BioShock Collection – výkladní skříň FPS

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Předchozí generace konzolí měla mnoho klenotů a série BioShock k nim rozhodně patří. Pokud jste doposud neměli možnost zjistit kdo je Andrew Ryaen a jak velký je vlastně Big Daddy, tato kolekce je pro vás takřka nutností. Tím by ostatně tato recenze mohla skončit, v rámci jedné kolekce dostat první a druhý BioShock a stejně tak poslední díl s přídomkem Infinite je nataženou rukou všem milovníkům dobré akce. Má ale cenu pořizovat tuto kolekci, pokud už tato trojice je ve vaší herní knihovně? Nabízí kolekce něco navíc?

BioShock

První díl, ačkoli z pohledu do zpětného zrcátka obsahuje několik nedokonalostí, patří podle mnohých mezi nejen nejlepší díl série, ale především určitý přerod v rámci akčních her z pohledu první osoby. Je to už devět let, co jsme měli možnost objevit podmořské město Rapture. Futuristická utopie vytesána do designu padesátých let dvacátého století je rozhodně největší devízou celé hry a rozhodně patří mezi to nejlepší v rámci tvorby nových virtuálních světů.

Logicky je to právě první díl, který vyžaduje nejvýznamnější vzpruhu a té se mu také dostává. Stejně jako ostatní díly kolekce, i jednička teď běží v rozlišení 1080p při šedesáti snímcích za sekundu, které si hra na konzoli opravdu dokáže udržet. Přeleštění se dočkaly samozřejmě i samotné textury a všimnete si především notně vylepšeného světla a stínování. V přímém srovnání s původní hrou vypadá remasterovaný BioShock 1 velmi dobře a jak se říká, rozhodně neurazí. S aktuální či rok starou produkcí si však samozřejmě nezadá.

„Atmosféra podmořského světa Rapture působí na hráče stejně mocně jako před devíti lety.“

Co však na remasterech oceňujeme především, není vylepšený vizuál, ale nově přidaný autorský obsah. Tomu vévodí komentář šéfa tehdejších Irrational Games Kena Levina. Pro běžné hráče asi postradatelný bonus, nicméně pro milovníky hry jde o velmi zajímavou možnost dozvědět se o hře něco, co se jinak zjistit nedalo. Obdobně je na tom i druhý bonus, kterým je virtuální muzeum, jenž nabízí pohled na zamítnuté koncept arty, které zobrazují například místa nebo celé úrovně, které se do hry nevešly.

Vzhledem k dobře provedenému remasteru patří právě první BioShock mezi hlavní želízko celé série. Atmosféra podmořského světa Rapture působí na hráče stejně mocně jako před devíti lety, pouze vyzbrojeni zkušenostmi z novějších her si občas postesknete nad místy neohrabaným ovládáním, jako je nutnost přepínat mezi zbraní a plasmidy. Většinu neduhů však vylepšil druhý díl.

BioShock 2

Dvojka se dala trochu více na dráhu akce. Vše je najednou daleko rychlejší a svižnější, stejně tak zmíněné přepínání mezi plasmidy a zbraněmi je daleko rychlejší a intuitivnější. Autoři se zaměřili více než na rozvoj příběhového pozadí na vylepšení samotné akce. Vylepšování plasmidů, nové zbraně a tím pádem i nové techniky boje a nejrůznější strategie. Trošku tím utrpěl samotný příběh, který se sice stále odehrává v rozpadajícím se podmořském snu pana Ryana, ten však jakoby z příběhu nadobro vymizel (jedinou památkou po něm je nemalé množství audionahrávek, rozesetých po celém městě). Jeho zmizení totiž využije doposud neznámá Sofia Lamb, která se rozhodne město ovládnout. Fanoušci byli trošku nesví, protože o této osobě v původní hře nebylo ani zmínky, přesto od první chvíle ji bere dvojka jako významnou personu celého podmořského impéria. A co je nejhlavnější – tentokrát se ocitáte v kůži, respektive ve skafandru samotného Big Daddyho.

Vizuálně by se dala dvojka srovnat s vyleštěnou jedničkou, přesto například světla, nebo textury postav či plasmidů vypadají ještě o trochu lépe. Není samozřejmě překvapením, že ve hře nechybí dvojice příběhových rozšíření – Minerva's Den a Protector Trials. Co naopak od původní hry odpadlo, je hra více hráčů. Po vzoru například Uncharted kolekce se v tomto případě tvůrci snaží nabídnout především co nejlepší příběhový zážitek. Nemluvě o tom, že resuscitovat multiplayer je nepoměrně pracnější a tím pádem i nákladnější.

