Battlefield 4 - singleplayer i multiplayer

Recenze z hraní PC verze

Když si zahrajete sólovou část nového Battlefieldu, uvidíte líbivou hru, uslyšíte perfektní zvuk, zanadáváte si na hratelnost, vysmějete se opravdu silně zatuchlým postavám a na konci dost možná dostanete ten epileptický záchvat, před nímž nás varují manuály odnepaměti. DICE pořád umí udělat kvalitní hru. O jedné takové si právě čtete. Krásně absurdní ovšem je, že zároveň s tou kvalitní zábavou jsem do ruky dostal nezajímavý produkt. Netrpím schizofrenií. Spíše prskám vzteky, když slyším, že špatný singleplayer bych měl tolerovat u titulů zaměřených na hru více hráčů. Vždycky si říkám, jak by to asi dopadlo, kdyby někdo recenzoval titul podobného ražení, přičemž by postavil do hlavní role kampaň.

Jeden nemluví vůbec, ostatní až moc

Jakkoliv uznávám obecné dogma, že stěžejní esencí každé kvalitní videohry je syntéza hratelnosti a designu, nemůžu si pomoci, ale čím dál více se nám mezi tyto hlavní aktéry vkrádá děj. Pokud bych si měl ujasnit, co se mi na scénáři nového Battlefieldu líbilo, zcela bez zaujetí konstatuji, že velké čínské kulové. Zase konflikt mezi kladným západem a záporným východem? Skoro už si začínám myslet, že by byl velký problém ty role zamíchat, nebo, nedej bože, USA vynechat.

Nepříčetnost autorů, jde v tomto směru tak daleko, že hlavní aktér, Recker, nejenže neumí mluvit, ale neodpovídá ani na přímé dotazy. Asi si dovedete představit, jak moc tím trpí atmosféra. Že to stejně blbě dělají i jiné hry? Ano a vytknul bych jim to taky.

Alespoň prostředí se v rámci zasazení povedlo a není tak okoukané jako blízkovýchodní kulisy. Chápu, je to slabá záplata na jinak totálně ošoupané kalhoty. Taková akce v Šanghaji, nebo výlet do hor sice představují nejzazší bod, kam se variabilita utrhne, nicméně stačí to, aby hra zabránila úplné ztrátě pozornosti.

Potíž je v tom, že Battlefield 4 postrádá spád, který se pravděpodobně zaběhl společně s nápady.

Hratelnost na dovolené

Rozhodně nejsem ten věčný kritik lineárních stříleček. Rád se pobavím u kvalitní, adrenalinové akce. Potíž je v tom, že Battlefield 4 postrádá spád, který se pravděpodobně zaběhl společně s nápady. Půjdu proti proudu a řeknu, že mi vůbec nevadí, když autoři svážou hráči nohy a povolí mu jen tak málo, aby si vůbec připadal, že hraje hru. Vadí mi ale, když mě na to herní principy upozorňují na každém kroku. Lokace totiž často nabídnou i tichou likvidací nepřátel, ta však funguje jen, když děláte všechno podle šablony, takže nejde o fungující mechaniku, ale prachsprostý podvod.

Když se potom spustí přestřelka, nebýt skutečně kvalitního ozvučení a uvěřitelné fyziky zbraní, byl by to průšvih. Takhle to je průšvih ,,jen“ napůl, jelikož to všechno známe už z trojky, která se podobá novému dílu víc, než se předpokládá od slušně vychovaného pokračování.

Snad jen umělá inteligence si zaslouží pochvalu. Když přijde na její schopnosti, je patrné, že se v Dice dotkli alespoň něčeho a namísto hloupých panáků v krytu, tu máme hloupé panáky, co velmi často překvapí. Je to asi stejný pocit, jako když třídní lempl dostane jedničku z testu – víte dobře, že to byla jen světlá chvilka. I za takové výjimky budete ale vděční, protože jinak se herně nekoná žádná evoluce, natožpak revoluce.

Blikající nádhera nádhera

Když se řekne Battlefield, musíme vzpomenout technické zpracování, které minimálně u předchozího dílu kopalo nejvyšší soutěž. Co se ale před dvěma lety zdálo jako vrchol, dnes působí spíše jako výškový tábor těsně pod hřebenem. Na vině nejsou ani tak tvůrci, jako spíše mé zhýčkané já. Pořád Battlefield představuje to nejlepší, čím se dnes pokocháte. Bohužel dnešní doba neodpouští ani ty nejmenší detaily. Mluvím o tom, že když většina hry vypadá skvěle, chce to opravdu umně maskovat i ty nejmenší nedostatky a to Battlefield 4 nezvládá. Jestliže kupříkladu obličeje vypadají v předělových scénách fantasticky, přímo ve hře už ani zdaleka ne a tak je to se vším. Někde to působí skvěle, někde zase ,,jen“ dobře.

