Call of Juarez: Gunslinger – jednohubka s příchutí olova

Recenze z hraní PC verze

Gunslinger je vlastně takovou poctou divokému západu a všem jeho legendám. A to tak, že doslova. Vývojáři si protentokrát moc nelámali hlavu s příběhovou složkou hry, po mizerném Kartelu stejně nebylo moc kam klesnout, kterou kompletně vystavěli na známých pistolnících a jejich životních příbězích. Společně s hlavní postavou, Silasem Greavesem, se tak vydáte po stopách Billyho Kida, bratří Daltonů či Jesseho Jamese a podíváte se na spletité osudy slavných psanců v trošku jiném světle. Vcelku zajímavý, byť ne zrovna originální nápad, jenž ovšem velice rychle doplácí na konceptuální pojetí titulu.

Ačkoliv dějová linka asi není ten hlavní důvod, proč do nového Call of Juarez investovat, je pravdou, že by nezaškodilo, kdyby se tvůrci trochu víc odvázali. Gamesa je totiž rozdělena do několika kapitol, odehrávajících se ke konci 19. století, přičemž jediným pojítkem mezi nimi je právě nájemný lovec Greaves. Vždycky jste tak pouze hozeni do víru událostí a ve chvíli, kdy se doberete konce, bez jakéhokoliv varování přeskočíte v čase i prostoru k dalšímu neřádovi, kterého je třeba zpacifikovat.

Gunslinger je poctou divokému západu a všem jeho legendám.

Pravda, tohle poskakování trochu zpříjemňuje fakt, že celou hru Silas de facto vypráví co se událo a nezřídka se po projití levelu dozvíte, že si jen dělal srandu a takhle se to vůbec nestalo, načež se vrátíte na začátek, abyste si úroveň prošli znovu, ale trošku jinak a trošku jinudy. Takových momentů je ale jen poskrovnu, ve větším počtu by se ostatně rychle staly otravnými, a na hráče proto záhy čeká strašák stereotypu. Jakmile totiž pokoříte pár levelů, zjistíte, že je to víceméně stále to samé dokola. Jediné co se mění, jsou kulisy a skiny nepřátel, zatímco úkol zůstává totožný. Dojít z bodu A do bodu B, pobít všechno co se vám připlete do cesty a nasbírat u toho co nejvíc bodů.

Víc než akci mi tak Gunslinger celou dobu připomínal klasické automatové střílečky, kde jste s umělohmotným pádlem v ruce likvidovali soupeře na obrazovce, kteří vykukovali ze všech možných i nemožných skrýší. Neříkám, že je to špatně, ale sám jsem asi z tohoto typu her už dávno vyrostl. Na druhou stranu, víc než příznivá cena hry je myslím dostatečným odůvodněním tohoto kroku a proto asi nemá smysl na něm nikterak bazírovat. Naproti tomu zamrzí, že různé obtížnosti, které jsou na výběr, nezmění ani tak umělou inteligenci nepřátel jako spíš jejich tělesnou konstituci. Jinými slovy, pořád jsou to idioti, kteří se před vaší brokovnicí schovají za dřevěný noční stolek, jenže místo jedné kulky je do věčných lovišť pošlou až dvě a víc kovových krasavic.

Budgetovce, kterou nové Call of Juarez bezpochyby je, pak odpovídá i technické zpracování, které má jisté rezervy. Kulantně řečeno. Tady už ale vývojáři nic nepodcenili a celé to zabalili do vcelku sympatické cel-shadové grafiky, které se dlouhodobě daří maskovat nedostatky a navíc mohou autoři vždycky tvrdit, že místo realistického zpracování vsadili na stylizaci, na což nelze říct ani popel. Titulu navíc tohle zpracování stejně docela sluší a pokud si ho pustíte se vším na maximum, což by neměl být problém ani na dnes už průměrných strojích, stále se najdou pasáže, jež dokáží příjemně překvapit, u slabších jedinců možná i vyrazit dech.

Do kolen vás ale rozhodně nesrazí délka kampaně, která u zkušenějších hráčů asi nepůjde přes čtyři, pět hodin. To je i s ohledem na mrzkou cenu gamesy docela málo, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že do opětovného hraní se pustí asi jen hardcore fanoušci, případně detailisti toužící po získání každého jednoho dostupného achievementu. Gunslinger sice místo singleplayeru disponuje ještě dvěma dalšími herními módy, avšak žádný zázrak nečekejte. Duel vám jednoduše umožní znovu se postavit tváří v tvář nejen bossům ze všech úrovní, přičemž vaším úkolem je zabít je co možná nejrychleji a pokud možno čestně. To znamená, že oni tasí první. Vaše výsledky pak můžete porovnávat s přáteli a předhánět se třeba v tom, kdo dokázal vytáhnout revolver z pouzdra za menší zlomek vteřiny. Stejně jako v případě singlu a jeho replayability i Duel si většina hráčů nejspíš jednou vyzkouší a dál už se k němu vracet nebude.

Víc než akci Gunslinger připomíná klasické automatové střílečky, kde jste s umělohmotným pádlem v ruce likvidovali soupeře na obrazovce.

To Arcade slibuje o poznání víc vzrušení. Vyberete si typově vám nejbližší postavu (Ranger, Gunslinger, Trapper), s níž se pak vrátíte do výřezů z již navštívených lokacích, abyste se je pokusili v co nejkratším čase vyčistit od veškeré škodné. Zábavnost módu zajišťuje především rozmanitost hratelných postav. Všechna tři „povolání“ mají svoje klady a zápory (Trapper je s brokovnicí výborný do malých prostor, ale jinak netrefí ani vrata od stodoly, Gunslinger díky dvojici koltů zase zvládá chrlit jednu kulku za druhou a Ranger je ideální pro odstřel z dálky) a je docela kumšt ochočit si je natolik, abyste v každé úrovni získali plný počet hvězd. Všechno to navíc ještě okořeňují speciální schopnosti, které si odemykáte v průběhu hraní.

Ty jsou ostatně k dispozici i v singleplayeru, kde je ovšem můžete s trochou snahy získat všechny, zatímco v Arcade má každá postava několik předvybraných. S jejich pomocí pak váš avatar zvládá rychleji mířit, přebíjet, případně se mu zvedne počet nábojů, které unese a tak dále. Sbírání zkušeností dává hře možná trochu překvapivě docela zajímavou pachuť. Současně ale slouží jako propagace fyzikálního enginu, neboť maximálně těží ze zničitelného prostředí. Zkušenosti totiž získáte i za rozstřelenou dýni a navíc to všechno ještě vypadá docela cool. Obzvlášť prošpikované barely, z nichž po trochu větší přestřelce na všechny strany cáká voda, dokáží bůh ví proč zvednout náladu.

Gunslinger je zkrátka zásah do černého. Vedení Techland se vykašlalo na experimenty, které jim stejně moc nejdou, a hned tu máme hru, kterou se nemusím bát doporučit. Pravda, závěrečné hodnocení tomu podle mnohých asi odpovídat nebude (víc jak sedmičku tahle hra prostě získat nemůže, je mi líto), ale za nějakých tři sta padesát korun, nebo kolik že to stojí, se vám dostane po čertech zábavného víkendu. Navíc je to výrazně levnější, než kdybyste se rozhodli volné dny prokalit.