Na druhý díl se pohlíželo trošku s despektem. Přestože nabídl daleko lepší akci, příběhem či atmosférou se svému předchůdci nevyrovnal, přestože se o to rozhodně snažil. Rukopis jiných vývojářů byl však znát, pod dvojkou se totiž podepsalo studio 2K Marin, které ale na druhou stranu převzalo odkaz původní hry takovým způsobem, aniž by ho nějak výrazně zdeformovalo. Úctyhodným následovníkem je právě třetí díl, který se od podmořských hladin odpoutal a vydal se do oblak.

BioShock Infinite

Pro nově příchozí hráče může Infinite vypadat jako volné pokračování. Jen další utopická představa nejvyšších kast, která s příběhem Ryana nebo Big Daddyho nemá nic společného. Třetí díl však je hluboce spojen s původními dvěma díly a dokonce v průběhu hry často nenápadně a jen tak mezi řečí odpovídá na mnohé palčivé otázky. V mnohém se snaží tvářit jako kompletně nová hra, ale kořeny prvních dvou dílů jsou zakořeněny hodně hluboko. Plasmidy sice vystřídaly tzv. Vigors, jejich role však zůstala stejná a obdobně na tom jsou i další herní mechaniky. Mírně otevřenější prostor přinesl novinku v podobě kolejí, po kterých se můžete s pomocí háku velmi rychle pohybovat, což opět vyústilo v neúprosnou evoluci akční složky hry, která už s prvním dílem nemá mnoho společného. I přesto je Infinite právoplatnou součástkou celé trilogie. Namísto tmavě modrého oceánů máte kolem sebe blankytně modré nebe, opět ale pobíháte po detailním utopickém městě, na které svět bohužel ještě není připraven.

Že je Infinite nedílnou součásti BioShock univerza zjistíte nejen při samotném hraní původní hry, ale vše do sebe hezky zapadne ve dvoudílném DLC Burial at Sea, které se pokouší poskládat jednotlivé díly do jednoho velkého puzzle. Mimo příběh pak stojí čistě akční DLC Clash in the Clouds, kde musíte odolávat vlnám nepřátel, a nakonec také Columbia Fines Pack, které vás zahrne bohatstvím.

Co se týče zlepšení vizuálu, šlo v tomto případě spíše o kosmetické úpravy. Konzolová verze se vyhoupla na zmíněných 1080p při 60fps a konzolisté tak dostávají kvalitu, která byla k dostání na PC již v den vydání. To samozřejmě neznamená, že PC verze Bioshock Infinite je prakticky tatáž hra, obsahující pouze všechna DLC. Verze pro osobní počítače se celkově nese na vlně technických chyb, což se ale o té konzolové naštěstí říci nedá.

Tak ještě jednou?

Přestože nám to připadá jako házení hrachu na zeď, připomínáme, že tato recenze, stejně jako recenze jakéhokoli jiného remasteru, nemá za úkol hodnotit původní hru. Výsledné hodnocení odráží pouze množství a kvalitu toho, co nového hra, v tomto případě celá kolekce, obsahuje.

Konzolová verze toho nabízí poměrně hodně – všechna DLC, Full HD rozlišení a vysoké snímkování, které drží. To se dá považovat za lepší standard dnešních remasterů a pokud by druhý díl i Infinite dostal stejnou péči, co se týče nového obsahu, nezdráhal bych se udělit maximální hodnocení. Přidat už hotové DLC a vylepšit vizuál však nestačí, vždyť remastery jsou skvělou příležitostí na přidání nového autorského obsahu, alespoň ve formě doposud neuveřejněných koncept artů nebo zmíněného audio komentáře.

Sérií BioShock nepolíbení jedinci to však mají jasné. Pokud vám nevadí akční hry, tato kolekce by vám neměla uniknout. Ostatní potěší přítomnost všech DLC, které si v původní formě pořídili pravděpodobně jen největší fanoušci, ale i ti mohou najít zalíbení v líbivější grafice a lepším snímkování.

BioShock: The Collection koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.