Tohle mohl být vážně nářez. No … ale není. Ani trochu.
Recenze z hraní PlayStation 3 verze hry
Představte si, jak by asi vypadal potomek divokých orgií za účasti původního Silent Hillu, Resident Evilu, Dead Space a těch nejlepších scén z prvního F.E.A.R. Už se vám v hlavě rýsuje ultraprase, jehož nejoblíbenější barva je hnědá? Fajn. A teď si pro změnu představte, jak si s nataženým prstem ukazuje na něco, co potomek Saw a Paranormal Activity nechává každé ráno na záchodě - Amy. Dobře, to je možná příliš ostré, ale faktem je, že novinka Vector Cell měla obrovské ambice. Před vydáním se dokonce v náznacích zmiňovalo redefinování žánru survival hororů. Místo toho se ale můžete těšit na nedochůdče, které mělo být dost možná ve stylu spartánské výchovy hned po vylíhnutí bez milosti utraceno.
A přitom chybělo tak málo. Hned po zveřejnění prvních informací a ukázek se o Amy začalo mluvit pomalu v superlativech a prorokovala se jí zářná budoucnost. Příběh, mapující putování docela použitelné Lany a děs vzbuzující Amy (říkejte si co chcete, ale malé holčičky jsou strašidelné!) potemnělými lokacemi, bojující proti hordě zmutovaného čehosi, u kterého si nikdy nemůžete být jistí odkud přijde, zněl po čertech lákavě. Dvojnásob ve spojení s indie průmyslem, kde je tlak na vývojáře podstatně střídmější a je tudíž větší pravděpodobnost, že na trh dopraví hru v takové podobě, v jaké to zamýšleli; ne kleštěnce, jenž má za úkol vměstnat se do správné ratingové kategorie.
Bohužel už tady se objevil první problém. Během zdlouhavých hodin hraní vás totiž děj zasype nekonečným přívalem otázek – kdo je Amy? Kdo je Lana? Co má s Amy společného? Kde vzala Amy svoje nadpřirozené schopnosti? Co způsobilo katastrofu, s níž se musí děvčata potýkat? – na které ale vlastně nikdy uspokojivě neodpoví. Taky bych měl pro autory jednu otázku: Co to má sakra práce znamenat? Ve filmech ale stupidní zápletky a ještě debilnější rozuzlení promíjíme v jednom kuse, tak proč ne i v herním průmyslu, že? Ok, dejme tomu. Jenže když už tvůrci pohnojili tohle, čekal bych, že ve zbývajících odvětvích budou excelovat. Chyba lávky.
Co se hratelnosti týče, vám se pod ruku téměř výhradně dostane jen Lana. Co taky s malou holčičkou. Vaším jediným úkolem přitom je dostat Amy bezpečně přes všechny předpřipravené lokace, což kromě odrážení dotírajících potvor rovněž znamená řešení přehršle logických puzzlů. Počkat, zkusím to ještě jednou… rovněž znamená řešení místy idiotských a v konečném důsledku otravně repetitivních puzzlů. Když už jednou za půl roku dojde na souboj, nelze toho moc namítat. Rozbíjení tupých předmětů o hlavy hloupých nepřítel je zvláštním způsobem uspokojivé a nemálo to mírní frustraci ze hry samotné. Na druhou stranu, řešení rádoby logických překážek je na facku a dokáže to způsobit depresi, kterou ani prášky nezaženou.
Pokud totiž rébus nedokážete rozlousknout sami, takzvaně čistě za využití údů a schopností Lany, musíte se o pomoc obrátit na tu nemluvící mrchu, která v jednom kuse mění názor na situaci, ve které se nachází. Někdy ji stačí na místo, kde ji potřebujete, poslat jednoduchým příkazem, zatímco o pár metrů dál se vás křečovitě drží a odmítá se pohnout, dokud ji někam doslova neodtáhnete. Navíc, jak už jsem zmiňoval, veškeré úkoly jsou vážně prosté a v devíti z deseti případů sestávají z prostého, dojdi tam a zmáčkni to. Případně, pošli tam tu malou, ať zmáčkne támhle ten knoflík na stěně. Nuda, otrava, Uwe Bolla na vás.
Hodně špatná je i kamera a s ní spojený pohyb postav, které se tak neustále o něco zasekávají, padají z něčeho dolů a podobně, což je obzvláště protivné v těch málo stealth levelech, na něž během hraní narazíte. Projít je na první pokus je téměř nemožné a i na podruhé či potřetí se pěkně zapotíte. A to jsem ještě nezmínil to největší zlo celé hry (ne, nutnost držet se neustále u Amy, protože pobyt ve tmě vás zraňuje to kupodivu není), kterým je naprosto a totálně katastrofální systém ukládání. Každou úroveň totiž musíte proběhnout na jeden zátah, a pokud jste donuceni gamesu vypnout, nebo kvůli debilnímu ovládání umřete, nazdar, vaše smůla.
Tohle se vážně nepovedlo. Nevím, jestli to vývojáři udělali naschvál, nebo automaticky počítali s tím, že bude pokračování, čemuž vše podřídili, ale tak jako tak to dokáže naštvat. Hodně. Abyste měli představu, kromě léčení disponuje Amy ještě dvěma dalšími speciálními abilitami (jakási tlaková vlna a podivné koule), které může používat na váš pokyn a… to je vlastně úplně všechno. Slotů na tyhle schopnosti má pět, ale až do konce hry jsou k dispozici jen dvě. Nové nelze najít, nedá se je nikde naučit. Zbytek v druhém dílu? Nebo v miliardě zpoplatněných DLC?
Docela povedená vizuální stylizace, detailně a hlavně kvalitně zpracované postavy, či správně děsivé zvuky a hudba jsou už jen malou a tak trochu zbytečnou náplastí. Jako byste samuraje po úspěšně provedeném harakiri chtěli zachránit dětskou náplastí s mořskými koníky. A to ještě vývojáři s klidným svědomím tvrdí, že Amy zůstala nepochopena prostě proto, že je moc hardcore a notoričtí stěžovatelé by si ji měli jednoduše zahrát na nejlehčí úroveň. Kecy!
Verdikt
Tohle si Vector Cell za rámeček nedá. Nebo by přinejmenším neměl. V tvorbě pokračování jim to ale bezpochyby nezabrání.
