Máma versus PlayStation

"Vypni to, budeš úplně vygumovanej. Nečum do toho pořád, běž něco dělat. Tebe to pořád baví? Běž spát, ráno vstáváš do školy!" Tak přesně těmito větami mě rodiče častovali celé dětství a pubertu. Popravdě, ani se jim nedivím. Kdykoliv vyšla například expanze pro World of Warcraft, začal jsem simulovat, abych mohl co nejrychleji pokořit novou maximální úroveň. Občas to zašlo i tak daleko, že mi rodiče schovávali zdrojové kabely od počítače. Naštěstí jsem měl dostatečnou zásobu, a když už náhodou došly, vypůjčil jsem si kabel od mikrovlnky, který byl, ač kratší, naprosto stejný. Zadumaný výraz otce ve chvíli, kdy bádal nad tím, proč si nemůže ohřát večeři, nikdy nezapomenu. No, bylo to zajímavé období, ale kdykoliv si na ně vzpomenu, pohltí mne vlna nostalgie a myšlenky na bezstarostnost.

Při vymýšlení speciálů se snažím převážně o originalitu. O něco, co v herní žurnalistice dle mého názoru schází. Ne vždy se to ale podaří. Ostatně tak to v životě přeci chodí. Často je to těžší, než se může zdát. Když v redakčním chatu pár měsíců zpátky padl návrh na zpracování tématu, jehož hlavní premisou bude seznámení některého z rodinných příslušníků s fenoménem v podobě videoher, okamžitě jsem začal vymýšlet možné scénáře. Dumal jsem a dumal. Nikdo z mé rodiny hry nehraje. Rodiče jsou staršího data vydání (sorry mamko, sorry taťko, ale je to tak) a sestra má aktuálně plno starostí s nedávno narozeným synem. Babi s dědou koukají na Šlágr TV a pořady Jaromíra Soukupa, což jsem se jim zkoušel mnohokrát rozmluvit. Marně. Brr. Ale devadesát let je holt devadesát let. Nakonec v mých myšlenkách došlo k potenciálnímu duelu máma vs. táta.

Trocha nostalgie

Pokud zapátrám v paměti, vzpomenu si na období mezi lety 1999 až 2003. Těsně před koncem milénia jsme si domů pořídili první PC. Dodnes si matně pamatuji jeho konfiguraci: Pentium 2 Professional 500 MHz, 64 MB RAM a 16 MB grafická karta. HDD, zdroj a základní desku si nepamatuji, ale kapacita disku se určitě nepřehoupla přes 20 GB. Cena asi 40 tisíc. Byla to velká investice, ale právě tento stroj mne uvedl do světa opravdových videoher a ne náhražek v podobě konzolí a žlutých kazet z tržnice, které hlásaly, že obsahují 999 her. Ve výsledku se na médiu nacházela hra pouze jedna, a to v 999 barevných kombinacích.

Spolu s vymodlenou mašinou jsem dostal první tři PC hry. Diablo 2, NHL 2000 a Command & Conquer: Tiberian Sun. Dnes už vám neřeknu, kterou z nich jsem hrál nejvíce, ale hrál jsem všechny a hrál jsem je opravdu hodně. Minimálně dva roky. Pořídil jsem si také herní adaptaci Harryho Pottera, přesněji první díl - Philosopher´s Stone (Kámen Mudrců). Jako by to bylo dnes, když jsem vešel do herního obchodu a zatímco táta platil, jsem se bezděčně zeptal prodavače, jestli má titul, na který jsem se těšil od prvního zhlédnutí filmu, crack. Reakce prodavače na sebe nenechala dlouho čekat. Vyvalené oči a vzápětí upřímný a dlouho trvající smích. Omluvte mě, bylo mi zhruba deset. Řekněme si to na rovinu. Kdo z nás si v té době nezahrál nějakou tu "vypálenou" hru. Kdo z nás se v takto útlém věku při přesouvání .exe souboru, necítil jako hacker. Tak či tak byl Harry Potter and the Philosopher´s Stone mojí první "originálkou". Sluší se dodat, že aktivační klíč, který se nacházel v krabičce, nefungoval, a já musel pro novou kopii hry. "Upřímně doufám, že sis hru užil, neznámý člověče (či zaměstnanče prodejny)". Ve stejném období jsem i párkrát hrál ono NHL 2000 a Need for Speed 3: Hot Pursuit, které mi půjčil kamarád, společně s tátou. Po pár pokusech ho to ale omrzelo. Není se čemu divit, neustále prohrával. No, prostě a jednoduše generační rozdíl a malý zájem o IT...

