Dragon Age 2 – znovu a jinak

Dragon Age 2 se stejně jako Origins stane kultem. O tom nepochybuji. Cestičku mu studio BioWare systematicky vyšlapávalo od prvního zveřejněného screenshotu, díky čemuž se druhý díl veleúspěšného akčního RPG stal jednou z nejočekávanějších her aktuálního kalendářního roku. Ve světle těchto skutečností se proto mnohem zajímavěji jeví otázka, jak se ke gamese postaví věrní fanoušci původní hry, s níž toho má pokračování společného asi tolik jako seriálová tvorba stanice Nova s kvalitní televizní zábavou.

I když vám to tak nemusí připadat, DA2 je ve své podstatě zbrusu nová hra, což s sebou logicky nese celou řadu pozitiv i negativ. Coby zarputilý fanda Origins bych měl právě teď začít nadávat a fňukat jako malá holka, jenže … nějak se k tomu nemůžu přinutit. Vývojářům se totiž podařil nevídaný kousek, když cíleným zjednodušováním a překopáváním herních mechanismů nakonec dosáhli geniálního spojení akční adventury a RPG.

Ono to žije

Tenhle na první pohled nesourodý mišmaš je při bližším prozkoumání skvěle fungujícím strojem, kterému se sice občas zadrhnou kolečka, nikdy ale ne tolik, aby to hráče jakkoliv omezovalo. Je mi jasné, že tento krok nebude po chuti každému, ale Dragon Age 2 se ve finále otevírá mnohem větší skupině lidí, mezi nimiž by klidně mohli, a dost možná i budou, hrát prim vyznavači hack n‘ slash titulů. Vše holt bylo během vývoje šito na míru potřebám stále línějšího trhu, jenž výzvám příliš neholduje (netradiční japonská hříčka Catherine, pro niž museli tvůrci narychlo spíchnout patch snižující obtížnost, budiž důkazem).

Problém však může nastat v poctivosti BioWare. Když už tohle studio něco dělá, dělá to pořádně! V Dragon Age II tak byly kupříkladu kompletně eliminovány rozličné rasy, z nichž si hráči mohli v originální hře vybírat. Místo toho můžete ovlivnit pouze pohlaví a třídu, vše ve jménu příběhu. Naštěstí. Ten totiž, stejně jako v Origins, patří k hlavním přednostem hry, což pochopíte od prvního spuštění. Vývojáři se s ničím nepářou a bez jakékoliv přípravy vás pouští do víru děje, jenž sleduje tajemnou postavu Hawka.

Hrdina Fereldenu, o jehož příběhovém pozadí můžete sami rozhodnout. Z předpřipravených možností můžete dát přednost rekovi, který si poradil s Arcidémonem, nájemnému vojákovi, anebo můžete využít uložené pozice z původní gamesy, kterýžto se postará o dokonalou symbiózu (všechna vaše rozhodnutí a všechny vaše činy se promítnou do světa DA2). Ať už se ale rozhodnete pro cokoliv, prvních několik desítek minut budete bezmocně ztraceni v dech beroucím úvodu, z něhož epičnost cáká stejně mohutně jako semeno z býka na steroidech. Ach ano, prvních pár desítek minut.

Není všechno zlato, co se třpytí

Pak totiž po vzoru Origins nastoupí útlum, za nějž je paradoxně zodpovědné to, co dělá z RPG RPG. Questy. Hlavní příběhová linie se pomalounku polehounku stává druhořadou a do popředí nastupují vesměs volitelné úkoly, které mají za cíl pomoct vám nasbírat zkušenosti, zlato a samozřejmě schopnosti. Studio BioWare ale není v tomto žánru žádným nováčkem, a tak kdykoliv to začne vypadat na nástup stereotypu, přijdou designéři s na první pohled nevýznamným questem, z něhož se postupně vyklube pro dějovou linku nesmírně důležitý úkol, jenž vám opět připomene, co to znamená slovo epický. Bez přehánění.

A když náhodou není takovýto quest po ruce, vykasají se tvůrci s komediální vsuvkou (snaha Aveline o sbalení kolegy je geniální), jejíž bezprostřednost atakuje vaši bránici s nečekanou silou. Ony jsou úkoly vůbec kořením DA2. Programátoři je oproti původnímu Dragon Age notně očesali a zjednodušili, což je ve finále jen vznešenější popis toho, že jsou prostě přehlednější. Už žádné větvení, v němž člověk po několika dialozích s různými postavami ztrácel přehled.

