Lost Planet 3 – hra, která zamrzla v čase

Recenze z hraní PS3 verze hry

Který z předchozích dvou dílů série Lost Planet považuju za lepší? Hádejte dvakrát a neuhodnete. Ani v jednom z nich jsem totiž nestrávil déle než pár minut, které nabízelo demo. Zdiskreditování vlastního názoru na Lost Planet 3 ještě předtím, než začala vlastní recenze? Možná. Ale neznalost universa a herních mechanik má v tomto případě jednu nespornou výhodu – díky ní nemůžu jednotlivé tituly porovnávat a ani s láskou vzpomínat na věci, které v nich skvěle fungovaly. Lost Planet 3 má totiž velký problém, aby udržela všechno šlapat aspoň na půl plynu.

Hra se odehrává před událostmi prvního a druhého dílu a příběh začíná vyprávěním starého hrdiny Jima Peytona, který se ohlíží za svým životem a prací na planetě E.D.N. III, a i když to na začátku ještě netušíte, během pár hodin si budete přát, aby ho v průběhu vyprávění skolil infarkt, vy se nedozvěděli, co se dělo dál a byli tak ušetřeni dalšího hraní.

Vesmírný R.Á.J.? Kéž by

Přitom to zprvu nevypadá vůbec marně. Jim se coby jeden z mnoha kolonizátorů vydává na E.D.N. III, aby tu plnil nejrůznější práce pro společnost NEVEC a zaopatřil tak rodinu, jež na něj čeká na Zemi. Kutání minerálů samozřejmě není vaší prioritou číslo jedna, jelikož ihned po tvrdém přistání jste donuceni vzít do ruky zbraň a postarat se o to, aby se výrazně snížily stavy hmyzí rasy známé jako Akrid.

Díky velkému množství všemožného vesmírného šmejdu hra na první pohled připomíná zamrzlou verzi Verhoevenova rychlopalného bijáku Hvězdná pěchota, který je ovšem parádní satirou, zatímco Lost Planet 3 absolutně postrádá nadhled – a že by ho potřebovala jako sůl. Snaží se totiž nabídnout seriózní příběh obyčejného člověka, který prostřednictvím nahrávek komunikuje s ustaranou manželkou a o pár minut později vyhladí v přepočtu na emzáky menší české město. I když příběh sám o sobě i díky několika pozdějším odhalením a zamotáním není úplně špatný, v emocionální rovině nefunguje vůbec a je vám tak úplně jedno, jak dopadne (tím spíš, že Jim je nesympatický generický vousáč).

V Lost Planet 3 se střílí. Hodně střílí. Jednu danou potvoru sprovodíte ze světa několika dobře mířenými ránami, podruhé se vám hra pokusí napumpovat adrenalin do žil pomocí quick time eventů. A většinou to příliš nefunguje, protože akce není moc dobře zinscenována a ani samotné scény nevynikají kdovíjak dramatickými kvalitami, protože stačí tupě mačkat křížek případně v pravou chvíli přidat analogovou páčku. Na druhou stranu je třeba uznat, že několik lekaček a pasáží obecně funguje jak má a dokáže nakrátko rozbušit srdce. Ovšem k čemu jsou všechny ty rádoby napínavé momenty, v nichž máme bojovat o holý život, když Jim má výdrž jako dva Terminátoři (bez nadsázky) a z utržených nohou „ledních kobylek“ si dělá párátka (s nadsázkou)?

Mimochodem kobylek uvidíte během hraní tolik, až vám polezou krkem. Neoriginalita nepřátel by se dala jednoduše smést ze stolu s tím, že diverzita se na nehostinné planetě nenosí třeba proto, že Darwinova teorie přežití nejsilnějších se dá snadno oblbnout tím, že když těmi nejsilnějšími nejste, musíte být alespoň těmi nejpočetnějšími. Obětí této alternativní evoluční teorie bohužel není ostatní hmyzí verbež obývající zamrzlé pláně a jeskyně, která by si to mezi sebou rozdávala na život a na smrt, nýbrž vy jako hráč. Připravte se tedy na to, že vlny nepřátel na vás budou útočit téměř ze všech směrů. A až se s nimi vypořádáte, budou následovat další. A další. A další. Ano, v Lost Planet 3 se jede na zastaralé a dnes už i neuvěřitelně otravné respawnování nepřátel a jediný způsob, jak nekončící útoky zarazit, je zničit líheň, odkud vyskakují stále nové a nové potvory nebo počkat, až vás hra vezme na milost a usoudí, že už toho bylo pro danou chvíli dost.

