Card Hunter – návrat k nerdovství

Zatímco páté GTA z vás, minimálně na čas, mimoně udělá, Card Hunter vám umožní si na něj zahrát. A věřte mi, stojí to za to!

Vzpomínáte na ty časy, kdy jste s kamarády trávili většinu víkendů zalezlí v hráčských doupatech, luštíc pravidla Dračího doupěte, a váš jediný kontakt s opačným pohlavím byla uslintaná pusa od příliš přátelské babičky? No, upřímně doufám, že ne. Pro navození atmosféry je to ale hádám dostačující, protože Card Hunter je přesně takový. Jak už jsem psal v týdenním souhrnu, tahle novinka pochází z klávesnic zkušených vývojářů (podepsáni jsou pod ní Jonathan Chey, jeden ze zakladatelů studia Irrational Games, a Joe McDonagh, bývalý ředitel LucasArts, kterým asistoval Richard Garfield, autor Magic: The Gathering), jejichž rukopis je nezaměnitelný. K tomu se ale dostaneme později.

To, co praští do očí jako první je nadsázka, s jakou je hra koncipována. Dialogy (nebo spíš monology, vzhledem k tomu, že sami jste němým hrdinou), dějové linky kampaní, názvy nepřátel i předmětů, to všechno je tak přímočaré a průhledné, až si to dělá srandu samo ze sebe. Autoři se přímo vyžívají v parodování „devadesátkového“ přístupu k hrám a skvěle se tím baví. Byla by ovšem chyba myslet si, že je Card Hunter prkotina. Pod vším tím nadšením totiž tepe v pravidelném rytmu srdce propracovaného RPG s mírným odklonem ke kartičkovým hrám a Dračímu doupěti. Respektive Dungeons & Dragons.

Navzdory prapodivnému mišmaši jde ale, čistě po stránce herních mechanik, o hru nesmírně jednoduchou. Po zaregistrování se před vámi objeví mapa herního univerza s prozatím jen několika zastávkami. Ty povětšinou představují jednotlivé příběhové moduly, přičemž jakmile dohrajete jeden, zpravidla se vám odemkne několik dalších. Mimo to se vám postupem času zpřístupní taky Zbrojnice, kde je možné prodávat a nakupovat výbavu, obchod s unikátními předměty či herna, kde se můžete dle libosti oddávat gamblerství. K dispozici jsou přitom dvě měny – zlato a kousky pizzy. Zatímco první zmíněnou není problém získat prodejem předmětů, nebo plněním questů, tu druhou už si musíte koupit za reálné peníze.

Jejím prostřednictvím si pak můžete zpřístupnit víc postav, kostýmů, karet, nebo šancí v herně. Jak už jsem ale kdysi říkal, jelikož nejde o klasickou kartičkovku, model free-to-play jasně převažuje nad pay-to-win. Nechcete-li do hry investovat, nemusíte. Vše, co budete potřebovat si lze odemknout hraním, a to dokonce i v multiplayeru. Základní balíček postav a předmětů totiž dostanete „darem“ a o zbytek se stačí porvat. Ale to trochu přeskakuju. Většinu času, alespoň zpočátku, strávíte v přítomnosti singleplayerových kampaní, které se sice mohou pochlubit stěží béčkovými zápletkami, ale to už k hře na hrdiny prostě tak nějak patří.

Každá je nicméně unikátní a tak, zatímco v některých se budete muset jednorázově vypořádat s obyčejnými potvůrkami, jinde vás bude čekat série několika bitev, na jejichž konci se nachází pořádný souboj s bossem. Zatímco počet nepřátel na mapě není nikterak limitován, vy se budete muset vždy spokojit pouze s trojicí postav. V klasickém RPG by stačilo rychle všechny vyhnat na maximální level, nakoupit nejlepší brnění a zbraně, a máte vyhráno. Ne tak v Card Hunter. Právě souboje jsou totiž řešeny kartičkovým způsobem, čemuž je třeba se přizpůsobit, protože jinak vaše kariéra neochvějného reka skončí dřív, než stihnete maminku uprosit, aby vás nechala hrát ještě chvilku.

Abyste to pochopili, každý kousek vaší výbavy představuje několik karet, které vám přibudou do balíku. Každá vaše postava si z něho do začátku lízne čtyři, přičemž každé další kolo se doplňují do původního počtu (karty si totiž můžete nechávat v ruce, kupříkladu brnění, vždy ale maximálně dvě, zbytek je třeba zahodit). Kromě zbraní, zbrojí, kouzel a pohybu je samozřejmě k dispozici ještě celá řada pasivních schopností, kleteb, nebezpečných terénů a tak dále. A právě jejich správná kombinace je to, co vám s trochou štěstí, zajistí nesmrtelnost a konstantní přísun zlata a předmětů. Na náhodu se tu hrát moc nedá, hlavně v pozdějších fázích, a nad výbavou vašich hrdinů je skutečně třeba přemýšlet.

I když tak Card Hunter na první pohled nemusí vypadat, je to velmi komplexní hra, sázející na symbiózu vašich charakterů. Ta musí fungovat hlavně z toho důvodu, že se s oponentem v hraní střídáte, přičemž vždy je možné zahrát jen jednu kartu současně. Každý tah je proto třeba důkladně promyslet dopředu, neboť pohyb místo útoku může klidně znamenat, že se se svým slabým mágem ocitnete v obležení krvechtivých nepřátel. Povolání jsou celkem tři – válečník, klerik a mág – přičemž ale, pokud se nepletu, není problém dát dohromady klidně partu tří válečníků, dvou mágů a jednoho klerika, nebo jakoukoliv jinou kombinaci. Moc to ale asi nedoporučuju.

Postav si přitom můžete v hospodě naverbovat kolik chcete, ovšem vždy je možné vzít do akce pouze tři. Každá nová, kterou si pořídíte, navíc začíná na první úrovni. Trochu jinak je to jen ve hře více hráčů, kde jsou v rámci zachování spravedlivosti všechny charaktery vždycky na stejném levelu. Zbytek už je ale stejný jako v singleplayeru, na náhodně vygenerované mapě se postavíte tváří v tvář živému protivníkovi (umělé inteligenci, pokud se nenajde nikdo obdobných kvalit jako vy), kdy jedinou změnou je časový limit. Zatímco v „offline“ módu si můžete jednu bitvu roztáhnout klidně na celý den, online ji musíte odehrát během 20, nebo 25 minut.

Díky obrovské míře herních možností, stylizaci a celkovému zpracování, se hře jen těžko něco vytýká. Tvůrci si zkrátka dali sakra záležet a především dlouhý betatest zapříčinil, že do ostrého provozu šlo po všech stránkách skvěle odladěné dílko. Stěžovat si proto můžu jen na věci technického rázu jako je občas příliš dlouhá fronta na přihlášení, případně lagy. Ty jsem nicméně zaznamenal pouze v singlu, kde zase tolik nevadí.