Battlefield: Hardline - doslovná válka se zločinem

Recenzovaná verze: PC

Nejspíš nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Battlefield na tom v poslední době není moc dobře. Společně s třetím dílem šla kvalita jednotlivých titulů strmě dolů a na jednoho kovaného zastánce série v tuto chvíli připadnou nejméně dva hráči, kterým na třetím a čtvrtém díle něco vadilo. Někomu vadilo upřednostnění co nejlepší grafiky před co nejlepší hratelností, někomu přítomnost naprosto mizerného singleplayeru a někomu velké množství technických chyb a nedodělků. Pokud jde o mě, vadilo mi vlastně všechno zmíněné. Před dávnými časy pro mě byla série Battlefield jedna z nejoblíbenějších, ale poslední dva díly mě zklamaly prakticky po všech stránkách. Proto jsem byl dost zvědavý na novou odbočku s podtitulem Hardline, pod níž se podepsali nejen vývojáři z DICE, ale i nováčci ze studia Visceral Games. Byl jsem zvědavý, jestli Hardline dokáže sérii navrátit alespoň část ztracené reputace, nebo jestli se z něj vyklube další důkaz toho, že je značka Battlefield prostě ztracená. Jaká je nakonec skutečnost?

Smysluplný singleplayer?

Opravdu nevěřím tomu, že by si jakýkoliv hráč chtěl kupovat Battlefield kvůli singleplayeru, ale i tak bude myslím nejlepší, když přijde na řadu jako první. Pokud jste zkoušeli hru jednoho hráče v předešlých dílech, jistě mi dáte za pravdu, že jeho kvalita šla postupně k šípku. Bad Company 2 ještě bylo snesitelné a zachránily ho skvělé postavy, kampaň v BF3 už ale nebyla nijak zvlášť kvalitní a vlastně ji zachraňovalo jen pár dobrých scénáristických nápadů. Kampaň BF4 už byla jen nudný, nelogický, zabugovaný a zbytečný odpad, ze kterého zoufalá snaha o konkurenci Call of Duty čišela na míle daleko. Musím říct, že singleplayer Hardline je na tom o poznání lépe než poslední zmíněný paskvil, ale pořád nejde o nic, z čeho by se vyklubal automatický argument ke koupi hry.

Všechno sráží především samotný příběh, ačkoliv ze začátku vypadá přímo ideálně. Dostanete se do role detektiva Nicka Mendozy, který se spolu s šéfem Dawesem a kolegyní Khai pokusí učinit přítrž drogové válce v Miami. To sice zní jako slušný základ pro zajímavou policejní zápletku, ale poměrně brzy zjistíte, že je veškeré potenciálně slibné zasazení vlastně zbytečné a z příběhu hry se stane obyčejná, mnohokrát viděná cesta za pomstou a cimrmanovská zápletka typu „všichni mi lhali“. To by se ještě dalo snést, hlavní problém je ale v tom, že ta cesta je nesmírně předvídatelná. Před vydáním jsem se neobtěžoval se sledováním trailerů a také jsem horlivě přeskakoval sestřih následujícího děje, který se po vzoru seriálů spouští při ukončení jakékoliv epizody hry. Přesto jsem ale v klíčových okamžicích poměrně přesně dokázal předvídat, k jakému zvratu náhle dojde a jak všechno dopadne. Samotný příběh vás zkrátka nemá čím překvapit a dokonce se zdá, že se o to ani nepokouší.

Z příběhového bahna tahají hru jen postavy, takže se svým způsobem opakuje situace s Bad Company 2. Nick je docela sympaťák, Khai také a špatně na tom nejsou ani další zúčastněné postavy v čele s úlisným chmatákem Tysonem, jehož tvář můžete znát z LA Noire. Jejich výstup je díky velmi přesvědčivému zpracování tváří, perfektnímu dabingu a leckdy vtipným a zajímavým dialogům radost sledovat a občas jsem měl opravdu chuť následovat osudy zdejších (anti)hrdinů. Ale pak jsem si vždycky uvědomil, že jejich výstup stejně nikdy nedospěje k něčemu kloudnému a zásadnímu. Což je škoda. Takový kontrast skvěle vymyšlených postav a otřepaného děje jsem už opravdu dlouho neviděl.

