Navštívili jsme pražskou pobočku studia Bohemia Interactive a viděli v běhu chystaný sci-fi mix akce a strategie v akci. Jaké jsou naše dojmy?
Ihned po vstupu do kanceláří Bohemia Interactive jsem spolu s jedním členem studia zasedl k počítači a začalo stručné představení hry. Díky E3 materiálům, jež se mi dostaly do rukou pár dní před návštěvou, jsem o Carrier Command věděl v podstatě první poslední, takže spíš než na herní mechanismy přišla řeč na pozadí příběhu. O tom se však rozepisovat nechci, mnohem důležitější jsou totiž dojmy ze samotného hraní.
Ve vodě i na souši
Ukázka, jež byla podle všeho k vidění i na letošní E3, začala krátkou cut-scénou a pokračovala výsadkem několika obojživelných obrněnců Walrus na vodní hladinu, přičemž v jednom z nich samozřejmě sedí hráč. Chvíli jsme pokračovali po vodě a už přišel na řadu kontakt s nepřítelem, taktéž vlastnícím několik obojživelníků. Stačilo však pár přesně mířených ran a zase byl klid. Právě v tuto chvíli jsem ke hře zasedl já osobně a po krátkém seznámení s ovládáním (pohyb klasicky WSAD a střelba levým myšítkem) jsem v doprovodu dalších vozidel vyrazil na souš. Tam mě čekal jednoduchý úkol, a to dobýt několik nepřátelských pozic. Neváhal jsem a vyrazil vstříc novým zážitkům.
Okamžitě jsem začal obdivovat okolní prostředí. Ukázka se sice odehrávala na vulkanickém ostrově, což může znít dost fádně, ale opak je pravdou. Vzduchem neustále poletuje prach a popel, v povzdálí člověk vidí sopky, z nichž vytéká láva a na zemi je občas k vidění pár lávových jezírek. Mým cílem každopádně nebylo obdivovat zdejší krajinu, což mi během chvíle potvrdil i nepřítel, když na mě poslal pár dalších obrněnců. Při střelbě člověk musí brát v potaz balistickou křivku střely a podle toho útočit, každopádně to pro mě nebyla žádná překážka a na hlaveň Walrusu mi přibylo pár dalších zářezů. To už jsem byl ale uprostřed první nepřátelské základny a velení mi hlásilo, že jsem ji obsadil. Jenže ouha, můj stroj schytal pár zásahů, a tak mi bylo doporučeno počkat na letoun poskytující opravy. Nějak se mi ale nechtělo čekat, takže muselo přijít na řadu trochu radikálnější řešení.
Ptáte se jaké? Jednoduše jsem vlezl do jiného stroje ve skupině. Něco takového se však neděje jenom tak, musíte pěkně zastavit, vystoupit a po svých přeběhnout do jiného obrněnce. Zaprvé to působí uvěřitelným dojmem, protože přesun do druhého vozu stiskem jediné klávesy by se zrovna moc nehodil, a zadruhé tím chtějí tvůrci zabránit tomu, aby po zničení aktuálně ovládaného vozidla člověk jenom tak přeskočil do jiného a pokračoval dál. Jaké však bylo mé překvapení, když druhý Walrus neměl nasazené dělo, ale kulomet, jenž bohužel nevládne možností libovolně měnit úhel střelby. To se mi vymstilo během chvíle, když mě na kopci překvapila parta pěších droidů v doprovodu nepřátelského obrněnce, jenž měl samozřejmě navrch, protože stál zrovna v pozici, na které ho prostě nebylo možné kulometem trefit. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě, vystoupil a přeběhl do jiného vozu. Překvapivě šlo o ten samý stroj, ze kterého jsem před chvílí vyskočil, naštěstí už opravený.
Od té chvíle šlo všechno jako po másle, díky mé střelbě vybuchoval jeden nepřítel za druhým, povedl se mi i jeden skutečně přesný zásah nepřítele přes celé údolí a než jsem se nadál, byl jsem součástí útoku na poslední nepřátelské stanoviště. Krátce před koncem mise mě ještě potkalo dobrovolné seznámení s plazmovým kanónem dalšího Walrusu, jenž ani nemá žádnou balistickou křivku a díky tomu je zatraceně přesný a účinný. Za chvilku však byly všechny nepřátelské jednotky rozprášeny a tím skončila ukázka klasické akční mise. Skutečný základ hry mě však ještě čekal.