Právě tyto vzpomínky zapříčinily to, že jsem při výběru "oběti", inklinoval spíše k mámě. Ta se navíc aktivně učí anglicky, což je u her, ať chceme nebo ne, pro mnohé podstatná překážka. I když jsem chtěl tátovi, jakožto bezmeznému milovníku westernů, pustit Red Dead Redemption 2, bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. Veškeré dialogy bych musel překládat a nešťastné ovládání na DualShocku, potrápilo i mne samotného. Zbývalo tedy vybrat vhodný titul pro mámu. A přesně to byl kámen úrazu. Nejdříve mě napadla série Unravel. Když jsem si ale vzpomněl na to, jak jsme se při hraní druhého dílu s kamarádem zapotili (roli hrálo také plus mínus pár piv, samozřejmě), rychle jsem původní myšlenku zavrhl. Následně jsem přemýšlel nad hrami typu Rayman či Ratchet and Clank. Došel jsem k názoru, že by mámu nebavily. A pak mě to trklo. Journey! Moje máma odjakživa tíhne ke spiritualitě, poetice a pacifismu. Nenechte se zmást, není to ale žádná Jolanda....

Journey je sám o sobě titul, který jsem dohrál teprve před několika dny (jen do mě). Jedná se o krátkou hru, jež svou délku vyvažuje uměleckým pojetím, nádhernou hudbou a především tím, jak ji ve výsledku pochopíte. Žádný závěr není správný či špatný. Je prostě váš. Říká se, že chlapi nebrečí. Já byl ale ke konci tohoto díla dojat a závěrečné titulky jsem sledoval s lesknoucíma se očima. Absolutně se za to nestydím. Byl to pro mne zážitek, se kterým se při hraní setkávám naprosto minimálně. Aktuálně mne napadá jen závěrečný song u prvního Mass Effectu, ale určitě toho bylo za více jak dvě dekády hraní více. Úkol zněl tedy jasně: Přenést PlayStation 4 do obýváku a zapojit jej k televizi. Pak zbývalo jen pohodlně usadit mámu a dát jí do rukou DualShock...

Seznámení s ovladačem se neobešlo bez problémů. Pro ty, kteří DualShock nikdy nedrželi v ruce, je to něco naprosto nového. Sám si vzpomínám, jak jsem si konzoli koupil spolu s vydáním prvního Destiny (předtím jsem hrál pouze na PC) a dobrých dvacet minut jsem se urputně snažil synchronizovat levý a pravý palec. No...motal jsem se jako "špína v kýblu." Možná to znáte... Jakmile jsem mámě předal ovladač, nestačil jsem se divit. Šlo jí to lépe, než bych čekal. Pohyb zakukleného protagonisty hry Journey jí šel na výbornou. Problémem byla manipulace s kamerou, s čímž jsem ale počítal. Následující dvě hodiny seděla u televize jako přikovaná. I přes počáteční nedůvěru v to, že by ji videohra mohla bavit, se vydala na Cestu. Začala hrát Journey...

Hojně jsem se rozpomenul na časy dávno ztracené. Snad mi to nebudete mít za zlé. Nostalgie je mrcha. Zaměřme se tedy konečně na ony herní zážitky a dojmy ženy, bez které bych nebyl a která mne podporuje od mého prvního dne. Nezávisle na tom, jestli hry hraji, nebo o nich píšu...

Pozor! Rozhovor obsahuje spoilery ze hry Journey.

Tak mamko, mně se představovat nemusíš, troufám si ale říct, že by naši čtenáři ocenili pár vět. Šup, řekni nám něco o sobě.

Jsem blíženec, tudíž člověk komunikativní, založením optimista. Kliďas. Mám ráda svoji práci, miluji svou rodinu, dva psy a zahrádku, kde čerpám energii. Jsem už pomalu v důchodovém věku, ale moc tomu nevěřím. K mým zálibám patří četba, čchi kung, esoterika a cestování – ovšem žádná velká města a frekventované lokality.

Vím, že pro tebe hraní na PlayStationu byla naprostá španělská vesnice. Jak jsi se cítila po prvních pár minutách, co se týče ovládání?

Asi to u čtenářů vyvolá úsměv, ale pro mě to byl silný adrenalin. Chvílemi jsem ani nedýchala, jak jsem se soustředila na situaci ve hře. Taky jsem měla před tebou trému a obavu, že budu motoricky úplně nemožná.

Šlo ti to. S několika skákacími pasážemi jsem ti ale raději pomohl. Myslíš, že bys při dostatečném tréninku byla schopná hrát i jiné, složitější hry, než je Journey?

Určitě je to jako se vším – cvik dělá mistra, ale potřebovala bych asi hodně času. Ve svém věku už reaguji jistě pomaleji. A moc to prožívám, i v téhle poetické hře jsem se dost bála draků (bušení srdce) a bylo mi moc líto kolegy, kterého podle zvukového efektu drak, už za mými zády, slupl.

Neboj, kolegu to pouze na chvíli zpomalilo. Všiml jsem si, že jsi byla po většinu času velmi soustředěná. Vtáhla tě hra, případně proč?

Zcela jistě mě moje postava a její dramatická cesta plně zaujaly. Soustředila jsem se od prvního okamžiku a zažívala napětí v očekávání překážek.

Vybavuji si pasáž, při které jsi, i když jsem tě třikrát upozornil, stejně spadla z výšky a určitou část jsme museli znovu opakovat. Jak jsi se v daný okamžik cítila?

