Assassin’s Creed: Revelations – konec je blízko

Recenze z hraní Xbox 360 verze

Série Assassin’s Creed se již od svého prvního dílu těší samotnému obdivu. První díl všechny překvapil velmi neobvyklým, a přesto geniálním nápadem spojení futuristické vize a možnosti podívat se do minulosti. Druhý díl, dle mnohých dosud nepřekonaný, navázal na úspěch a rozrostl se takřka v každém ohledu. Předposlední díl s názvem Brotherhood pokračoval v tradici „více, lépe, rychleji“, i když bylo jeho hlavní devízou spíše popostrčení příběhu. Nakonec před námi stanul Revelations, který má nejen zúročit zkušenosti celé série, ale hlavně svázat osudy hrdinů a ukončit dlouhé putování dvou oblíbených postav – Altaira a Ezia.

Všechno dobré jednou končí

Pokud bych měl v závěrečném dílu trilogie hledat nejsilnější článek, je to rozhodně atmosféra nevyhnutelného konce. Hráč po celou dobu ví, že se blíží osudový moment, který všechno v příběhu rozestaví na svá místa a připraví půdu pro plnohodnotný třetí díl. Ví, že se něco stane, protože je to poslední představení asasína Altaira a italského hřebce Ezia Auditore. Ví, že bude hodně krve a ne všichni odejdou živí. A to je právě důvod, proč fantazie burcuje zážitek z hraní a celá hra působí mnohem osudověji, napínavěji a emocionálněji. Je to klasický příběh „buď a nebo“, jenže tady neběhá Jean Claude Van Damme, zběsile nestřílí Bruce Willis a neztrapňuje se Steven Seagal. Tady jde o život našim oblíbencům, a to je osobní (nic proti hercům, ale Ezio je Ezio).

Druhý díl je podle mnohých z hlediska obsahu stále nepřekonán. Nejen proto, že byl příběh plný zrady, mrtvých rodičů a nesmělých začátků. Ale hlavně proto, že nám představil živější hlavní postavu, se kterou nebylo problém se ztotožnit. Po událostech v Bratrstvu, které nechaly ústřední postavu, Desmonda Milese, uvězněného ve virtuálním světě Animusu ale jde tentokrát o kejhák všem. Desmondovi, který musí stihnout pochopit životní pouť Ezia, než si uškvaří mozek. Eziovi, jenž stále nechápe svůj pravý osud. A v neposlední řadě i přátelům v současnosti, kteří bez Desmonda nemohou udělat ani krok.

Vše je tu sepjato se vším a čas nemilosrdně tiká.

Centrálním bodem děje stále zůstává tajemný artefakt Apple of Eden, který hledají jak asasíni, tak templáři. Jeho moc ovládnout svět je však důkladně ukryta v útrobách Altairovy knihovny v pevnosti Masyaf a jediná možnost, jak se k ní dostat je sesbírat pět pečetí asasínů. Pět klíčů, které odhalí tajemství bohů a zastaví pravěkou válku. Zatímco se tedy Ezio vydává po jejich stopách, Desmond se snaží svázat všechny příběhy dohromady a uniknout Animusu. Každý klíč však v sobě navíc schovává ještě útržky ze života Altaira, od jeho skromných začátků až po konec, který má spojit osudy obou asasínů a nabídnout Eziovi i Desmondovi dokonalý obrázek toho, co se bude odehrávat dál. Vše je tu sepjato se vším a čas nemilosrdně tiká.

Musím uznat, že mě příběh příjemně překvapil. Scénář již není tak matoucí, hráč přesně ví, za čím jde a hlavní téma je propleteno s mnoha dalšími. Na své cestě potká Ezio nespočet spojenců i nepřátel, ale také šarmantní knihovnici Sophii, která znovu zažehne jiskru v jeho srdci. Snaha Ezia pochopit cestu svého předchůdce, Altaira, se stane i vaší snahou a konec jeho poutě budete prožívat stejně emotivně, jako on sám. Posledních několik střípků Altairových vzpomínek patří vůbec mezi nejemotivnější momenty celé série a mnohým slabším povahám možná i ukápne slza. Právě zde pochopíte, jak zatraceně těžký život oba hrdinové měli a čím vším museli projít, aby ochránili pravdu. Desmond naštěstí do konce příběhu zbytečně nezasahuje a pouze podtrhuje některé momenty v Animusu, kde potká i nečekaného společníka. Více se o jeho minulosti i osudu budete moci dozvědět ve speciálních misích z pohledu první osoby, o kterých rozhodně nic neprozradím. Řeknu jen, že je zcela jasné, že Desmondova cesta v Revelations pouze začíná.