„V klíčových okamžicích jsem poměrně přesně dokázal předvídat, k jakému zvratu náhle dojde a jak všechno dopadne.“

Trochu jiná hratelnost

Hratelnost Hardline se v jádru nezměnila, takže vás opět čeká koridorová akční jízda, která vám zabere přibližně šest až sedm hodin. Dobrá zpráva ale je, že se vývojáři pokusili alespoň o nějaké novinky. Zjevně si uvědomili, že Nick je detektiv a detektiv může občas řešit věci i jinak než prostým Rambo stylem. A proto máte k dispozici možnost zvolit si, jaký postup hrou aplikujete. Pokud chcete prostou střílečku, můžete každou skupinu nepřátel jednoduše postřílet podobně jako v předešlých dílech nebo v sérii Call of Duty. V tom vám nikdo nebrání. Zároveň ale můžete vyzkoušet kradmý postup. Většinu situací ve hře opravdu nemusíte řešit zběsilými přestřelkami. Můžete se prostě plížit, sem tam nepřítele odlákat hozenou nábojnicí, někoho potichu oddělat taserem, pro jistotu zneškodnit alarm, s pomocí příručního skeneru si také lze všechny nepřátele v oblasti označit. Zkrátka a dobře, vývojáři narvali do hry téměř všechny myslitelné stealth mechaniky.

Nejvýraznějším prvkem je pak odznak. Pokud se přiblížíte k nějakému protivníkovi a až dvěma jeho kolegům dříve, než vás zpozorují, můžete je zastrašit odznakem. Pak už jen stačí držet si je na mušce, aby nedělali kraviny, zatknout je a nechat na pospas všem čertům. A to v naprosté tichosti, takže postupně můžete pozatýkat všechny nepřátele v oblasti bez jediného výstřelu. Jakmile jste v roli policisty, funguje vše bez výhrad. Nepřátelé se vám při správném postupu vzdají vždy a upřímně řečeno je fajn konečně vidět nepřátele, kteří mají nějaký pud sebezáchovy a nepokusí se z viditelně ozbrojených a vycvičených policajtů udělat cedník, i když by je to stálo krk. Ale jakmile se dostanete na opačnou stranu zákona, k čemuž v průběhu singleplayeru dojde, tento prvek se nijak nezmění.

Už sice nemáte odznak, ale nepřátelé se vám stejně vzdávají, i když vypadáte jako obyčejný gauner, který se od nich nijak neliší. Něco takového samozřejmě postrádá jakýkoliv smysl. Proč by se zločinci nebo dokonce stráže vzdávali nějakému pobudovi? Obzvlášť při početní převaze? Jakmile se zkrátka ocitnete na opačné straně zákona, chování protivníků přestává dávat sebemenší smysl. To ale vlastně může platit nehledě na odznak, protože AI je na velmi bídné úrovni, a to jak při přestřelkách, tak při pokusech o stealth, což degraduje jinak slušně zakomponované herní mechaniky. Podobně jako v Battlefieldu 4 jsem celkem běžně zažil situaci, v níž jsem se dostal za záda kryjícího se nepřítele, doslova mu dýchal za záda, a on se stejně neotočil. A nejspíš by se neotočil ani v případě, že bych mu do ucha řval, že jeho matka i sestra je prostitutka.

„AI je na velmi bídné úrovni, a to jak při přestřelkách, tak při pokusech o stealth.“