Hráči je najdou pečlivě seřazeny na mapce světa, která ale v podstatě sestává pouze z Kirkwallu a přilehlého okolí. Je sice možné přepínat mezi dnem a nocí, vzhledem k absenci tohoto cyklu ve hře samotné je to však naprostá zbytečnost. Mapa vám rovněž umožní rychle cestovat mezi jednotlivými lokacemi, což je ale víc k vzteku, než k užitku. Netuším sice, zda-li šlo pouze o neduh novinářské verze, ale načítací časy v tomto případě představovaly nezřídka desítky vteřin, což je na h… nepříjemné.

Už zase v té samé řece

Ani zdaleka to ale neirituje tak, jako absence tvůrčího ducha při rozmístění questů. Nové lokace se totiž odemykají velice pomalu a ve finále se tak budete až trestuhodně často vracet na ta samá místa, většinou jen z jiného směru (někdy ani to ne!). Celé to působí o to komičtěji, když se vám za sebou sejdou dva úkoly v téže lokaci a vy zjistíte, že sotva jste komplex jeskyní vyčistili od démonů a nemrtvých zabydleli se v něm obří hmyzáci, kteří očividně celou dobu stály někde v rožku a držely všechna klepítka vaší snaze deratizovat jejich budoucí domov.

V takovýchto chvílích jistě oceníte rozhodnutí autorů přidat na akci, díky čemuž se Dragon Age II čas od času náramně podobá God of War či Devil May Cry. Pokud tedy dáváte přednost, řekněme přímočařejšímu postupu, není problém vlétnout do každé šarvátky jako pes utržený ze řetězu a mlátit kolem sebe hlava nehlava. Dokud budete mít v inventáři dostatek léčivých lektvarů, je nepravděpodobné, že by vás někdo snad mohl zpomalit, nedej bože zastavit. I taktičtěji zaměření hráči si nicméně přijdou na své, avšak čas od času to prostě chce upustit páru. Trochu jen zamrzí, že při tomto stylu hraní téměř nezáleží na třídě, za kterou hrajete. Do první linie se můžete bezhlavě vrhat jak s válečníkem, tak se zlodějem a mágem. Vše je ve finále výhradně o správném rozdělení bodíků.

Skutečný rozdíl mezi povoláními proto představují pouze unikátní schopnosti, jež jsou přehledně rozděleny do vývojových stromů. Každá třída má k dispozici hned několik směrů, kterými se lze vydat, přičemž jako všude i zde platí, možná dvojnásob, že pokud budete chtít umět od každého trošku, budete stát celkově za houby. Avšak dobře si rozmyslete kudy se se svým avatarem chcete vydat, protože jestli se nepletu, zpětně už body přerozdělovat nejdou. Pokud si ale dobře navolíte partu, ani pár chybných rozhodnutí nemusí nic znamenat.

Zpočátku sice nebude výběr příliš široký, avšak s rostoucím počtem splněných úkolů bude adekvátně stoupat i počet možných společníků. Jakmile vám daná postava jednou nabídne své služby, budete s ní moci počítat tak dlouho, dokud neumře, nebo si ji nepoštvete proti sobě. To ale bude výhradně vaše rozhodnutí, neboť systém dialogů nově čítá i tón jakým mluvíte, a je tedy téměř nemožné rozhněvat někoho, koho vyloženě nechcete. Po pár hodinách hraní tak bude k tomu určené menu přetékat ochotnými charaktery, mezi nimiž ale paradoxně až na jednu výjimku nenarazíte na žádného válečníka, což výjimečně zamrzí. Stejně jako je početná armáda výhodou, může být překážkou. Zvlášť pokud je plná nezkušených amatérů. To ale v BioWare vyřešili prostě. Kdykoliv si do čtyřčlenné party přiberete postavu, za kterou jste delší dobu nehráli, automaticky poskočí na váš aktuální level, načež budete moci do jejího růstu investovat adekvátní počet bodů.

Dragon Age 2 je prostě výborná hra, stavějící na principech, přístupnějších širšímu publiku, aniž by ale ztratila cokoliv ze své komplexnosti a rozmanitosti. Tvůrčímu celku se podařilo umě skloubit potřeby hardcore nadšenců s potřebami obyčejných hráčů, kteří nevidí žádnou zábavu v dvouhodinové etudě na téma, do které schopnosti investovat poslední bod. Chybky technického rázu jako občas levitující postavy, zasekávání o neexistující překážky (opět, nejsem si jistý, zda-li nejde pouze o neduhy novinářské verzi), na pohled o něco málo slabší grafické zpracování a podobně tak nemohou na celkovém dojmu pranic zkazit. Zvlášť když se můžete těšit na setkání s několika populárními postavami z Origins či ženštiny, jejichž jediným úkolem ve hře je mít velká prsa (vážně myslím, že jsem během hraní nenarazil ani na jednu „neobdařenou“ slečnu).