GRID 2 – závodníci hledají superstar

Recenze z hraní PC verze

Aby bylo všem jasné, na čem jsme, hned zkraje si vyjasníme, že GRID 2 je arkáda. Žádný pohled z kokpitu, žádný přehnaný realizmus, žádné urputné hledání ideální stopy a žádné projíždění vraceček na jedničku rychlostí zmrzlinářského vozíku. Tohle je show, spektákl plný ohňostrojů, foťáků, kamer a polonahých fanynek. Tedy ty fanynky si budete muset domyslet.

Když se s tímhle srovnáte, můžete si GRID 2 parádně užít, nicméně pokud hledáte věrnější simulaci, budou lepší jiné hry. Ale ještě než nad GRID 2 zlomíte hůl, musím jedním dechem dodat, že simulací jízdy na tom hra není vůbec špatně, ta arkádovost pramení spíše z jiných věcí.

Rvačka o fanoušky

GRID 2 se celý točí kolem vybudování World Series Racing (WSR), nejlepší závodní soutěže na světě, v níž budou soupeřit špičkoví závodníci Ameriky, Evropy i Asie. Všechno je postavené na fanoušcích, které získáváte téměř s každým závodem – zpočátku po stovkách, později po milionech. Jak roste počet virtuálních followerů a jak sbíráte vítězství po různých závodních klubech, daří se postupně rozšiřovat zástup zájemců o závodění ve WSR.

Vše se děje tak nějak samo. Každou chvíli prostě jen tak dostanete auto, abyste mohli soupeřit v dalších závodech.

Postup hrou je poměrně lineární a skládá se ze závodů, vehicle challenges (můžete v nich získat auto) a promo akcí (odměnou jsou další fanoušci). Když nasbíráte dost příznivců, odemkne se řada závodů WSR zakončená šampionátem. Závodů je bohatý dostatek a nemusíte zdaleka projít všechny, stejně tak se nemusíte všude rvát o první místo, a dokonce ani o medailovou pozici. To je potřeba jen v úvodních závodech jednotlivých klubů (aby vás pozvali na další akce) a v závěru každé série WSR (abyste si mohli v garáži vystavit pohár).

Zamrzí na tom, že se vše děje tak nějak samo. Každou chvíli prostě jen tak dostanete auto, abyste mohli soupeřit v dalších závodech, a to prostým výběrem jednoho ze dvou modelů (a druhý o chvíli později vyhrajete ve vehicle challenge). Chybí zásadnější možnost volby, stejně jako pocit, že si to celé třeba i zasloužíte. Na druhou stranu vás i tímto má hra motivovat k tomu, abyste se nevázali na jedno auto a zkoušeli jich mnohem více, což zaslouží pochvalu.

Arkádově skutečné

V GRID 2 najdete celkem 51 vozů a na rozdíl od jiných titulů nejste nuceni začínat v líných plečkách, ze kterých vymačkáte sotva rychlost, kterou jezdí průměrný řidič po českých dálnicích. Míra vizuálních detailů na vozidlech je vynikající, model poškození zpravidla parádní a zvuk naprosto senzační – a do té míry, do jaké aspoň některá z těch virtuálních aut znám ve skutečnosti, i dost realistický.

K řízení se tvůrci už dříve vyjádřili v tom smyslu, že není jejich cílem vyrobit simulaci. Šli na to ale trochu od lesa: shromáždili spoustu dat o každém vozu a na jejich základě vyrobili poměrně realistický jízdní model, který dále iterovali tak, aby míra simulace byla pro hráče příjemná. Zjednodušeně řečeno vyrobili simulaci, kterou pak „zarkádovatěli“. Dá se to však pochopit, protože jejich cílem nebylo udělat simulátor, ale zábavné závody, v nichž se bude každé auto chovat dost podobně jako ve skutečnosti.

Pocit z řízení v GRID 2 je fantastický (byť ne realistický). Každé auto skutečně cítíte trochu jinak, a to dost podobě tomu, co byste čekali od skutečného vozu.