Moment, vždyť já jsem vážně detektiv

Hratelnost se však pokouší okořenit ještě jeden prvek, a to hledání důkazů a podezřelých. Už jsem zmínil, že máte k dispozici skener. S ním můžete prostředí detailně zkoumat, a pokud narazíte na nějaký důkaz, prostě ho skenerem analyzujete. Podobně můžete označit i hledaného nepřítele a poté ho zkusit zatknout. Obojí sice považuju za solidní zpestření, ale bohužel nemá na hru žádný výrazný dopad. Jistě, pokud se těmto činnostem budete věnovat, dostanete více bodů a s pomocí většího počtu bodů můžete rychleji zvyšovat svou úroveň, což vede k odemčení nové výbavy, ale i tak je to všechno vlastně zbytečné a dříve nebo později vás to začne tak akorát zdržovat. Nemluvě o tom, že nejvyššího levelu v kampani stejně dosáhnete prostým hraním a občasným využíváním stealth postupu a nové vybavení zpravidla nepotřebujete. Téměř celým singleplayerem jsem proběhl s kombinací Coltu 1911 a útočné pušky M16, přičemž speciální vybavení jako miny nebo vystřelovací hák pro slaňování jsem použil nanejvýš v jedné jediné misi. Je hezké, že máte téměř na každém rohu možnost vaší výbavu obměňovat a také vylepšovat, ale v praxi to není k ničemu.

Celý singleplayer Hardline je tak jeden velký rozpor. Na jedné straně stojí velmi přesvědčivé postavy, snaha o okořenění klasické hratelnosti, detektivní prvky a také exotické prostředí a příležitostné usednutí do auta nebo dokonce do tanku, i když jen na okamžik. Chválím i absenci větších bugů, pokud nepočítám občasné prolnutí modelů postav a prostředí při zatýkání. Jenomže na druhé straně stojí otřepaný a předvídatelný děj, otřesná AI a fakt, že ty pokusy o novinky často vedou k vyloženě nelogickým okamžikům. V kampani je určitě vidět nějaká snaha a ve srovnání se singleplayerem třetího a čtvrtého dílu jde o slušný krok vpřed, ale pořád to nestačí. Pořád jde o nanejvýš průměrný singleplayerový počin s nevyužitým potenciálem, který nemůže ani ve snu fungovat jako jedno z hlavních lákadel pro koupi hry. Kdybych měl hodnotit samotnou kampaň, víc jak 6 bodů by ode mě určitě nedostala. Nabízí se tak otázka, jestli Hardline dokáže zachránit z vod průměru alespoň multiplayer.

Policajti a zloději, hurá do války

V multiplayeru se tvůrci drželi základní hratelnostní formule, která funguje už od nepaměti série, a tu přizpůsobili zasazení do konfliktu mezi policisty a zločinci. Zatímco v některých aspektech hry došlo vlivem toho k větším či menším úpravám, jiné zůstaly prakticky beze změny. Za největší změnu se dá považovat sestava herních módů. Samozřejmě nechybí klasický Conquest, nejklasičtější mód série Battlefield a jeden z nejklasičtějších módů v historii multiplayerových her. Vrací se i Team Deathmatch, přičemž oba režimy probíhají stejně jako v minulosti. Zatímco v tom prvním je třeba zabírat kontrolní body na mapě za účelem odečítání bodů druhého týmu, v TDM se po vás nechce nic jiného, než prostě zlikvidovat co nejvíc hráčů z druhého týmu. Další módy už jsou ale pro sérii novinka.

Nejvýraznější a momentálně také nejhranější nový mód je Hotwire. Představte si Conquest s tím rozdílem, že kontrolní body představují vozidla. Pohyblivá vozidla. Cílem obou týmů je tedy ukořistit co nejvíc aut, které čekají na mapě (vždy je jich maximálně pět) a co nejdéle s nimi jezdit. Zní to sice jako naprostá krávovina, kterou mohl vymyslet jen nějaký chorý mozek, a navíc je to neskutečně nerealistické. Policisté by určitě dokázali vymyslet lepší způsob obrany než krádež aut, aby se k nim ti zatracení zločinci nedostali. Ale světe div se, navzdory tomu všemu dokáže tenhle pohyblivý Conquest zabavit. Hra díky akčnímu a frenetickému směru pěkně odsýpá, o různé akční honičky není nouze a auta tu dostávají opravdu dost prostoru, který je dobré využít.

