Disent aneb Proč stojí za to dát Epistory druhou šanci

Spojit příjemné s poučným se zdá být téměř nadlidský úkol. Vždyť vezmeme-li v potaz to nemálo herních paskvilů, co se napříč historií pokusily vydávat za výukové videohry, i poslední věčný optimista padá do kolen a vytahuje pomyslný bílý prapor při představě, že by musel přetrpět ještě jeden další takový výtvor. "Škola hrou", vypadá to, vzala definitivně za své... Tedy alespoň tak tomu bylo donedávna.^{(Následující článek je recenzí na Epistory – Typing Chronicles ve verzi 1.3.5)}

Zapiš slova, zachraň svět!

Když se mi poprvé dostala do hledáčku hra Epistory – Typing Chronicles, stejně jako většina běžných hráčů jsem nemohl jinak než pozdvihnout jedno obočí na znak nechápavého údivu. Pokuste se totiž někomu vysvětlit, že existuje hra, jejíž systém soubojů a valné většiny interakcí probíhá čistě na bázi tzv. psaní na slepo, a pochybnému úšklebku na tváři posluchače se nevyhnete. Představa toho, že obvyklé chvíle napětí při závěrečné bitvě v nebezpečné jeskyni jsou nahrazeny něčím tak malicherným, jako je právě psaní textu na klávesnici, je totiž pro širokou herní veřejnost značně nestravitelná. Snad právě proto je zde namístě smeknout vývojářům z belgického studia Fishing Cactus. Těm se totiž podařilo něco, co mnozí z nás považovali za zcela nemožné: vytvořit úžasnou hru, která zároveň člověka i něčemu praktickému naučí.

Hraní všemi deseti

Jak to tedy funguje? Po pestrobarevném, izometricky zpracovaném herním plánu se můžete pohybovat svatou čtveřicí WASD. Hra vám však jako první představí pohyb čistě diagonální, tedy v rámci její perspektivy, a to pomocí kláves EFJI. (Tato alternativa sice na první pohled může působit zbytečně, avšak přibližně u třetího dungeonu zjistíte, že některé hádanky vyžadují skutečně precizní pohyb v rámci malebného 2.5D světa, a alternativní ovládání je tak opatřením ze strany vývojářů, aby si někteří hráči vztekem nerozmlátili klávesnice.) Interakce psaním pak probíhají ve speciálním módu, který lze v libovolnou chvíli zapnout či vypnout stisknutím mezerníku. Princip je nanejvýš prostý: stačí bez opakovaných chyb vyťukat na klávesnici slovo poletující ve výrazných velkých písmenech nad některými předměty v herním světě. U nepřátel, na něž můžete narazit i při volném pohybu centrální a vše propojující mapou, pak interakce má hodnotu jednoho úspěšného zásahu. Obtížnost nepřátel je potom odstupňována nejen počtem slov v řetězci, jenž je třeba postupně sepsat k jejich zabití, nýbrž i délkou těchto jednotlivých slov.

"I přes své malebné a značně dětské vzezření je totiž Epistory – Typing Chronicles komplexní hrou."

Jste-li zkušeným písařem, a skupinky monster tak pro vás nepředstavují větší překážku, zvyšuje hra ve vybraných místech intenzitu soubojů tím, že hráče dočasně připoutá k centrálnímu bodu obrazovky, k němuž následně začne směřovat celá horda nestvůr, a to ze všech možných směrů. Pokud se ale naopak ukáže, že na vašem psaní je potřeba ještě notně zapracovat, nepropadejte panice: hra disponuje adaptivní obtížností, která se vám přizpůsobí na míru. I přes své malebné a značně dětské vzezření je totiž Epistory – Typing Chronicles komplexní hrou. V několika prvních dungeonech se tak rychle představí koncept čtyř elementů, přičemž každý funguje jinak, chová se jinak a v boji proti významné početní převaze zastává jinou taktickou roli. Spojte to se skutečností, že se začínají objevovat nepřátelé, které lze zneškodnit pouze určitým živlem, a že pro přepínání mezi nimi je opět potřeba napsat název daného elementu, a jistě si dokážete představit, že v určitých situacích nepotřebujete napínavou hudbu na to, abyste věděli, že máte namále. Vývojářům se ovšem zcela překvapivě podařilo udržet i tyto hektické chvíle vizuálně přehledné. Jednotlivé elementy jsou výrazně barevně odlišené, hra vám umožňuje interagovat pouze z objekty, jejichž element máte zrovna vybraný, a kdyby i to bylo málo, rozepsané slovo je automaticky detekováno a při absenci překlepů se písmenko po písmenku mění ze své původní barvy na černou, dokud úplně nezmizí.

Poskládej mi pohádku!