V tomto vývojáři rozhodně uspěli a pocit z řízení v GRID 2 je fantastický (byť ne realistický). Každé auto skutečně cítíte trochu jinak, a to dost podobě tomu, co byste čekali od skutečného vozu. Cítíte přesně váhu, výkon, míru přilnavosti, přetáčivost či nedotáčivost… výsledek je skvělý a postupem času si určitě najdete svůj styl a auta, která mu budou sedět.

Základní rozdělení vozů je podle náhonu a kategorie Drift, Balanced a Grip. Auta s náhonem na zadní nápravu snadno přivedete do smyku, zatímco když máte poháněna přední kola, při dobrém najetí zatáčky se z ní snadno vytáhnete přidáním plynu v apexu. Kategorie naštěstí nejsou jen pro základní odlišení od „klouže to“ po „drží to“, protože každý vůz se v detailech chová individuálně.

Dobrou práci odvedli tvůrci i co do pocitu z ovládání. Na klávesnici je to tradičně vrchol masochizmu, ale už s gamepadem je zážitek perfektní. Díky analogovým páčkám a triggerům máte nad vozem po chvilce cviku takřka dokonalou kontrolu a není potíž projíždět zatáčky s chirurgickou přesností a perfektně pomocí plynu a natočení kol kontrolovat smyky.

Ještě skutečněji otravná AI

Podobně jako na ovládání se chtěli vývojáři vyřádit i na soupeřích, což se zčásti povedlo. Mělo by to fungovat tak, že každý jezdec má soubor určitých vlastností, které definují jeho chování na trati, nejde tedy o obyčejné skripty nebo něco podobného. Stává se tak, že někdo raději přibrzdí, než aby se s vámi srazil, zatímco jiný se kolizí ani blokování nebojí a další si zase urputně drží svoji stopu, i kdyby tím z vašeho vozu měl udělat hromádku neforemného plechu.

Docela to i funguje: protivníci sem tam chybují, pošťuchují se navzájem a celkově působí poměrně živě. Často se stane, že když vrátíte určitou situaci pomocí flashbacku, stane se na trati trochu něco jiného. Na druhou stranu podobně jako ve většině jiných her budete AI proklínat, protože mu samozřejmě nečiní potíže vás naprosto nesmyslně zatáhnout do hromadné bouračky nebo třeba roztočit do hodin při předjíždění. A když je do cíle daleko a kvůli takovýmto infarktovým situacím jste už vypotřebovali flashback, je to teprve adrenalin.

Závody pro každého

Abyste se nezačali nudit, najdete v GRID 2 solidní výčet různých závodních módů, přesněji je jich hned devět. V závodu budete podobně jako v módu Eliminator (tradičně v pravidelných intervalech vypadne poslední jezdec) a Endurance (závod trvající předem daný čas) nadávat na hromadný start. Ten totiž často končí několikerým restartem závodu a hrstkou solidních nadávek. Tyto módy jsou viditelně postaveny na trpělivosti, s níž se postupně prokousáváte na lepší pozice. Prostě musíte opatrně přečkat start a pro vítězství si dojet přesným manévrováním, až se skupinka jezdců trochu rozmělní. V akcích sestávajících z několika závodů ovšem zamrzí, že vaše pozice v předchozím závodu nijak neovlivňuje pořadí na startovním poli v závodu následujícím, takže opět začínáte někde vzadu.

Faceoff a Touge jsou podobné módy, přičemž ten druhý vývojáři stvořili zřejmě po hodně solidní pařbě. V obou typech závodů soupeříte vždy jen s jedním protivníkem a snahou je dojet první do cíle. V Touge je řešením i vytvořit si aspoň pětisekundový náskok, ale podmínkou je, na rozdíl od Faceoff, že nesmí dojít k větší než minimální kolizi. Bonus joke: když do do vás napálí soupeř, stejně jste diskvalifikováni vy. Jupí! Letošní herní kravinu roku jsme zřejmě našli už v prvním pololetí.

