Dojmy z hraní Death Trash

„Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach,

a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma.“

Howard Phillips Lovecraft

Plodná indie scéna vydala světu další diamant. Je to nerost v pravdě trochu zašpiněný, surový a zatím nevyleštěný, však se také jedná o čerstvě vykopaný kousek. Oko znalcovo však již nyní spatřuje kvality budoucího klenotu a rozpoznává fazety, v jejichž matném lesku se odráží mnohavrstevnost, charakter a vytrvalost nezměrných tlaků, které dají vzniknout ušlechtilému šperku.

Prozaičtěji napsáno: do předběžného přístupu zamířil velmi nadějný projekt Death Trash. Ten dělal radost už oznamovacím trailerem v rámci letošní digitální E3, ze kterého atmosféra a zdařilá depresivní nálada jen odkapávala. Dílko německého studia Crafting Legends (tvořeného pět let jediným vývojářem), se základnou v Berlíně, pak zaujalo především fanoušky původních her série Fallout, pixel art nadšence, čtenáře H. P. Lovecrafta a vůbec všechny milovníky post-apo žánru, kosmických hrůz, sci-fi a černého humoru z pera Briana Farga, otce (nejen) kultovního Wastelandu.

• Předběžný přístup na Steamu od 5. srpna 2021
• Platformy: PC (digitálně), XBox One, Xbox Series X/S, Playstation 4, Playstation 5, Nintendo Switch
• Vývojář: Crafting Legends (Německo)
• Cena za předběžný přístup: 19,99 EUR / 499 Kč (Steam)

Kosmický horor a černý humor

Probouzím se v nevábné místnosti a jak už to tak ve správných RPG bývá, jedna kapsa prázdná, druhá… děravá. Stejně jako hlava, která si nevzpomíná, jak jsem se ocitl ve špinavém vaultu, jehož jedinou osádkou, zdá se, jsou roboti, kteří mi (překvapivě) nebrání v cestě na zamořený povrch. Důrazně ale nedoporučují vracet se pak do habitatu, který bych mohl svou přítomností kontaminovat. Mohu potvrdit, že hlavním vchodem skutečně neprojde nic, tedy pokud nehodláte strávit zbytek dnů v podobě roztřeseného krvavého želé. Dobré náladě nepřidá ani čip zaražený v mozku, o jehož účelu nemám ani ponětí. Rychlý průzkum bunkru, spojený s intuitivním návodem a základní trash - výbavou a již mířím na povrch.

Ten se zdá být mixem spalující pustiny, jedových louží, nemocně šarlatových lesů, polozbořených chrámů a ostrých skalisek. Celý výjev zvráceně pitoreskní divočiny sjednocuje všudypřítomný karmín. Rudě pulzující abscesy, bublající hemoglobinové hroudy, masitá chapadla a kaluže plné neidentifikovatelných tekutin a orgánů, zmítajících se pod zuby a klepety různých nekrofágů. Sen každého nihilisty. Takhle nějak si představuji scény přetvořeného ekosystému, které ve svých knihách popisuje David Gerrold. To je bezútěšná krajina planety Nexus, kterou Bůh zřejmě navždy opustil, a když tak činil, odplivnul si nad tou hanebností, kterou z rozmaru stvořil.

Roboti nebrání v cestě na zamořený povrch, ale nedoporučují se vracet.

Svět zaplňuje obligátní sorta postav, nepřátel, ale i zajímavých charakterů. Psanci, jejichž jedinou životní náplní je postavit se hrdinovi do cesty s rozmanitým arzenálem, "houbáši" ne nepodobní nepřátelům z The Last Of Us (se zajímavější taktickou paletou), ale i tajemné postavy, nad jejichž existencí v tomto světě zůstává rozum stát. Například naháč uctívající Slunce, kterého objevíme poblíž Krakenova chrámu. Ne nepodobný houfům lidí, kteří se oproštěni od všeho materiálního a lidského snaží žít v symbióze se šmejdem z hlubin vesmíru, z výše uvedených Gerroldových knih. Nebo ochránci samotného Krakena a jiné půvabné osobnosti planety Nexus, kterou, zdá se, lidstvo již stačilo úspěšně zdevastovat (?) jako svou domovskou planetu.

Deprese, zmar a kyberimplantáty

Putování domnělou pustinou by se neobešlo bez bobtnajícího inventáře. A že toho ke sbírání je! Kdejaký šrot, byliny, maso, munice, zbraně, cennosti, zkušenostní konzervy, recepty na výrobu předmětů (ano, crafting je přítomen) nechybí různé poznámky, dotvářející kulisu a více či méně poschovávané dobroty a lepší výbava pro tzv. vyzobávače. Velmi záhy jsem se musel rozmýšlet, co v inventáři skutečně potřebuji, co chci v budoucnu prodat u obchodníků a čeho se se slzou v oku zbavím na místě. Co by to bylo za hru na hrdiny, kdybychom se nezmínili o stromu schopností.

Pečlivě nasbírané zkušenostní body tak ostřílení tichošlápkové a lapkové rozdělí do vylamování zámků, obohacení z cizích kapes či kradmého pohybu (velmi specificky fungujícího). Agresivnějšímu přístupu se meze nekladou, stačí bodíky investovat do chladných zbraní, revolverů, pušek, energetických zbraní atd. Však to známe z Falloutu aj. Zvláštní perky pak umožňují např. rozšířené dialogové možnosti nebo porozumění zvířatům. Ačkoliv perků není závratné množství, jsou plně dostačující.

Ačkoliv perků není závratné množství, jsou plně dostačující.