Zdůrazňuji auta, protože ty hrají v celém Hardline hlavní roli. Zapomeňte na tanky a stíhačky, zde mají prostor jen osobní auta zastoupená sedany, sporťáky i policejními vozy, dále dodávky a náklaďáky příležitostně podporované vrtulníky. I tohle ale hře prospívá, a to nejen v Hotwire módu. Vozidel je obvykle dost, často se dostane na každého a díky menšímu výběru různých druhů dopravních prostředků je hratelnost celistvější a alespoň částečně budí dojem, že jde o policejní akci a ne o obyčejnou válku. Ale vážně jen částečně, protože Battlefield je pořád Battlefield.

Náklaďák nebo sporťák? V čem je rozdíl?

Jedinou vadou na kráse omezeného, ale adekvátního vozového parku je fyzika. Ta je jednoduše příšerná. Při obyčejné jízdě si nevšimnete ničeho zvláštního, ale vše se mění v momentě, kdy do něčeho nabouráte. Nejlépe pokud se to „něco“ pohybuje. Vlivem fyziky a prapodivného kolizního systému jsem měl občas pocit, že neřídím skutečná auta, ale spíše gumou obložená autíčka někde na pouti. Zdaleka nejvtipnější je jízda s obřím náklaďákem. Bez přehánění je velký a těžký jako kráva, nebo tak alespoň vypadá, a stejně s ním dosáhnete pozoruhodných rychlostí, můžete s ním řezat ostré zatáčky a skokánky nebo protijedoucí auta samozřejmě nejsou žádná překážka. Prostě je přeletíte a jedete dál bez ztráty rychlosti.

S fyzikou souvisí občasné bugy. Vzpomínám hlavně na případ, kdy jsem v Hotwire ukradnul rychlý sportovní vůz, rozjel se, ale po chvíli jsem najednou začal ztrácet rychlost, ačkoliv jsem ani na okamžik nepouštěl klávesu W. Důvod? Nějaký šílenec se přiřítil za mnou, pokusil se mě přeskočit, jenomže se zasekl do zadku mého auta. Doslova. Z obou vozidel se tak stal prapodivný a pomalý slepenec, který vážně nešlo uřídit ani oddělit a vše musely vyřešit výbušniny a sprint k novým autům, jež se respawnují vždy na předem daných místech. Občas jsem se také jako pěšák přilepil ke kapotě jedoucího auta, když se mě pokusil přejet nějaký spoluhráč. Podobných případů jsem zažil víc, ale naštěstí se neopakovaly příliš často a velká část automobilových honiček ve hře, kterých jsem se zúčastnil buď jako řidič, nebo jako spolujezdec visící z okénka, probíhaly bez chyb a v duchu akčních filmů.

„Vlivem fyziky a prapodivného kolizního systému jsem měl občas pocit, že neřídím skutečná auta, ale spíše gumou obložená autíčka někde na pouti.“

Tenhle mód už jsem někde viděl

Ale vraťme se zpět k herním módům. Další důležité režimy jsou Heist a Blood Money. Jak už asi tušíte podle názvu, jde v nich především o krádež peněz. V Heist se krádeže ujmou pouze zločinci a mají za úkol otevřít trezor na mapě, vzít z něj peníze a přesunout se s nimi k místu vyzvednutí, a policisté jim v tom musí bránit. Oproti tomu v Blood Money musí peníze brát oba týmy, protože zločinci je chtějí jako kořist a policisté v nich vidí důkazy. To vede k poměrně efektivnímu přetahování o jeden jediný zdroj peněz i o občasné infiltrace a vybílení nepřátelské základny, na níž se ukořistěné peníze hromadí. Ani jeden z těchto módů vlastně nepotřebuji kritizovat, v naprosté většině případů fungují, jak mají a především podporují týmovou spolupráci, což je na Battlefieldu nejdůležitější.