Trend dneška je samozřejmě Drift a GRID 2 není výjimkou v tom, že jde o nejstupidnější závodní mód, na který kdo kdy přišel. Takže nějak kloužete v zatáčkách, a když se trefíte poblíž sloupků, jsou z toho bonusové body. Pokud vás to náhodou baví, musím chtě nechtě dodat, že díky povedenému ovládání si driftování v této hře zřejmě oblíbíte.

V promo akcích se často setkáte s módem Overtake: na trase se plouží spousta SUV, které spolu s jedním protivníkem předjíždíte. Za rychle následující předjetí je více bodů, kolize nasbírané bonusy anuluje. Občas je to legrace, jindy děsná otrava – záleží, jaký vůz vám na to sponzoři vnutí.

Globální závodní šílenství

Aby se vám závody moc neokoukaly, najdete v GRID 2 hned čtrnáct různých prostředí a v každém je několik tratí, které se různě proplétají a navazují na sebe. Městská prostředí vás zavedou do Barcelony, Dubaje, Chicaga, Miami a Paříže, další zeměpisné výlety obstará kalifornské pobřeží, Cote d’Azur a okolí Hongkongu a Okutamy. Samozřejmostí jsou závodní okruhy: tentokrát Algrave, Brands Hatch, Indianopolis, Red Bull Ring a Yas Marina.

Větší dojem udělá Dubaj, kde se podařilo protáhnout trať mezi mrakodrapy a po výstavním nábřeží, ale také do rozestavěné části neuvěřitelně rychle rostoucí metropole.

Prostředí jsou dostatečně různorodá a docela nápaditá, potěší i možnost jet v různé denní době, byť jen u většiny z nich. Města tradičně zahrnují spousty pravoúhlých zatáček, závodní okruhy nabízí technické pasáže a zbývající trasy vás zaměstnají úzkými cestami a pořádným převýšením. Díky designu je možné rozličné úseky všemožně kombinovat, čehož využívá závodní režim Live Route. V něm nemáte žádnou minimapu, musíte číst trať tak, jak se před vámi otevírá, a navíc se ji nemáte jak naučit, protože odbočky se náhodně mění. Je to až nečekaně dobrá zábava.

Pravdou nicméně je, že mnoho tratí působí tak nějak genericky, že si z nich vlastně ani moc zajímavého nezapamatujete. Z Barcelony a Paříže vám utkví v hlavě spíše známé památky než dráha samotná, ostatně i Chicago je zajímavější tradiční železnicí nad silnicí než okruhem. O to větší dojem udělá Dubaj, kde se podařilo protáhnout trať mezi mrakodrapy a po výstavním nábřeží, ale také do rozestavěné části neuvěřitelně rychle rostoucí metropole.

Docela úlet jsou ale asijské tratě, které mi trochu připomenuly horské serpentiny v postarším Need for Speed: Carbon, jen bez té násilné snahy svézt se na úspěchu Rychle a zběsile. Hongkong i Okutama je spousta kopců, ostrých zatáček, úzkých tunelů i několika širokých a rychlých úseků. Tyto trasy jsou asi největší výzvou, ale při dobré volbě auta se řadí k nejzábavnějším.

Odpočinkovou záležitostí je Time Attack. Při něm ve vehicle challenge máte trasu jen pro sebe a předem daný limit, jinak jste na trase i s ostatními (ale s počátečními rozestupy) a snažíte se prostě zajet nejlepší čas. Nakonec jsem si nechal jeden z nejzábavnějších módů – Checkpoint. Odpočítává se vám čas, k němuž přibude několik sekund s každým projetím checkpointu, a to i podle toho, jak dlouho vám to trvalo od toho minulého. Vyžaduje to precizní řízení a bezchybné předjíždění pomalejších jezdců, přičemž tikající hodiny z toho dělají parádně adrenalinový zážitek.

