Nový přírůstek do série Killzone nabídne přesně to, co od něj očekáváte… ale ani o chlup navíc.
Zatímco z hratelné ukázky jsem byl v zásadě nadšený, plná verze hry vlastně žádný velký zázrak není. Jak trefně konstatoval jeden ze zahraničních kolegů, Killzone: Mercenary je takovým Ryanem Reynoldsem herního průmyslu. Na povrchu sice líbivé, uvnitř však velmi jednotvárné a nudné. S trochou nadsázky by se dalo říct, že stačí projít pouze první úroveň a jako byste za sebou měli celou hru. Jasně, prostředí kolem vás se během devíti připravených misí, které vám však nezaberou víc jak pět hodin, neustále mění, ale princip zůstává stejný. Stejně jako Uncharted: Golden Abyss i Mercenary trpí pod rukama „cizího“ studia a chybí mu to něco málo navíc, co mají velcí sourozenci.
Jak už asi víte, i tentokrát se dostanete do středu konfliktu mezi ISA a Helghasty, ovšem nově z pozice žoldáka, který pracuje pro toho, kdo nabídne nejvíc. Dost možná právě kvůli tomu ale hodně vystupuje na povrch v jak černobílém světě se celé Killzone odehrává. ISA jsou ti hodní, kteří usilují o mír a prosperitu, Helghasti ti zlí, kteří díky rudě žhnoucím očím, nacistickým uniformám a dost agresivním hláškám ani nemají šanci přesvědčit hráče o tom, že by třeba nemuseli být kovaní záporáci. Předpokládám nicméně, že je to něco, co hráčům nijak zvlášť nevadí, vzhledem k tomu jak dlouho tu už s námi tahle akční série je.
S budoucností na PSV to už ale tak slavně nevidím, neboť by to vyžadovalo kompletní změnu konceptu. Víc než jako podařená jednohubka titul působí dojmem narychlo spíchnuté záplaty, Tím nechci říct, že by snad trpěl chybami technického rázu, nebo byl od začátku do konce zabugovaný, jen se mi zdá, že vývojářům tak nějak utekl smysl celé hry. Po audiovizuální stránce je to samozřejmě paráda, obzvlášť když uvážíme na čem gamesa vlastně běhá, ale to je přesně ten problém. Přijde mi, že se tvůrci prostě jen chtěli předvést a ukázat co všechno handheld utáhne. Titul samotný se však tím pádem ocitnul až na druhé koleji.
Pro fanoušky to asi moc dobrá zpráva nebude, pro mě jako recenzenta to ale znamená, že můžu celé hodnocení shrnout bez přehánění do jediné věty: pokud jste někdy hráli jakoukoliv first-person střílečku, hráli jste Killzone: Mercenary. Tahle hra totiž nepřináší zhola nic nového, premisa zůstává od začátku do konce neměnná (doběhni z bodu A do bodu B a po cestě zmáčkni pár tlačítek), a naopak se ještě vyžívá snad ve všech žánrových klišé. To znamená UI ovládané parťáky, kteří jsou tam jen proto, aby otravovali kvůli objektivům, případně umřeli. Předvídatelný dějový zvrat. Dítě v nebezpečí pro ždímání emocí. Ovládání nejrůznějších střeleckých věží a tak dále.
A co je obzvlášť velké zklamání, ve finále vyhořela i možnost přistupovat ke každé misi jinak. Za zabíjení nepřátel a sbírání nábojů získáváte kredity, za něž lze nakupovat nové zbraně a vybavení, slibující rozmanitost. Opak je však pravdou. Stealth prvky totiž fungují jen na místech, kde s nimi vývojáři počítali. Navíc se tenhle herní styl absolutně neslučuje s faktem, že se většinu času budete nuceni vypořádávat s vlnami nepřátel, které až na výjimky jednoduše nelze nikudy obejít. Nákup taktických vest pro rychlý pohyb, zbraní s tlumičem a podobně proto ve výsledku ztrácí smysl a je to sakra škoda!
Nalákat přitom nedokážou ani další bonusy, které tvůrci slibují za opětovné rozehrání jednotlivých misí. V takovém případě se mění primární úkoly, kdy máte nově zabít určitý počet nepřátel nějakým specifickým způsobem, případně se dostat nakonec v předem stanoveném časovém limitu, jenže to dokáže zaujmout jen malé procento hráčů a jakmile člověk dohraje singleplayerovou kampaň, nenapadá mě žádný smysluplný důvod, proč by se do ní měl pouštět znovu. Většina fandů se ostatně dost možná dřív než do kampaně stejně podívá do multiplayeru, který nabízí hned tři herní módy – Deatmatch, Team Deathmatch a populární Warzone, v němž se úkoly během hraní neustále mění.
Jeho hraním stejně jako v singleplayeru získáváte vyšší hodnosti a odemykáte si nové zbraně a sety. Celkově to působí jako hra více hráčů z „velkých“ konzolí, jež ovšem trpí dost zásadním nedostatkem. Herní servery nestíhají, a když už ano, dost často vás ze zápasu vykopnou kvůli problémům s odezvou. To zamrzí dvojnásob, neboť najít potřebných osm hráčů taky nebyl v době testování zrovna snadný úkol. Netroufám si přitom ani odhadovat jak asi hra vypadala před tím, než Sony uvolnilo masivní, víc jak 1 GB velký, day-one patch opravující problémy se stabilitou. Které ani tak bohužel úplně nevymizely.
Výhra to však nebyla ani když všechno fungovalo tak jak mělo. Multiplayerové mapy mi totiž přišli strašně chaotické, kdy nebyl problém pobíhat kolem a dlouhé desítky vteřin na nikoho nenarazit. Navíc z představy, že bych si jejich rozložení měl zapamatovat, mě jímala hrůza. Nyní by tak měla následovat chvíle, kdy Mercenary označím za propadák a napařím nízkou známku, ale ono to docela dobře nejde. Navzdory tomu, že je hra plytká a možná až stupidně přímočará, je to řemeslně kvalitně odvedená práce. Náležitosti žánru splňuje bez problému, přičemž návdavkem přihazuje parádní audiovizuální zpracování a časem snad použitelný multiplayer. A kdyby nenutila hráče do používání otravného dotykového ovládání, které mi vadilo už u dema, možná bych uvažoval i nad přihozením dalšího půl bodu.
Verdikt
Pokud jste na PSV dlouho toužili po parádně vypadající akci, vaše čekání je u konce. Pokud ovšem od her vyžadujete jen o trochu víc, kupujte jen na vlastní nebezpečí.