Heist i Blood Money opravdu vyžadují alespoň částečnou spolupráci, jinak si neškrtnete. Určitě si dovede představit, že minimálně eskortování nešťastníka, který se zrovna ujal tašky s penězi, je klíčové a jeden hráč se o to fakt nepostará. V tomto směru se tedy Hardline dokázal vrátit k týmovému duchu série, který často tak citelně chyběl v třetím a čtvrtém díle. V nich se nehledě na herní mód hráči prostě postříleli, respawnovali a jelo se dál. Tady je smrt zásadní, a jakmile někdo upustí kořist, ideálně v nevýhodném místě, může to mít pro vývoj zápasu fatální následky. Při mém hraní vedl tento fakt k několika opravdu působivým a hektickým snahám o přežití nebo udržení nějaké konkrétní pozice v konfliktu s přesilou.

Sestavu herních módů uzavírají režimy Crosshair a Rescue, které se snaží navodit atmosféru kompetitivních zápasů, což vede především k hraní na jednotlivá kola a absenci respawnu. Oba módy jsou hodně skromné, a to se odráží i na jejich náplni. V Rescue jde o záchranu rukojmích, která je prakticky k nerozeznání od módu s rukojmími v Counter-Strike, zatímco Crosshair se zaměřuje na jednoho hráče v úloze VIP. Policisté ho samozřejmě mají chránit a zločinci se ho snaží zabít. Tyto módy určitě neurazí a nabízí neoriginální, ale slušnou a občas napínavou zábavu, ale rozhodně nejde o nijak zásadní složku hry, už jenom proto, že ani Crosshair, ani Rescue většinou nikdo nehraje. Serverům dominuje Conquest, Hotwire a Heist, občas uvidíte Blood Money nebo TDM, ale Crosshair a Rescue si vytáhly černého Petra neoblíbených módů a jsou většině hráčů naprosto ukradené.

Napříč Amerikou

K herním módům se přirozeně vážou mapy. Hardline je vybavený celkem devíti mapami zasazenými do Spojených států, v nichž se odehrává i singleplayerová kampaň. Dostanete tak možnost zastřílet si v ulicích Los Angeles, v bažinách poblíž Miami, v městečku v poušti nebo v Hollywoodských výšinách ozářených nedalekým požárem. Mapy mají samozřejmě nejen různé zasazení, ale také různou rozlohu, od čehož se odvíjí jejich využití v jednotlivých herních módech. Na serverech s módy Conquest a Hotwire se točí obvykle největší mapy, které se hodí hlavně pro 64 hráčů, přičemž některé z nich nabízí dost prostoru pro různé automobilové honičky. Jinak řečeno, ne vždy musíte s auty v Hotwire módu objíždět pořád jeden a ten samý blok jako v betě a tamní mapě Dust Bowl. Některé jsou prostě větší a rozlehlejší.

Oproti tomu Heist a Blood Money se hodí spíše na menší a také celkem povedené mapy, v nichž vozidla dostávají minimální nebo dokonce nulový prostor. Čistě pěchotních map je tentokrát víc, ale to díky povaze obou zmíněných módů nevadí. Občas na nich můžete hrát i Conquest, třeba na mapě zasazené do prostředí Banky, ale to jsem zažil jen výjimečně a s potěšením jsem sledoval, že pro Conquest hráči vybírají vhodné mapy zahrnující vozidla. Jinak řečeno, neopakuje se masivní oblíbenost map typu Operace Metro z BF3, nad níž leckdy zůstával rozum stát a člověk měl při pohledu na něco takového pocit, že se snad do Battlefieldu přestěhovala celá komunita Call of Duty.

Rescue a Crossfire se pak kvůli své svérázné povaze hrají jen na částech jinak velkých map. Příkladem může být mapa Derailed, která je obyčejně docela oblíbená, protože je velká a nabízí dost prostoru pro vozidla. Při hraní módu Rescue se ale mapa omezuje jen na jedno depo na mapě a přilehlé okolí. Totéž platilo třeba v Hollywoodu při testování módu Crossfire, vše se odehrávalo jen ve dvou malých budovách a na kopci.

Za zmínku stojí ještě jedna věc, a to návrat systému Levolution. Snad každá mapa má k dispozici něco, co může v určité fázi boje vybouchnout nebo spadnout, což má nepatrný vliv na strukturu mapy. Podobně jako v BF4 jde ale jen o jeden velký a neustále se opakující skript, který vás stěží ohromí a po pár odehraných kolech už budete nějakou padající věž nebo jeřáb brát jako samozřejmost. Totéž koneckonců platí i o destrukci prostředí. Najdete jí tu, ale rozhodně vás ničím nepřekvapí a s mapou vlastně nic neudělá.

