Unepic – ztracen na záchodě

Výprava z koupelny

Kdo by řekl, že prostá RPG plošinovka bude mít příběh, který je pojatý jak humorným, tak téměř vážným způsobem? Všechno začíná v ten známý moment, kdy si partička geeků hraje deskovou hru na hrdiny. Hlavní hrdina Daniel si potřebuje odskočit na záchod a, věřte či ne, na záchodě to všechno začíná (a možná i končí).

Z ničeho nic se Daniel ocitá v temném a rozlehlém hradě a absolutně netuší, jak se tam dostal. Dopomůže mu akorát jeho teorie, že mu přátelé dali drogu do piva. Při jeho neepických cestách, které následují, ho ovšem čeká enormní množství dobrodružství. Duchové, vševidoucí oka, zabijáčtí kuchaři, hnědý Yoda s admirálem Ackbarem nebo Zoidberg jsou běžnou rutinou v tomhle šíleném a tajemném hradě a jeho okolí.

Nechoďte do tmy bez svého zapalovače

Na první pohled sází hratelnost Unepic na principy klasických plošinovek. Mimo toho ale nechybí ani okořenění mnoha RPG prvky, které hře jednoduše sluší. Při prvním spuštění začínáte jako úplný nováček a neumíte ani pořádně udržet meč v ruce. Přes různé nástrahy se dopracujete až k uznávanému bojovníkovi, který ovládá i síly ledu a ohně. Doprovázet vás bude během toho všeho duch Ankora-Bash, který vám párkrát podá velmi solidní radu jak „nezemřít”. Ne vždy totiž mluví pravdu a velmi často se stane, že vás akorát přivede k záhubě.

Unepic je hlavně o prozkoumávání obrovského hradu a jeho nejrůznějších částí, jako jsou stoky, doly, zahrady, kuchyně, věže, katakomby a další temná zákoutí. Každá část je za zavřenými dveřmi, které otevřete klíčem z mrtvých bossů. Ano, jako každá správná RPG hra, i Unepic má své bosse, kteří vám často dokáží opravdu zatopit.

Ke každé takové hře bezprostředně patří i vedlejší úkoly. Těch tu najdete hned několik. I přes určitou výjimečnost Unepicu vedlejší úkoly zůstávají z části na stejném principu jako u mnoha jiných titulů. Hra zkrátka nedává nijak originální questy a nesnaží se to ani skrývat; ale i přesto na to jde Unepic trochu jiným způsobem. Surově vám totiž úkol zadá, a vy víte, že ho chcete splnit, protože nevíte, co očekávat. Pokaždé vám hra ho hra podá vtipnými dialogy, které se objevují prakticky všude a za všech okolností.

Za úkoly dostanete nejrůznější předměty jako brnění, zbraně, lektvary, recepty nebo mazlíčky, které si budete moci s sebou vzít na cesty. Klasickým prvkem pro takové hry je také vylepšování vaší postavy, které zde probíhá naprosto běžným způsobem. Sbíráte zkušenostní body a za ty po čase získáte nový level. Dovednostní body, jež dostanete, rozdělíte do příslušných atributů jako je schopnost s meči, sekyrami, kouzly či do celkové konstituce (tedy zdraví) postavy.

Unepic nabízí spoustu prvků, které z dnešních her vymizely, nebo jsou v nich jen na obtíž. Máte tu částečný fast-travel, obchody nebo například ničení předmětů a jejich následnou opravu. Zkrátka se připravte na to, že vám ve hře nikdo nepomůže a musíte se spolehnout jen na svoje schopnosti. A stejně jako tehdejší RPG hry, i Unepic „trpí” velkým prostředím, a proběhnutí celého hradu vám zabere minimálně dvě desítky hodin čistého času.

S partou to dobře dopadne

Abyste si nemysleli, že je to vše, Unepic obsahuje i kooperační režim nabízející zcela jiné dungeony, které jsou sice o poznání menší, zato jsou ideální pro dva až čtyři hráče. Všechny mechaniky hry zůstaly ze singleplayeru zachovány. Máte tu úplně stejné nepřátelé, stejné chodby, světla, inventář i předměty. Stejně tak tu máte stejné množství pastí. Novinkou jsou však jisté „logické” hádanky, které musíte splnit s kamarády a také trochu jiný systém respawnu. Po dungeonu budete totiž nacházet rakve, které když otevřete, tak se u nich po smrti zrodíte. A zde přichází první problém. Rakví je i pro dva hráče často málo, a tak se budete hádat, kdo si rakev vezme. Naštěstí hra občas nabízí i možnost klasického checkpointu, který se sice nachází pouze vzácně, ale i tak jde o užitečný prvek. A když ani ten nepomůže, není nic jednoduššího, než si ve hře hodit kostkou o to, kdo si rakev vezme.

Dalším problémem v kooperaci jsou špatní bossové. Nejen, že se většina opakuje ze singleplayeru, ale také je obtížnost bossfightů značně zvýšená. Některé zabijete relativně snadno, jiné prostě nebudete moci porazit, i kdybyste se o to snažili půl dne. Sám jsem se s jedním bossem rval přes hodinu. Ale i s těmito chybami je kooperace úžasná a zabaví vás na další desítky hodin.

Vyzývám tě na souboj, udatný červe!