Vzhůru do teplých krajů

Vývojáři měli alespoň dostatek rozumu, aby nás potřetí nenasoukali do Itálie a náš hrdina se tak vydává do Constantinopole, tedy dnešního Istanbulu, kde se zaplete nejen do bojů s templáry o klíče, ale také do politických intrik Ottománské říše a odhalí spiknutí, které se střádá za zády nic netušícího prince Suleimana. Mimo svůj hlavní cíl tedy Ezio bude mít dostatek rozptýlení, někdy příjemného, někdy nikoliv. Hned zkraje navíc narazíme v novém a tajemném území na přátelského asasínského vůdce, který nás zasvětí do místních drbů.

Kromě Constantinopole uvidíme i několik dalších míst, i když jen na skok.

A že jeho pomoc zatraceně potřebujeme. Konstantinopol šestnáctého století je totiž místo plné rozličných národností, barev a vůní. Svým stylem se přibližuje spíše prvnímu dílu (tj. městům Jeruzalém a Damašek) a kromě samotných misí v kůži Altaira tak nostalgicky zavzpomínáme i během putování Ezia. Celé město je rozdělené do čtyř oblastí – střední třída přebývá v Constantinu, Beyazid a Imperial vyplňují elitní prostředek a chudoba, stejně jako aktivní obchod, zůstal v Galatě. Nečekejte silně rozdílný design každé oblasti, celé město drží při sobě, avšak pozornějším rozhodně neunikne samotná jejich náplň, která prozradí, jaké obyvatele zde čekat a kde bude podstatně více hlídek. Kromě Konstantinopole uvidíme i několik dalších míst, i když jen na skok. Masyaf je pevnost, kde všechno zcela dle očekávání začne i skončí, my ale podnikneme výlet také do Cappadocie, což je město kompletně vytesané do obrovské skály. Jedná se o vosí hnízdo plné templárů a mise odehrávající se v jeho útrobách rozhodně vynikají svou klaustrofobickou atmosférou všudypřítomného nebezpečí.

Já ostrou čepel mám

Přátelé Ezia naštěstí neumí jen dobře natřásat brněním, ostříleného asasína obdaří hned několika příjemnými dárky. Prvním nezaměnitelným pomocníkem je vysouvací hák, který se připevní k existující čepeli. Ten ve svém základu zrychluje i obyčejné lezení po stěnách a dělá pohyb po městě mnohem jednodušší. Spojíte-li to s využitím „lanových drah“, tak máte praktický systém, jak se rychle dostat všude možně. Kromě čistě pohybové stránky však hák pomáhá i během soubojů. Během komb jej Ezio využívá automaticky, mnohdy vám ale zachrání krk i kotoul, kterým ze sprintu obkroužíte nepřítele a běžíte zase dál. To pomůže především v době, kdy máte za zády celou hordu naštvaných strážných a pár se jich postaví i před vás.

Druhou proklamovanou novinkou jsou bomby, které zjednoduší nejednu situaci a velmi rozšiřují vaše strategické možnosti. Vývojáři se dušují, že je ve hře více jak 300 druhů bomb a i když jsem neměl šanci nalézt je všechny, rozhodně můžu podotknout, že jich je hodně. A tím myslím HODNĚ. Dělí se na tři druhy – omračovací, smrtící a klamací. První většinou nepřátele vyvedou z míry, případně poskládají na úhledné hromádky bez nutnosti kohokoliv podřezávat. Druhé přijdou vhod v akčnějších pasážích, zatímco třetí jednoduše odlákají vojáky na požadované místo, abyste mohli bez povšimnutí proklouznout dál. Největší vychytávka se ale skrývá uvnitř. Obsah každé bomby je dělen na tři části a vy si veškeré suroviny hledáte sami po světě. Konečně veškeré nalezené harampádí přijde vhod a na speciálních stáncích si splácáte bomby dle vašeho vkusu. Co takhle přísavnou tříštivou bombu, kterou voják s radostí odnese na sobě do chumlu nepřátel? Moc krvavé? Tak co nastražit minu s kuličkami, které procházejícím strážím pořádně pocuchají nervy? Je to na vás. Jen pamatujte, že se bez střelného prachu neobejdete.