Do hry dále vstupují taktéž bioimplantáty (ne nepodobné výborné české hře DEX). Kamufláž je nepostradatelný pomocník nejen v soubojích (backstab ze zálohy/okrádání npc), ale i v případě, že se chcete kolem nepřátel nepozorovaně prosmýknout a boji se zcela vyhnout, případně si nachystat přepadovou strategii. Bioimplantát s elektrickým výbojem taktéž bodne (doslova). V kombinaci s aktivními předměty z rychlé volby (za všechny zmiňme třeba vábničku) tak lze nachystat útok ze zálohy jako z učebnice. Tedy než se zakrátko vše zvrhne v lítá jatka.

V rytmu Hotline Miami

Souboje v Death Trash umí řádně pozlobit. Již na normální obtížnost vám hra důrazně protáhne karpály. Předně doporučuji vzdát se komba klávesnice a myši a pustit se (především) do soubojů s ovladačem, který je mnohem intuitivnější a uskakování, stejně jako útok, nesrovnatelně přirozenější a plynulejší. Soubojový systém je velmi akční, rychlý a bez možnosti aktivní pauzy (hra se nepozastaví ani během nahlížení do inventáře) což si vyžádá vaší plnou pozornost. V kombinaci s nemožností vyléčit se přímo během souboje (hra nedovoluje požití masa, kterým se doplňuje zdraví, ani zmizení nepřátelům z očí v již započatém souboji) jde skutečně o výzvu. Do šarvátek na život a na smrt prakticky nikdy nemůžete přistupovat Rambo stylem. Jednak je munice velmi vzácná komodita, léčivého syrového masa není nikdy nazbyt, stealth funguje pouze do první rány ze zálohy, nepřátelé mají povětšinou tuhý kořínek a více nábojů, jsou v přesile a především jsou velmi rychlí. Souboje tak připomínají chirurgicky přesné, rychlé útoky po vzoru Hotline Miami.

Nebo si musíte umět poradit jinak. Osvědčila se mi taktika "okraď a znič": nabaštit se do plného zdraví a následně nic netušícího nepřítele nejdřív obrat o náboje, následně jej oslabit tvrdou ránou ze zálohy a potom ustřílet. Povětšinou nastane tanec kolem nějakého objektu, střídaný úskoky před projektily. To vše je třeba kombinovat s PSI schopnostmi a dobře načasovaným přebíjením. Na to je nutno myslet, protože při přebíjení se postava značně zpomalí a v tu chvíli je zranitelná. Problém je, že většinou je nepřátel více a skutečně záleží na reflexech a dobrém managementu munice a masa. Hloupě si člověk připadá, když zjistí, že nakažená houbovitá žoužel nijak nereaguje na humanoidní nepřátele a k stávající šarvátce se jednoduše připojí. Vy tak za sebou taháte "vláček nepřátel". Lokace je tak třeba (aspoň z počátku) čistit systematicky, po menších skupinkách. Protivníkům neublíží, na rozdíl od vás, ani přechod přes jedovatá jezírka. Jinými slovy všichni nepřátelé vedle sebe žijí v symbióze, nehledě na zrádnost prostředí. Souboje tak svým opakováním (či obíhačkami a nezbytným rolováním postavy) mohou připadat někomu nepovedené. Ale to už je o vkusu.

Plnotučný pixel art

Herní oblast se skládá z rozmanitých lokalit, na které natrefíte po vzoru Falloutu či Wastelandu, během svých výprav po světové mapě. Většina míst je skryta a výmluvné otazníky na vás vyskakují jako radioaktivní hřiby po dešti. Objevená místa zahrnují menší lokality poseté nepřáteli, jiná zákoutí ukrývají všelijaké mysteriózní objevy, postavy a entity, další jsou naopak rozsáhlé, víceúrovňové levely. Na mapě můžete natrefit i na nepřátelské skupiny putující krajinou.

Umělecká stránka Death Trash je, jak jsem již naznačil v úvodu, skutečně na výši. Rozmanité biotopy spojuje mokvající, macerovaná masa hmoty, hnisající nežity a rozličné hnilobné pozůstatky věcí, o kterých se ve slušné společnosti nemluví. Ačkoliv jde o minimalistický pixel art, je na první pohled ihned zřejmé, na co se hráč dívá. Doslova pár pixelů se umí postarat o pohlcující, znepokojivou atmosféru a nechá sžít se hráče s postavou. Jedinou, ale skutečně drobnou výtku bych měl k hudbě. Ambientní zvuky jsou v pořádku, ale doprovodný soundtrack je sice správným způsobem znepokojující, ale na můj vkus až moc minimalistický. Mark Morgan je holt jen jeden.

Rozmanité biotopy spojuje mokvající, macerovaná masa hmoty.

Death Trash se v předběžném přístupu ukázal v tom nejlepším světle. Budoucí klenot indie scény, který se směle může zařadit po boku takových velikánů jako UnderRail či (vzdáleně) pixel artových skvostů jako Dead Cell a Blasphemous. Soubojům by možná lépe slušela aktivní pauza a intuitivnější výběr zbraní během hektických přestřelek. Zapracovat by to chtělo taktéž na hudebním podkresu. Přesto jde již v early accessu o kus dobře vybalancovaný a bez technických problémů. A v jaké jiné hře můžete kolem sebe aktivně zvracet? „Bádání v temné propasti je podle mně tím nejpronikavějším způsobem okouzlení,“ napsal mistr kosmických hrůz Lovecraft. Nechte se okouzlit nejednou hlubinou a bezednou propastí chystaného majstrštyku Death Trash.