Když se sami bojíte

V singleplayeru na vás čeká odhadem dobrá dvacítka hodin zábavy v desítkách závodů, nicméně časem odemknete všechny vozy a zajedete pozice, se kterými budete spokojeni. Potom si zážitek můžete prodloužit multiplayerem, ale zase takový odvaz to nebude. Většina funkcí je navázána na RaceNet, kde využijete různých globálních výzev. Jinak klidně můžete jen tak závodit, vydělávat virtuální peníze a za ně kupovat a vylepšovat auta.

Základní a nejsnazší možnost, jak se dostat do závodu, je Quick Match, kde se prostě přidáte někam, vyberete vozidlo a frčíte – moc nepotěší, když mezi použitelnými auty jsou jen taková, která ještě nemáte vylepšená, ale s tím ze začátku nic neuděláte. Integrovaný voice chat je spíše otravný, ale případně si se soupeři můžete povídat.

Je chválihodné, že vás tvůrci neseřadí na startovní pole, aby závod hned ze startu skončil hromadným masakrem, ale s řešením se příliš nevytáhli. Prostě se objevíte už v jízdě a po několika sekundách přebíráte kontrolu nad vozem – pořadí je zřejmě docela náhodné, takže má v klasických závodech prostě někdo výhodu a někdo se plácá vzadu.

Modely aut jsou fantastické, prostředí tratí atraktivní, model poškození také vypadá dobře a pocit z rychlosti je senzační.

Jednoznačně ale oceňuji řešení kolizí: normálně můžete tvrdě narážet, nicméně pokud má někdo pomalejší připojení a jeho pohyb po trati kvůli tomu není plynulý, kolizní model s daným hráčem se vypne a můžete to klidně prosvištět skrze jeho vůz.

Popcornové hraní

Vizuálně není hře co vytknout: modely aut jsou fantastické, prostředí tratí atraktivní, model poškození také vypadá dobře a pocit z rychlosti je senzační. To ostatně tak nějak reflektuje celý charakter hry: GRID 2 je jako hollywoodský biják, nablýskaný efekty, které ohromí a snad i zakryjí určitou plytkost ostatního obsahu.

Znovu připomenu, že GRID 2 je arkáda jak vyšitá. Pochopíte to z ovládání prvního závodu a utvrdíte se v tom na zkušebním okruhu, kde je vám vysvětleno, že máte zatáčku prolétnout v pořádném driftu, abyste si zachovali rychlost. A když ani to nebude stačit, dorazí vás hudba, která najednou začne hrát v posledním kole závodu a v podobných „dramatických“ chvílích.

Ortodoxní fanoušky simulátorů už asi dávno přemohly mdloby, ale nic z toho, jakou je GRID 2 hrou, vlastně není vyloženě špatně. Obtížnosti jsou docela dobře nastaveny na to, aby se v nich našel víceméně každý, přičemž těm méně trpělivým pomůže před nekonečným opakováním závodů flashback. A pocitově jde o parádní jízdu, která sice není technicky realistická, ale poměrně věrně přenáší pocit z řízení všech těch parádních aut.

Vlastně by šlo o vynikající závodní hru, avšak získávání aut a některé naprosto uhozené nedomyšlenosti v herních módech (diskvalifikace v Touge), designu tratí (i zde narazíte na „neviditelné“ něco na krajnicích, co vás parádně zničehonic roztočí) i některých závodech samotných (pohyb vozidel v Overtake je často k zbláznění) tomu trochu brání.

Nicméně tak jako nejdete na nejnovější filmový trhák kvůli hlubokým myšlenkám a propracovanému scénáři, nebudete hrát arkádové závody kvůli simulaci jízdy a dokonalým replikám tratí. Stejně jako si v kině užijete popcorn, exploze a prsa hlavní herečky, v GRID 2 si vychutnejte auta, rychlost, smyky a burácení motoru a budete naprosto spokojeni.