Zbytek herních mechanismů zůstává při starém. Obchody se postupně plní lákavými kousky. Za pracně vydělané peníze si můžete pořídit lepší brnění, zbraně, zásoby do kapsy i fešnější barevné sladění oblečení. Tedy klasika, která neurazí, ale ani nenadchne.

Revelations pokračuje v tradici Bratrstva a nyní mohou vaši kolegové dělat mnohem více věcí, než dříve.

Velmi mě ale potěšila novinka spojená s věžemi templárů. Hráči Bratrstva si jistě vzpomenou naši snahu o osvobození celého Říma, kdy jsme museli vyhazovat do vzduchu věže nepřátel a zabíjet kapitány. Tento systém se vrací i zde, ale je podstatně vylepšen po vzoru válek gangů v San Andreas. Pokud si totiž některou věž vybojujete pro sebe, nemáte zdaleka vyhráno. Templáři si je budou chtít vybojovat zpět a zde nastupuje na scénu nová minihra. V té musíte ze střechy dirigovat obranu věže. Na střechy si rozestavíte střelce a lučištníky, do ulice postavíte barikády, a když bude nejhůře, stačí zavolat artilérii. Pak postupně vzdorujete vlnám nepřátel, dokud nedostanou dostatečně olova do zadků a pozice opustí. Jedná se o nečekané a velmi příjemné zpestření, které vám dá odpočinout od neustálého pobíhání a projednou posadí do křesla vůdce.

S tím je sepjat i váš klan asasínů. Revelations totiž pokračuje v tradici Bratrstva a nyní mohou vaši kolegové dělat mnohem více věcí, než dříve. Kromě bezcenné podpory v boji je můžete opět posílat na mise po celé Evropě a vydělávat si zkušenosti. Jak asasínům roste rank, vybíráte vůdce a posíláte je k jednotlivým věžím, aby je dokázal ochránit alespoň někdo. Pokud vás totiž nebude mít kdo zavolat na obranu, věž padne a vy musíte kolotoč absolvovat odznova. Tento prvek rozhodně rozšiřuje možnosti hry správným směrem a vy tak máte pocit, že je město skutečně pod vaší ochranou a vy jste odpovědní nejen za váš vlastní krk.

Krásy Ottománského impéria

Od plnohodnotného třetího dílu očekáváme nový, promakanější engine. V Revelations si ale překvapivě snadno vystačíme s tím, co máme. Ubisoft správně upustil od nějakých velkých změn a soustředil se spíše na menší detaily, které zpestřují náš pobyt v Konstantinopole. Velmi mě potěšily ostré textury, které jsou vidět především na oblečení a inventáři. Obličeje se staly o něco živější a krkolomná animace už tolik nebije do očí. I když, bohužel, nic není dokonalé a některé pohybové kiksy nepřátel i vašich spojenců zůstaly doteď. Pryč jsou ale klonovaní obyvatelé a především díky celkové pestrosti města, jeho barev a prostředí vypadá grafická stránka mnohem lépe, než tomu bylo dříve. Ústřední postavy mají smysl pro detail a špatně na tom nejsou ani obyčejné lidé, i když je rozdíl v kvalitě vidět na první pohled. Hra má také určité pohádkové kouzlo, ať už díky některým efektům, nebo samotnému zasazení. Důležitější ale je, že to vše do celkové nálady zapadá a dobře sousedí s realisticky vymodelovanými památkami, kterých je město plné.