Klasická výzbroj

Ostatní složky multiplayeru Hardline prošly spíše malými nebo kosmetickými změnami. Například povaha herních tříd zůstala beze změny, stejně jako systém čet, vyhledávač serverů a různé žebříčky, statistiky, emblemy a další výdobytky Battlelogu. V tomto případě platí, že není třeba měnit něco, co funguje, takže zde absence změn určitě nevadí. Podle očekávání se ale drobných změn dočkal arzenál zbraní. V základu je stejný jako v minulosti, zastoupené jsou útočné pušky, brokovnice, samopaly, pistole a další druhy zbraní, zpravidla závislé na jednotlivých herních třídách, ale tohle všechno je obohacené o speciality boje proti zločinu. Na bojiště si tak můžete vzít taser, lano s hákem, dokonce nechybí ani variabilní ruční zbraně a plynové granáty, které dokážou slušně zamávat s vaším viděním. I tyhle novinky fungují bez problémů a často najdou své využití.

Další změna se týká způsobu, jakým získáváte novou výbavu. Tentokrát jsou ve hře peníze, a jak už asi tušíte, právě peníze, které získáváte v průběhu hraní, slouží na odemykání nové výbavy. Chcete pistoli CZ-75? Stačí našetřit pár tisíc a je vaše nehledě na úroveň. Chcete taser nebo obyčejný defibrilátor? Kupte si ho, pokud na to máte. Peněz je obvykle dost, ale přesto musíte trochu přemýšlet nad tím, za co utrácíte, už jenom proto, že zdaleka ne všechny zbraně mohou použít obě strany konfliktu. Některé kvéry jsou určené pouze pro zločince, jiné pouze pro policisty a bez speciality v podobě odemykatelného zbrojního pasu tento stav nezměníte. Na to je třeba myslet i při snaze o odemčení příslušenství na zbraně, které si také kupujete, ale musíte si ho nejdřív odemknout splněním určité výzvy vázané na danou zbraň.

Peníze tedy možnostmi arzenálu dost hýbají, stejně jako částečná odlišnost zbraní pro oba týmy, což je příjemná a poměrně autentická změna oproti BF4, v němž jste mohli například jako Američani vesele běhat vybavení čínskými zbraněmi. Mimochodem, s Hardline se vrací systém battlepacků, ze kterých vám občas může padnout nějaká užitečná část výbavy a které zároveň fungují jako odměna za postup v singleplayeru.

I v případě zbraní však dochází k jednomu zádrhelu, a to k absenci znatelného zpětného rázu. Zbraně většinou nekopou a občas jsem užasle sledoval, co a na jakou dálku se dá vlivem tohoto zádrhelu trefit například dávkou z AKM nebo z jednoho ze samopalů. Každá zbraň samozřejmě nemusí kopat jako splašený plnokrevník, ale zbraně se občas chovají až příliš nerealisticky, což je škoda, protože jinak je pocit ze střelby poměrně uspokojivý, ale jakmile se začnete zamýšlet nad tím, jak by taková zbraň asi správně měla fungovat, dojde vám, že zde není úplně všechno v pořádku.

Naopak ale musím pochválit absenci větších bugů a technických chyb napříč multiplayerem, pokud pominu zmíněnou fyziku aut. Já vím, že by to mělo být samozřejmé, ale po negativních zkušenostech s Battlefieldem 4 působí launch Hardline skoro jako zjevení. Hra nepadá, síťový kód nezpůsobuje žádné viditelné kiksy, většinou vše funguje tak, jak má, jinak řečeno, už v prvním týdnu je Hardline v lepším stavu, než v jakém byl BF3 a 4 třeba půl roku po vydání. Jediná znatelná chyba je na již zmíněné pouštní mapě Dust Bowl, na které lze občas pozorovat nepříjemné blikání v povzdálí. Je to otravné, ale naštěstí se to omezuje jen na tuhle mapu a víc podobných bugů jsem nezaregistroval. A kromě toho, tuhle chybu může trochu kompenzovat tamní možnost projet se po mapě na gauči. Nedělám si srandu, pojízdný gauč je jeden z easter eggů a drobných vtípků, na které je celá hra poměrně bohatá. K této věci řeknu už jen jednu věc. Press E to pay respects. Zbytek si domyslete nebo požádejte o pomoc strýčka Googla.

