Battle: Los Angeles - budete trpět!

Klišé

Podíváme-li se trochu do historie, můžeme s potěšením říct, že jsme již dávno překonali dobu, kdy se hry podle filmů vytvářely pouze jako nudný a technicky naprosto zbabrané doplňky, jež měly za úkol jen vymámit z důvěřivých fanoušků další drobásky, jimiž se obohatili producenti a šťastní vlastníci práv. Filmové hry se stávají plnohodnotnými produkty, které by se nemusely stydět ani za vydání bez své celovečerní předlohy. O to méně je pochopitelné, že se nám Battle: Los Angeles snaží vnutit pravý opak.

Filmová Battle: Los Angeles (v české distribuci pod názvem Světová invaze) je ve své podstatě naprosto průměrný film se stokrát omývaným tématem v podobě mimozemského útoku a americké chrabrosti, která jednoho dne spasí celý svět. Bylo by chybou, kdyby se podle tohoto filmu někdo snažil vyrobit hru. Chyby se však stávají a my, ubozí recenzenti, pak musíme trpět.

Nuda

Toho, že je něco v nepořádku, si všimnete hned po spuštění kampaně. Namísto krásných a sluncem prosvícených animací vás budou příběhem provázet nevzhledné komiksové stripy, které by se s trochou snahy hodily do jakéhokoliv jiného žánru, jen do vetřelské střílečky ne. Omluvou může být snad jen to, že pořádně není čím provázet, neboť nám naservírovaný příběh je tak slaboduchou reprezentací své filmové předlohy, kterou by vymyslela i vačice po mozkové obrně. Nečekejte tedy nic výjimečného, zkrátka se budete muset prostřílet hordou alienů za účelem zachránění bandy civilistů/převzetí strategického bodu/zničení mateřské lodi a sem tam si vyslechnout nějakou drsňáckou hlášku o tom, jak se mariňáci nikdy nevzdávají. Originalita patrně již vyšla z módy.

Nepomáhá tomu ani styl samotného hraní, kdy proti vám po celou dobu stojí pouze jeden druh nepřítele, jímž je přerostlý béžový vetřelec s jakými podivným kulometem vrostlým v paži. Nevýhodou této nevariability je fakt, že jsou vesmírní gentlemani neskutečně odolní, a tak je místy nezbytné do nich vyklopit celý zásobník (ještě, že se zázračné krabice s municí vyskytují téměř všude), a že jsou řádně hubení, takže se vám po návratu z hospody, kdy už nebudete oplývat takovou přesností, bude hrát krapet hůře (na druhou stranu se tento „skvost“ ve střízlivosti hrát nedá). Naopak jasnou výhodou je velikost vetřeleckých hlav, díky níž nebude o headshoty nouze (ale co s tím, když se všichni rozpadají takřka stejně). Jako bonus vám bude poskytnuta série legračních zvuků, které na vás budou béžové potvory při umírání pokřikovat.

Šeď

Širší variability se nedočkáte ani v případě dostupného arzenálu, jenž vám poskytne celkem tři (ano, jste zděšeni zcela právem) druhy zbraní - kulomet, odstřelovací puška a raketomet - doplněné o několik granátů. Útěchou může být snad jen to, že si s těmito pár kousky úplně vystačíte, neboť vám autoři žádnou výzvu, která by vyžadovala větší množství invence, nepřichystali. Gameplay probíhá klasickým, dnes již tak oblíbeným tunelovým způsobem.

Možná se ptáte, jak dlouho se budete muset s touto hrou trápit, když se z nějakého (zaručeně zcela iracionálního) důvodu rozhodnete projít kampaní až do konce. Ve chvíli, kdy už jsem se začal ukrutně nudit (běžná nuda přichází po pěti minutách, velká po dvaceti, ta ukrutná chvíli po 40), jsem o tom také přemýšlel, ale autoři mi po pár minutách jasně odpověděli obrazovkou s nápisem „Thanks for playing!“. Odpověď tedy zní, že trápení průměrného hráče netrvá déle než jednu hodinu. Nebudu tady rozebírat, zda je to skandální odfláknutí (bezpochyby ano) nebo velkolepá záchrana zhýralých hráčů (ano, ano, ano!). Obrázek si dotvořte sami.

Otrava

Je snad něco, co by Battle: Los Angeles mohlo vytáhnout z bahna a získat mu alespoň pár kladných bodíků? Do jisté míry to může být poměrně hezké grafické zpracování s částečně fungujícím modelem poškození (některé zdi, do kterých střílíte, se fakt rozpadávají) a solidní fyzikou. Tam ale musím skončit, neboť další vjemy v podobě zvuků, dabingu a hudebního doprovodu jsou opět na bodě mrazu. A raději musím skončit úplně, není zdravé se tolik rozčilovat.