V roli dobyvatele
Po výše popsané ukázce mi totiž byla předvedena strategičtější část hry, kdy má hráč osobně na starost dobývání jednotlivých ostrovů, tedy naprostý základ hratelnosti. Tuto pasáž jsem už osobně nehrál, ale to mi rozhodně nevadilo. Každopádně, vše opět odstartovala cut-scéna, kde bylo k vidění několik ústředních členů posádky křižníku Carrier. To je vlastně taková vaše pohyblivá základna, na níž řídíte a ovládáte prakticky vše. Ať už jde o doplňování zásob a zbraní, produkci vozidel nebo samotný plán útoku na jednotlivé ostrovy, vše je zpracováno přehledným způsobem, jenž může směle konkurovat klasickým real-time strategiím.
Po chvíli klikání přišla na řadu osobní prohlídka ostrova. Stačilo pouze zvolit letoun Manta a vzlétnout vstříc k ostrovu, jenž svým prostředím připomínal africkou savanu. Nepřítel měl však své jednotky všude, i na samém okraji ostrova. Normálně by nejspíš neměli šanci na vítězství, hra však bohužel v ten okamžik spadla. Přeci jen šlo pořád o preview verzi, ale žádný problém, hra se rozjela znovu a přišel na řadu útok na trochu odlišný ostrov, kombinující hornatý a lesnatý povrch s občasnými bažinami. Po taktickém přesunu samotného Carrieru bylo na čase opět zběžně prohlédnout ostrov s pomocí Manty. Bohužel, nepřítel měl na ostrově rušičku signálu, a tak Carrier s letounem během chvíle ztratil spojení. Co naplat, na řadu přišlo dobývání samotného ostrova. Takže opět naklikat pár zásob, několik letounů a obojživelníků a vzhůru na nepřítele za volantem Walrusu. Potyčka to byla vážně brutální a hektická, střely létaly všude kolem, ve vzduchu bylo také docela horko, nepřítel všude kolem, ale ani to nebyl zas takový problém. V tu chvíli jsem měl možnost vidět i rozhraní rozdávání příkazů všem jednotkám, jež je očividně podobné tomu v Armě II, jen s tím rozdílem, že volba všech důležitých příkladů je rozdělena do přehledného půlkruhového menu. Ale abych se vrátil k boji, nepřítel sice dorážel, jak mohl, ale měl prostě smůlu a do věčných lovišť se odporoučeli nejen obrněnci a mechanoidi, tak i stacionární střílny a výše zmíněná rušička signálu. Nakonec přišlo na řadu dobytí základny v centru ostrova, taktéž úspěšné.
Detailní prohlídka
Na závěr ještě přišla na řadu krátká prohlídka dalších dvou typů ostrovů. Jeden z nich byl ve stylu klasické lesní krajiny mírného podnebného pásu, druhý byl zase pěkně zasněžený. Jak na těchto ostrovech, tak i na výše popisované ukázce byla každopádně vidět neuvěřitelně detailní grafika. HW nároky přitom nejsou nějak zvlášť obrovské, bylo mi totiž řečeno, že uveřejněné požadavky jsou spíš takovým mixem minimálních a doporučených nároků, takže by snad nikdo neměl mít problém a hra jde podle všeho rozjet i se starou GeForce 8600 a obyčejným Core2Duo o frekvenci přibližně 2 GHz. Grafická stránka hry mě každopádně ohromila (to nemluvím o takových drobnostech jako občasná námraza na obrazovce), což platí také o celkovém ozvučení, jež působí realisticky a dává to člověku pocit, že je skutečně uprostřed boje.
Carrier Command na mě tedy zapůsobilo skvělým dojmem. Díky akčním i strategickým pasážím si každý určitě přijde na své, hra ani na okamžik nepůsobila nějakým obyčejným nebo nudným dojmem, a přitom je všechno neuvěřitelně intuitivní a přehledné. Senzační audiovizuální stránka už je pak takovou třešničkou na dortu, a to hra není nějak zvlášť náročná. Jen tak mimochodem mi bylo také sděleno, že nás po vydání možná (ale skutečně možná) čeká nějaký ten editor a nástroje pro modifikace, přeci jen je to pořád hra od Bohemia Interactive. Sečteno a podtrženo, jestli bude celá hra taková, jako v preview verzi, bude to vážně bomba.