Epistory není jedinečné pouze svými herními mechanismy; již od samotného počátku tak na hráče čeká pohádkově pestrobarevné prostředí s unikátním uměleckým zpracováním. I v rámci grafického kabátku si totiž tvůrci pohrávají s myšlenkou síly psaného slova – herní svět tak není ničím jiným, než právě podkladem, na němž tato slova mohou projevit svou moc. Ano, chápete správně: celá herní mapa je ztvárněná tak, aby vypadala jako z papíru. A ne jen tak z nějakého papíru! Již při prvních krocích se pod nohama hráče začne přehýbat a rozprostírat krajina poslepovaná z tisíců stránek knih, aby se nakonec ucelila a její povrch potáhl bezpočet barevných odstínů. Unikátnost celého dojmu pak pouze umocňuje roztodivná příroda, zvídavá zvěř, neúprosní nepřátelé či mlčenlivá hlavní hrdinka, jejichž vzhled připomíná rozpohybované figurky origami.

Ano, slyšeli jste správně: hlavní hrdinka. Zmocníte se osudu zlatovlasé dívky, jež se bez dozoru a na vlastní pěst prohání na hřbetu své věrné ryšavé lišky. Jak že si k sobě zrovna tenhle prapodivný pár našel cestu? Nevíte. Co přesně že je vaším cílem? Popravdě taky příliš nevíte. Vlastně je toho spoustu, co vůbec nevíte. Příběh Epistory je totiž zahalen rouškou tajemna, a to od prvního zaznění brilantně zvoleného medového hlasu vypravěčky až po závěrečných pět minut před konečnými titulky. Zvídaví hráči, kteří si usmyslí prozkoumávat nejrůznější vedlejší zákoutí, však brzy objeví záhadné útržky vzpomínek (takzvané fragmenty) rozprostřené v každém z osmi přítomných dungeonů. Přičteme-li k tomu občasné náhodné výkřiky do tmy, které však nepatří hlasu vypravěčky, začne mozek každého dříve či později šrotovat a vymýšlet nejrůznější vysvětlení toho, co se tu vlastně ve skutečnosti odehrává. Prvotní absence jakéhokoliv konkrétního narativu se tak postupně stává tím, co hráče pohání čím dál tím víc vpřed.

Důmyslné dobrodružství

Pro hráče, kterým by snad na příběhu nezáleželo, má ovšem Epistory schované ještě jedno příjemné překvapení. I přes svou odvážnou ústřední premisu je totiž hrou, která nikoho nehodlá vodit za ručičku. Ba naopak, Epistory oplývá dnes již vzácnou schopností sdělovat hráči informace (paradoxně) bez zbytečného vyskakování textu. Pomyslné pukrle tak patří obecně designérům herního světa, a především pak level designérům jednotlivých dungeonů. Ti naprosto bravurně zvládají představit nejrůznější možné variace hlavní herní mechaniky, a to za použití naprostého minima slov (v herní branži se hovoří o tzv. invisible tutorials či "neviditelných tutoriálech"). Vše je navrženo intuitivně, a vývojáři tak mohou ponechat řešení každého nového problému na samotném hráči, aniž by museli cokoliv výslovně vysvětlovat. Příkladem důmyslného designu budiž například rozhodnutí, že text vypravěčky se bude v prostorách dungeonů permanentně vrývat do míst, kudy hráč prochází, když je poprvé uslyší. Přestože se to na první pohled může jevit zvláštní, úryvky zvěčněného textu se ve vašich očích velmi brzy přemění na sérií značek, která elegantním způsobem indikuje hlavní trasu; a to je vzhledem ke skutečnosti, že některé hádanky vyloženě vyžadují exploraci chodeb a následný back-tracking, velmi praktická věc. Za zcela excelentní pak považuji hlavně design elementálních dungeonů, tedy těch dungeonů, v nichž se hlavní hrdince podaří získat jeden ze čtyř dostupných živlů – ty totiž odemykají nová, specifická použití slov (čtěte odemykají slova, která předtím vypadala pouze jako nesrozumitelná patlanina symbolů v barvě daného živlu), a při prvním průchodu tak cesta hloubějí do spletence místností může vypadat velmi odlišně, než cesta nazpět.

Zazvonil zvonec...

Epistory – Typing Chronicles je svým způsobem unikát výukových videoher – zejména pak tím, že na rozdíl od všech ostatních pseudo-pedagogických počinů je na prvním místě vynikající hrou, u níž je naučení dovednosti pouze vedlejším produktem. Že vám stále nejde do hlavy, že by videohra mohla být přínosnou? Vždyť psaní na slepo je přeci jen něčím, co nejde každému tak úplně od ruky. Znamená to zvládnout obtížnou koordinaci očí a prstokladu, přičemž jedinou efektivní cestou k úspěchu je svalová paměť. Hřeje mě tak u srdce, že pro všechny ty, které od psaní všemi deseti odrazuje zábavy zbavené mechanické procvičování v kurzech rychlopsaní, je právě Epistory – Typing Chronicles více než obstojnou náplastí na jejich bolístku. Tohle okouzlující dílko nemalého rozsahu (7+ hodin pro projití hlavního příběhu) je totiž tím ideálním rozptýlením, které vám pomůže zapomenout, že vaše prsty dělají cokoliv spojeného s bezduchým biflováním. A vězte, že i kdybyste nechtěli, najde si tenhle elegantní výtvor způsob jak zajistit, abyste po jeho dohrání znali celou klávesnici tam i zpátky.