Nehledě na to, že při pohledu do světla se opět setkáváme s efektem zašpiněné čočky. To by přidalo na autenticitě v nějakém dokumentu, ne však v akční jízdě, kde právě takové maličkosti dost vytrhávají ze zážitku. O prostředí, kde blikají snad i dřevěné fošny se mi potom ani nechce mluvit…

Válku sám nevyhraješ

Naštěstí to celé z vod naprosté debility tahá multiplayer, který je pro většinu lidí hlavním důvodem ke koupi. Sám osobně jsem byl velkým fanouškem Battlefieldu 2, a proto mě změna tempa ve trojce dost vyděsila. Tenkrát mi opravdu přišlo, jako kdyby někdo vzal fungující týmový multiplayer a snažil se na něj mermomocí naroubovat Call of Duty. Samozřejmě, že situace nabyla tak žhavá a bylo to pouze okem nostalgika, že mi všechny barvy přišly tak ponuré.

Všechny výhrady ohledně multiplayeru, jež jsem ke třetímu dílu měl, jsou ale z velké části pryč. Ano, tempo je stále vyšší, než bych si já osobně představoval, ale svět není ideální a dá se na to poměrně dobře zvyknout. Herně se pořád jedná o takový průsečík mezi svižnou střílečkou a taktickou týmovou akcí.

Všechny výhrady ohledně multiplayeru, jež jsem ke třetímu dílu měl, jsou ale z velké části pryč.

Novinky na bojišti

Největší novinkou a vítaným návratem je Commander mode, který si dal přestávku ve třetím díle a teď se vrací v plné parádě. Osobně jsem nikdy k jeho využití nepřilnul, to ale neznamená, že bych si ho neužíval prostřednictvím jiného hráče. Zkušený commander dokáže z úplně obyčejného duelu vykřesat parádní taktickou bitvu, a pakliže velitelé oddílů poslouchají jeho rozkazy, dost dobře může posunout zážitek ještě k větší uvěřitelnosti.

Potěšilo mne i vyvážení jednotlivých tříd, jejichž přizpůsobitelnost je už na tak vysoké úrovni, že assault po zásadních úpravách může klidně více připomínat snipera. Kolem a kolem se dosti rozšířila nabídka všemožných serepetiček a zdá se, že hra bude mít co nabídnout i po desítkách odehraných hodin. Typickým příkladem toho, jak se Battlefield snaží vyrovnávat třídy budiž nový druh pušek DMR, jež v podstatě mažou rozdíl mezi sniperem a assaultem, když nabízí prakticky výhody obou.

V Číně je dobře

Mapy se povedly. Ne, neodbydu vás tímto strohým tvrzením, ale vězte, že se v něm ukrývá to hlavní, co já osobně teď už jen doplním o omáčku. Osobním favoritem je pro mě Flood Zone – famózní mapa, která navíc při zaplavení dostane úplně nový rozměr.

Šanghaj známou z trailerů ani nemusím představovat. Všichni jsme ji snad víckrát ,,hráli“ před vydáním než teď po uvedení hry. Nemůžu si pomoci, ale jako mapa mi přišla poměrně slabá a ani ten padající mrakodrap ji nezachraňuje.

Za zmínku stoprocentně stojí ještě parádní Zavod 311, kde svedete bitvy mezi odstavenými tanky a když pominu vynikající atmosféru, musím upozornit na excelentní design, který počítá doslova s každou třídou a každou rovinou boje.

Buď jak buď Battlefield 4 sází na jistotu a pokud vám není jasné, proč někteří jedinci tak opěvují tuto sérii, zkuste Conquest.

Mód je jen jeden!

Ne, není. Je jich spousta, ale jen jeden představuje ten ultimátní značkový BF 4 zážitek. Mluvím samozřejmě o Conquestu, jehož význam s posledním Battlefieldem ještě vzrostl. Jsou tady samo sebou obligátní módy jako team deathmatch, rush a podobné. Nikdy jsem ale k žádnému nepřilnul natolik, abych se vykašlal na conquest a hleděl si pouze jeho.

Mezi novinky patří nadějný mód Obliteration, v němž usilujete o zničení trojice nepřátelských stanic pomocí náhodně generovaných náloží. Vložil bych do něj i určité naděje, jen kdyby byly nějaké servery a člověk je nemusel hledat lupou. Buď jak buď Battlefield 4 sází na jistotu a pokud vám není jasné, proč někteří jedinci tak opěvují tuto sérii, zkuste conquest.

Schizofrenní válka

Takže jak nakonec Battlefield 4 hodnotit? Příšerně jednotvárný singleplayer, který před lety zachraňovalo technické zpracování a parádní, trvanlivý multiplayer, který doznal změn k lepšímu. Je to věru těžké rozhodování, a i když se mi to rýsuje na jasný průměr, nedá mi to a stejně vyhoupnu čtvrtý Battlefield do vod nadprůměru.