Slovy je pak těžké popsat zvukovou stránku titulu. Zatímco dabing zůstává na špici a Ezio dodává svým myšlenkám i slovům silně osudový podtext, hudební podkres patří mezi nejlepší z celé série. Soundtrack se totiž povedl až překvapivě dobře a ústřední melodie, kterou pro hru exkluzivně vytvořil Hans Zimmer a Lorne Balfe, patří mezi vrchol epické hudby. Však si pusťte ochutnávku níže a ihned pocítíte atmosférický nádech celé hry. Plnou verzi pak najdete v oficiálním soundtracku ke hře.

Nikdy nejsi sám

Ubisoft rozhodně nechce spoléhat jen na příběh a i když sám přiznal, že má největší péči právě singleplayer, nezapomíná ani na multiplayerový komponent, jenž se poprvé objevil v Bratrstvu.

Ten se vrací ve své kompletní podobě a zcela dle očekávání nabízí nové postavy a herní mapy, z větší části soustředěné do Konstantinopole. K mání je přes 12 typů hrdinů, každý kompletně upravitelný. Konečně si tak budete moci svého asasína upravit k obrazu svému, vyměnit mu oblečení, arzenál i jeho design, i když jen omezeně. Kromě existujících módů byla na žádost fanoušků přidána také klasika v podobě Capture the Flag. Standardní Deathmatch byl lehce překopán a nyní nezlehčuje hráčům situaci kompasem. Jedinou pomůckou pro vás bude nyní čtvereček, který začne svítit, když se dostanete do zorného pole oběti. To překvapivě přibližuje atmosféru více hardcorové komunitě a dělá střety na ulicích nečekané a překvapující, na rozdíl od předchůdce, kde šlo spíše o sledování šipky a následného úprku přes město. Vůbec celková hratelnost byla řádně vylepšena a mnohem více přiblížena strategickému stylu, což chválím.

Aby toho nebylo málo, nově jsme se dočkali i speciálně navržených příběhových questů, které sice svou strukturou zapadají do multiplayeru, odhalují ale bonusové detaily a informace o příběhu. Pokud tak i po dohrání singleplayeru budete pociťovat určitou informační abstinenci, nezapomeňte zavítat sem.

Kompletní novinkou je nyní možnost vytvářet vlastní klany společně s logotypem a pravidly. Do nich přizvete přátele a společně postupujete žebříčkem společnosti Abstergo, hromadíte zkušenosti a dozvídáte se více o templářích a jejich cílech.

Celkově působí multiplayer stále jako dodatek. Vývojáři už ale zapracovali na jeho kvalitách a proto si jej rádi sjedete poté, co posbíráte všechny střípky Animusu v singleplayeru a odškrtnete poslední nepovinnou misi. Stále ještě musíme počkat, než se servery naplno rozjedou a komunita asasínů začne ožívat. Již teď jsem si ale jistý, že má multiplayer série potenciál. Jen jej správně využít.

Když utichne křik mečů

Od všech dílů trilogie jsem nečekal žádné velké změny, Revelations je však jediný z nich, který mi silně utkvěl v paměti. Možná proto, že Ubisoft dokonale promyslel scénář, možná kvůli oné dramatické notce nevyhnutelného konce. Možná proto, že jsme se za celou dobu s Eziem i Altairem sblížili a jejich konec je tak pro nás bolestivější, než jsme si mysleli. Titul jsem ale dohrál jedním dechem a Ezio mi již teď neuvěřitelně schází. Je to přesně ten pocit, který dostává divák, když končí jeho oblíbený seriál. Na rozdíl od Přátel a Ztracených měl ale Ubisoft pouhé tři díly na podmanění publika. A jsem si téměř jistý, že se mu to povedlo.

Assassin’s Creed: Revelations rozhodně neodpoví na všechno a každý hráč pochopí, že nás čeká ještě dlouhá cesta k odhalení pravdy. Splňuje ale to, co sliboval. Důstojně uzavírá příběhy obou hrdinů a v překvapivě emocionálním závěru trilogie nabízí fanouškům to nejlepší z celé série. Promakané akční souboje, různorodé a barvité město k prozkoumávání, nové herní mechanismy a příběh, od kterého není možné se odtrhnout. „Povinnost“ je slabé slovo.