„Tentokrát jsou ve hře peníze, a jak už asi tušíte, právě peníze, které získáváte v průběhu hraní, slouží na odemykání nové výbavy.“

Sbohem supernovám

Ačkoliv by mě ještě před rokem nenapadlo, že to řeknu, musím pochválit i audiovizuální stránku. Ke zvukům nelze mnoho říct, zkrátka si pořád udržují dostatečnou kvalitu a soundtrack také neurazí, a pokud urazí, alespoň při jízdě autem ho můžete změnit a přeladit na jinou, žánrově odlišnou písničku. Grafika si však zaslouží pochvalu. V multiplayeru není tolik prostoru pro grafické orgie jako v singleplayeru, ale i tak je vizuální stránka Hardline na velmi dobré úrovni, která určitě nezklame, i když v dnešní době už ani zvlášť neohromí. Nemluvě o tom, že se tvůrcům podařilo hru na PC slušně optimalizovat.

Především ale chválím absenci přehnaného osvětlení. V třetím a čtvrtém díle bylo leckdy tolik nesmyslných lens flares, že by i J.J. Abrams záviděl, a slunce a baterky fungovaly spíše jako stacionární a přenosné supernovy. Tentokrát je ale osvětlení celé hry poměrně střízlivé. Přímé zírání do slunce vás samozřejmě stále oslní a pohled na baterku nebo laser v temných prostorách není nic příjemného, ale už se nestane, že by vás něco takového oslnilo za denního světla. Alespoň já tedy nic takového nezažil.

Pět kroků vpřed, dva kroky zpět

Multiplayer Battlefield: Hardline se tak nakonec nemá příliš za co stydět. Hraní sice dokáže zkazit prapodivná fyzika vozidel, absence pořádného zpětného rázu nebo občasné grafické bugy, ale jinak tvůrci odvedli dobrou práci a hraní jsem si docela užíval, a to navzdory faktu, že mě předešlé dva díly tak zklamaly, což je myslím patrné z celé této recenze. Aby bylo jasno, tenhle policejní Battlefield rozhodně nepovažuji za to nejlepší v sérii, stále zastávám názor, že nepřekonanými králi jsou BF2 a Bad Company 2. Hardline ale nedělá sérii žádnou velkou ostudu a alespoň v multiplayeru stále jde o kvalitní Battlefield. A podle toho by se nejspíš mělo odvíjet i rozhodnutí o koupi hry.

Pokud jste s třetím nebo čtvrtým dílem spokojení, Hardline vám toho moc nedá, navzdory odlišnému zasazení a větší stabilitě jde v jádru stále o velmi podobnou hru, která může přijít vhod jen v případě, že byste chtěli vyměnit tanky za sporťáky. Pokud se vám nicméně poslední vývoj série nezamlouval, ale chtěli byste naskočit zpět na tenhle válečný vlak, myslím, že Hardline by vás mohl překvapit, stejně jako občas dokázal překvapit mě. I v takovém případě je ale velká podobnost s předešlými díly mající za následek upozadění celého policejního konceptu dost znatelná. Pokud vám tudíž něco takového nevoní, doporučil bych spíše trpělivost a pořízení hry v nějaké slevě. Rozhodně ale nedoporučuji její úplné zatracení.

PS: Battlefield: Hardline si příliš nerozuměl s programem Fraps, a proto jsem screenshoty pořizoval přes in-game konzoli. Bohužel jsem až po nahromadění obrázků zjistil, že konzole na nich zůstala. Jménem našeho ústavu se vám omlouvám za toto nedopatření, ke kterému dochází jednou, maximálně dvakrát za deset let.