No mizerně! Zazmatkovala jsem, přestala jsem se soustředit a už jsem správnou akci nestihla. A dost mě štvalo, že se musím zase o tolik vracet. I trapně mi bylo, před tebou.

Buď v klidu, to se stává i těm ostřílenějším z nás. Postupem času se zvyšovalo napětí. Gradovalo také tajemno. Kladla sis nějakou zásadní otázku, dejme tomu v okamžiku, kdy jsme se z pouště přesunuli do zasněžených hor?

Anabázi jsem od začátku chápala jako symbolickou. Jako obraz lidského údělu. Byla jsem samozřejmě hodně zvědavá na závěr hry, na výsledek svého snažení. Působily na mě i stupňující se útrapy mé postavy.

Teď něco jednoduššího. Jak se ti líbila vizuální stránka a hudba hry Journey?

Hudba ve hře je krásná, uklidňující, povznášející. Určitě mi pomohla v soustředění a vnímala jsem ji jako laskavého průvodce. Vizuální zpracování podtrhovalo mystiku příběhu, tajemno. Působivé byly také světelné efekty, stín a jas.

Jak se hra chýlila ke konci, působila na mne hodně emotivně. Jak jsi se cítila, když tvého avatara zmohla běsnící sněhová bouře a on samým vyčerpáním bezvládně padl do závějí?

No nemohla jsem uvěřit, že je to konec. Tolik námahy a útrap! A teď tohle. Cítila jsem velkou lítost a hluboký nesouhlas.

Posledních pět minut hry jsem cítil smutek a radost zároveň. Pravděpodobně mě to vše dojalo o něco více než tebe. Možná je to tím, že vím, kolik práce se za tvorbou takového titulu skrývá. Nebo jsem prostě větší cíťa. Nicméně těch zhruba 30 vteřin, ve kterých beze slova hledělas na obrazovku, mi říká, že tě Journey nemohlo nechat chladnou...Nebo se pletu?

Určitě se nepleteš. Závěr hry byl pro mne takovým zadostiučiněním, včetně pomoci, které se mému avatarovi dostalo od mystických bytostí. Krásná byla i světelná transformace v hoře. Tak nějak si představuji přeměnu naší energie – duše na konci života. Úžasné splynutí s blažeností.

Jak jsi tu celou strastiplnou cestu pochopila? Stálo to za ty dvě hodiny u televize a změnilo to alespoň trošku tvůj pohled na videohry? Opravdu nejde jen o násilí, krev a promarněný čas, souhlasíš?

Zase se potvrdilo, že člověk nemá odsuzovat šmahem, dokud nemá vlastní zkušenost a dost informací. Ale nezlob se, z tvého pokoje většinou slyším válečnou vřavu, ryk boje a detonace… Netušila jsem, že hra se může podobat i meditaci v doprovodu krásné hudby.

Právě takový pocit jsem měla, protože neodbytné myšlenky byly najednou ty tam, plně jsem se soustředila a po hře jsem se cítila klidná, vyvážená. Taky jsem měla velkou radost, když jsi mě jako začátečníka pochválil. O pochopení obsahu už jsem se zmínila. Taky mě potěšila přítomnost dalšího hráče, s nímž bylo možné spolupracovat, ne soupeřit. Ovšem brzo jsem mu nestačila…

Také mě napadlo, že hra by se dala dobře využít jako rehabilitace jemné motoriky. Nejen po nehodě nebo nemoci, ale hlavně v seniorském věku. Člověk trénuje nejen motoriku, ale i postřeh a orientaci v prostoru…

A na závěr to zásadní. Zapaříme zase něco?

Takovýto typ hry bych si dala líbit znovu, i opakovaně, abych potrénovala (skoky, doplňování energie…). A líbilo se mi to tajemno, co si budeme povídat. Další úžasný bonus je čas strávený s tebou… Zapaříme?

To si piš! Díky za rozhovor.

Já děkuji za nevšední zážitek.

Tak to vidíte sami. Mámě se nakonec její první hra na PlayStationu líbila. A to si doposud myslela, že existují pouze střílečky a jim podobné tituly. Pro mne osobně to byl zážitek, při kterém jsem mohl jednomu ze svých nejbližších ukázat, že není vše takové, jak nám neznalá média tvrdí. Možná teď bude přistupovat k videohrám trošku obezřetněji a nebude je považovat za ztrátu času. Je to umění. Stejně jako kinematografie, literatura či malířství. Ačkoliv se jedná spíše o doménu mladších generací, neznamená to, že je tento druh zábavy určen pouze jim. Osobně jsem přesvědčen, že sám jen tak hrát nepřestanu. Je to prostě vášeň jako každá jiná a já doufám, že si se mnou máma zase něco zahraje. Kdo ví, možná příště zapřáhnu i tátu...

Velmi ocením doporučení na hry, které by byly pro rodiče zábavné a stravitelné. Pokud o něčem víte, neváhejte a podělte se o nápady v komentářích.