A přeci jen to pořád není všechno. Unepic také nabízí multiplayer s režimy jako klasický deathmatch, krádež vlajky nebo závody. Vše rozdělené do týmů. V klasické aréně si každý hráč vezme svou postavu a vejde do ní. Tým, který v aréně bude nejméně umírat, vyhrává. Při krádeži vlajky se naopak týmy předhání v tom, kdo zabere konkrétní bod. Tento režim se spíše podobá „King of the Hill”, jenž můžete znát ze spousty jiných her. Oba týmy mají na začátku určitý počet bodů a s ukradenou vlajkou se každou sekundu body odečítají.

Posledním režimem je závod. Cílem je dojít na konec krátkého dungeonu. S tím rozdílem, že přežít je zde opravdu náročné a různých pastí si užijete až nečekaně hodně. Nečekejte ovšem, že budete hrát multiplayer s vášní. Slouží spíše jako chvilkové odpočinutí a bonus než jako plnohodnotný prvek hry, ke kterému se budete v nouzi obracet.

Unepic také disponuje editorem vlastních dungeonů, ke kterému se dostanete až po druhém levelu v kooperaci. Vytvořit samotný dungeon není vůbec obtížné. Jde o opravdu jednoduchý princip, který se ale může díky krkolomně vyřešenému ovládání protáhnout na dlouhé hodiny pilování. Nenajdete zde totiž klasickou mřížku se seznamem předmětů, jež můžete do místnosti vložit. Stejně jako ve zbytku hry, i zde budete ovládat postavu a budete muset ručně chodit a dungeon poskládat. Zeď za zdí, předmět za předmětem.

Sám jsem si s editorem hrál jen chvíli, ale dají se tam vytvořit opravdu pěkné věci. Příkladem budiž i podpora Steam Workshopu, ve kterém najdete pár zajímavých dungeonů, pokud vás původní hra omrzí. Naneštěstí se nedá vytvořit dungeon pro jednoho hráče, takže pokud si chcete opravdu užít plnohodnotnou hru se vším všudy, určitě si s sebou vemte kamarády.

Tajemství hradu spočívá ve zvucích

V neposlední řadě jsou nejen pro RPG hry důležité i zvuky a hudba. Těmi hra samozřejmě disponuje, ale nutno říci, že v nijak velkém množství. Pokud se bavíme o zvucích, tak menší počet určitě nevadí, protože to nejdůležitější tam je a je to dostatečně kvalitní. Sekání dýkou, skákání, máchání sekyrou, rozbíjení sudů a otevírání truhel - všechny vedlejší zvuky nijak netrápí vás sluch ani při velkém opakování. Problém ale přichází s hudbou. Té je totiž opravdu málo a velmi často se opakuje jedna a ta samá monotónní skladba, která po čase leze na nervy. Také přechody mezi nimi nejsou zcela ideální, ale není to nic, co by se nedalo překousnout či opravit jejím ztlumením. V neposlední řadě hra disponuje i anglickým dabingem. Ten je překvapivě velmi kvalitní a vydařený a problémy s ním opravdu mít nebudete.

Za sebe mohu Unepic doporučit milovníkům RPG her i plošinovek. Trochu těžší obtížnost hře jen prospívá a pokud jste ze staré školy, budete Unepic milovat i nenávidět zároveň.

Druhý pohled čtenáře Zingu

Autor: Bonpar

Hned v úvodu hry mi bylo jasné, že Unepic je velmi netradiční. Nejen proto, že začíná na toaletě. Najdete jen pramálo RPG s příběhem založeným na vtipných postavách, dialozích a narážkách na všechny možné fantasy knihy a filmy. Právě proto ten v Unepic tak vyniká. Spolu se zábavným bojovým systémem tvoří nebezpečnou kombinaci, projevující se neschopností hru vypnout a přemlouváním sebe sama ve stylu „ještě jedna obrazovka a opravdu už končím.”

Veškeré psané texty jsou perfektně přeložené do češtiny, a je vidět, že je překládal někdo se zkušenostmi s podobnými hrami. Chválím, že je k dispozici jednak normální verze, jak ji autor zamýšlel, ale také verze „cenzurovaná”, osekaná o všechny sprosťárny a tedy vhodná i pro děti. Avšak nenechte se zmást, i na nejjednodušší obtížnost to není procházka růžovým sadem. Při hraní zamrzí nedokonalé automatické ukládání (pouze na jednoduchou a normální obtížnost, na vyšší je přítomno klasické manuální), rychle se respawnující nepřátelé a místy přehnaná škodolibost vývojářů. (Malý tip: Jakmile uvidíte nepřátelské šašky, ihned si vezměte zbraň, které byste se později stejně zbavili. Dejte na mě.)

Grafické zpracování se může zdát jednoduché a prostředí poněkud stereotypní, přesto mi vyhovovalo. Ke hře se hodí a stejně není čas si ho podrobně prohlížet. Nečekaný boj jsem musel svést s neoriginální hudební smyčkou, která mi po nějaké chvíli začala neskutečně lézt na nervy, až jsem byl nucen ji vypnout. Abych autorům nekřivdil, je nutno zmínit povedený dabing.

V porovnání s dnešními hrami mi singleplayer zabral opravdu dlouhou dobu, a to kolem pětadvaceti hodin. Pokud by vám to připadalo málo, jednou tolik času můžete strávit v povedené kooperaci s vlastní kampaní. Než jsem došel k finálnímu rozuzlení příběhu, vůbec jsem se nenudil. V ďábelském hradě mě za každým rohem něco překvapilo a rozesmálo. Vřele doporučuji nejen milovníkům RPG.