Jak se povedla náročná plošinovka, jejíž vizuální ztvárnění připomíná animované filmy z 30. let?
Bratři Jared a Chad Moldenhauerovi pod hlavičkou nezávislého Studia MDHR konečně dokončili svou dlouho očekávanou plošinovku Cuphead. Hra od začátku budila velký zájem především kvůli svému jedinečnému vizuálnímu stylu, dokáže ale kromě vybroušené grafiky zaujmout i hratelností? Čtěte dál a dozvíte se vše potřebné.
S Ďáblem neradno si zahrávat
Plošinovky jsou v dnešní době poměrně opomíjeným žánrem. Není to tím, že by snad nevznikaly žádné nové, rozhodně se ale netěší nějaké masové oblibě. Čas od času se ale objeví titul, který hráčům připomene, proč byly plošinovky kdysi výkladní skříní videoherní zábavy. Cuphead je přímo ukázkovým exemplářem.
Cuphead a jeho bratr Mugman jsou dva obyčejní kluci (pokud pomineme keramické nádoby, které mají místo hlav) žijící na ostrově Inkwell. Jednoho dne lehkomyslně zamíří do Ďáblova kasina provozovaného postavou jménem King Dice a zkusí své štěstí v kostkách. Bratrům se ve hře daří a vyhrávají víc a víc, King Dice tedy povolá samotného Ďábla, jenž zvýší sázky - hraje se buď o bohatství, nebo o duše obou bratrů. Cuphead a Mugman bohužel prohrají, ale svých duší se přirozeně vzdát nechtějí.
Ďábel tedy navrhne dohodu - po ostrově se pohybuje spousta bytostí, které také prohrály svou duši, ale odmítly ji vydat a schovávají se. Pokud bratři tyto duše získají (respektive kontrakty na ně), Ďábel je možná nechá být. A jelikož nemají na výběr lepší alternativu, vydají se tento nelehký úkol splnit.
Základní kostra příběhu je určitě zajímavá, je ale na sto honů jasné, že se nebere nijak extra vážně. Skvěle ale funguje jako opodstatnění pro tu hromadu bossfightů, které v Cupheadovi absolvujete. A upřímně řečeno, plošinovky stejně málokdo hraje kvůli příběhu, v první řadě jde vždy o hratelnost a ta je v tomto případě přímo fenomenální.
„Bodrý instalatér Mario nám sice od malička vtloukal do hlav, že na nepřátelské potvory stačí zeshora skočit a je po nich, v Cupheadovi vás to ale bude stát život.“
Plošinovka se vším všudy
Herní mechanismy jsou v podstatě triviální - jdete kupředu, skáčete a střílíte vše, co se jen pohne. K dispozici máte ještě super útok, rychlý přískok dopředu (dash), odražení útoku (parry) a to je vše. V roli Cupheada se volně pohybujete otevřeným herním světem rozděleným na čtyři ostrovy, kde vás v zásadě čekají dvě aktivity - bossfighty a Run & Gun úrovně. Principy nebo herní náplň tedy nejsou nijak objevné, přesto se zde najde pár věcí, které překvapí.
Bodrý instalatér Mario nám sice od malička vtloukal do hlav, že na nepřátelské potvory stačí zeshora skočit a je po nich, v Cupheadovi vás to ale bude stát život. A nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se onoho „skákavého instinktu” nadobro zbavil. Další věc, která vás možná díky roztomilému vizuálu zaskočí, je vysoká obtížnost. A když říkám vysoká, myslím opravdu vysoká.
Cuphead je nemilosrdná hra, v níž za každou sebemenší chybu draze zaplatíte. Umírá se velmi často a věřte tomu, že budete Cupheada a bratry Moldenhauery hlasitě proklínat. Jenže tato obtížnost zároveň hru dělá i neskutečně zábavnou. Cuphead je totiž jedním z těch případů, kdy vás vaše neúspěchy budou neustále hnát kupředu a nepustí vás, dokud danou úroveň nedokončíte. Někde v koutku duše totiž víte, jak to máte udělat, jen příště musíte být o vteřinu rychlejší. Mnohokrát jsem se zařekl, že při příští smrti hru vypínám a jdu spát. Většinou jsem své vlastní slovo nedodržel a okamžitě tisknul „retry”. Co kdyby to teď už konečně vyšlo?
Metoda pokus-omyl je základním kamenem hry a platí jak pro souboje s bossy, tak pro zmíněné Run & Gun levely. Prostřednictvím svých nezdarů se učíte rozestavění nepřátel, schéma jejich pohybů a útoků a úskalí mapy samotné. Většina úrovní nebo bossfightů na začátku působí takřka nehratelně, postupem času ale na sobě začnete pozorovat, jak obtížné pasáže zvládáte lépe a lépe. Pocit vlastního zlepšování je natolik euforický a k dalšímu hraní natolik motivuje, že je opravdu těžké Cupheada vypnout. A krátce po porážce prvních pár bossů si plně uvědomíte svoji závislost na této hře.
„Většina úrovní nebo bossfightů na začátku působí takřka nehratelně, postupem času na sobě ale začnete pozorovat, jak obtížné pasáže zvládáte lépe a lépe.“
Vysoká obtížnost je ale dost ošemetná záležitost. Já osobně to vnímám jako klad, který mě motivuje zatnout zuby a překonat sám sebe. Dovedu ale pochopit, pokud někdo Cupheada kvůli zmíněné obtížnosti vzdá a bude to vnímat jako částečný zápor. Je to prostě hodně subjektivní záležitost.
Vidím zemi zaslíbenou, smrti a bossfightů plnou
Bossfighty jsou neuvěřitelně nápadité, stylové a budete si u nich rvát vlasy. Každý boss je unikátní, má vícero fází a rozhodně vám nic nedá zadarmo. Vtipné je, že jednotlivé fáze se u některých bossů střídají víceméně náhodně, nikdy si tedy nemůžete být docela jisti, co vás vlastně čeká. Bossfighty sice mají volitelné nastavení obtížnosti (simpler a regular), ale i na tu lehčí se pro jistotu připravte na slušnou řadu pokusů o jejich zdolání. Kdyby se vám opravdu nedařilo, v rámci lokální kooperace si můžete k sobě vzít na pomoc kamaráda. Ten moment, kdy se tuhému bossovi konečně dostanete na kobylku (ať už sólo, nebo ve dvou), je prostě k nezaplacení.
Run & Gun úrovně jsou lineární vedlejší mise, ve kterých nejde o nic jiného než o to projít celou mapu plnou nepřátel a nástrah a dostat se na konec. Prostředí a nepřátelé jsou vždy unikátní pro danou úroveň a stejně jako zbytek hry překypují imaginací a zvláštním mixem roztomilosti a výstřednosti. Po těchto levelech je zpravidla roztroušeno pět zlatých mincí, které sice můžete ignorovat, výrazně ale doporučuji se jich pokusit ukořistit co nejvíce.
Za tyto mince si totiž v obchodě můžete nakupovat nejrůznější upgrady a věřte, že se budou hodit. Jsou to vlastně jednoduché modifikátory upravující vaše schopnosti, mezi nimiž si pak můžete libovolně přepínat. Aktivní ale můžete mít vždy jen jeden upgrade v dané kategorii. Lze tak upravovat módy střílení (větší poškození a kratší dostřel, malé poškození a daleký dostřel atd.), dokupovat super útoky s různými vlastnostmi, nebo si pořizovat talismany s rozličnými účinky, jako je například extra život, nezranitelnost během úskoků dopředu, automatické parry a tak dále v podobném duchu.
Já osobně okamžitě investoval tři zlatky na koupi čtvrtého života navíc (v základu jsou tři) a nelitoval jsem ani vteřinu. Tento jednoduchý systém upgradů do poměrně přímočaré hratelnosti přináší spoustu variability a hráči si tak mohou herní styl upravit podle sebe, což je skvělé.
Cuphead je úžasná hra, ale ani ta se nevyhnula několika chybám, převážně technického rázu. Není to nic závratného a nejspíše tyto nepříjemnosti velmi brzo opraví patche, přesto se o nich zmínit musím. Jednou mi hra úplně spadla, po vypnutí aplikace se mi neuložil postup a nápisy v menu se mi sesypaly do jednoho nečitelného chumlu. Nutno podotknout, že jsem na tyto problémy narazil pouze jednou a víckrát se neopakovaly. Bohužel ale trochu kazí jinak vynikající herní zážitek.
Fešák Cuphead, krasavec Mugman
O vizuálním zpracování jsem se zde už několikrát zmínil. Je naprosto fantastické. Bratři Moldenhauerovi se zhlédli v estetice animovaných grotesek a komiksů z 30. let 20. století a na pohled je to něco úžasného. Musím tvůrcům složit velkou poklonu, protože vytvořit takto precizní a detailní animace v tak malém týmu je opravdu nadlidský výkon. Cuphead a jeho svět je roztomile bizarní místo plné krásně navržených postav a lokací. Grafika je navíc plná záměrných škrábanců a nečistot evokujících dobu stařičkých biografů a zaprášených filmových pásů. Záměrně vybledlé barvy tuto iluzi pak ještě prohlubují.
„Cuphead a jeho svět je roztomile bizarní místo plné krásně navržených postav a lokací.“
Za zmínku rozhodně stojí i skvěle padnoucí jazzová hudba podporující dobovou atmosféru. Musím říct, že ačkoli tento žánr primárně neposlouchám, často jsem sám sebe načapal, jak si pobrukuji písně z Cupheadových dobrodružství. Až tak jsou ty melodie chytlavé! Audiovizuální pojetí je tedy takřka dokonalé.
Stojí Cuphead za to?
Jednoznačně ano. Pokud se vám stýská po klasických plošinovkách, očekáváte od videoher pořádnou výzvu a máte v oblibě staré animáky z první poloviny 20. století, Cuphead je hra právě pro vás. A pokud ne, stejně mu dejte šanci. Je to skvělé dobrodružství podpořené nádhernou kreslenou grafikou, chytlavou hudbou a ještě lepší hratelností. Ale pozor - vzhledem k vysoké obtížnosti to rozhodně není hra pro každého.
Verdikt
Jedinečná plošinovka s úžasnou hratelností, krásně navrženým světem a audiovizuálním zpracováním. Vysoká obtížnost vás navíc přiková k obrazovce a nedovolí vám přestat, dokud Cupheada nedohrajete.