Chlad a bída

Ostatně Lost Planet 3 v mnoha ohledech působí, jako by zamrzla v čase (jak příhodné). Tak například se musíte smířit s tím, že ačkoliv výkon konzole rozhodně nebude příčinou, úrovně jsou rozděleny do různě velkých sektorů oddělených nahrávací obrazovkou, textury často doskakují na poslední chvíli a záškuby či pokles framerate jsou na denním pořádku. Grafika je na tom tak nějak všelijak; už podle okolních obrázků poznáte, že k dokonalosti má hodně daleko, přesto některé výjevy, kdy se na ledových útvarech rozlévají paprsky slunce, dokážou potěšit. Většinou je však bryskně vystřídají do monotónní modři nebo šedi oděné skalní průchody a temné jeskyně.

Jako by nestačilo, že level design je neskutečně repetitivní, i samotné prostředí je šeredně nevariabilní a navíc se v rámci vedlejších misí (naštěstí nepovinných) často vracíte na již probádaná místa. Že jste v téhle oblasti plnili úkol před dvěma hodinami? Nevadí, Jimovi se zřejmě líbila natolik, že se rozhodl ji znovu navštívit. Po úspěšném dokončení mise se navíc musíte zdlouhavě přemisťovat do míst, kde pokračuje příběhová linka.

Hra sice nabízí možnost „přeskočit“ v stroji zvaném Rig v řádu sekund na libovolné místo na mapě, ale tuto možnost nabízí nahodile, jen když se jí zachce. Rig najde uplatnění nejen jako dopravní prostředek, ale i jako bojový stroj. Přestože svou velikostí a vahou má nad většinou protivníků navrch a disponuje obrovskými kovovými pažemi a vrtákem, je poměrně neohrabaný a po několika tvrdších zásazích je na nějakou dobu vyřazen z provozu. To rozhodně oceňuju, protože se svým původním zaměřením převážně na opravářské práce by jeho využití jako ultimátního smrtícího zařízení, jež vás dostane z každé šlamastiky, působilo hodně hloupě. Rig se dá postupně vylepšovat, takže je například odolnější nebo jeho zásahy účinnější.

To samé platí i o arzenálu, který nabízí třeba možnost úpravy rychlosti střelby či navýšení kapacity zásobníku. Kromě toho můžete pochopitelně nakupovat nové zbraně. K dispozici máte pistole, pušky, samopaly, brokovnice nebo granáty, ale velké zbraně můžete nést v jednu chvíli pouze dvě.

Tak jako u všech stříleček z pohledu třetí osoby, které tuto funkci nenabízejí, i u Lost Planet 3 mi vadí, že při míření nemůžu prohodit ramena. Díky tomu je řada situací velice nepřehledná, a tak je většinou nejlepším řešením střílet od boku (zaměřovač je naštěstí na obrazovce neustále), často se přemisťovat a tam kde to jde krýt se za překážky. Střelba naslepo se však nemusí u všech druhů nepřátel setkat s úspěchem, protože některým z nich září oranžovou barvou rozšklebená tlama, jiným zase mrštný ocas a jedině zásahy do těchto míst jim způsobují zranění.

Přesnější míření vyžadují spíš souboje s bossy, ale po aréně bývá v hojném množství pohozena munice a v nejhorším případě se dá využít základní pistole, která má neomezený počet nábojů. Bossové jsou stejně tupá stvoření jako klasičtí nepřátelé, a tak jediný rozdíl představuje jejich velikost a výdrž – prostě je musíte pižlat o poznání delší dobu, což je ve většině případů hrozná otrava. Vlastně ještě jeden rozdíl by se našel – Jim na nehostinné planetě daleko od domova konečně zužitkuje dovednost, kterou piloval na základní škole v hodinách tělocviku – parakotoul. Těch tedy naděláte tolik, až vám z toho půjde hlava kolem.

Díky za tu písničku

Asi to úplně nejlepší na Lost Planet 3 je hudební doprovod, který umně míchá kytarové prvky s country a westernovými motivy a do značné míry evokuje melodie ze seriálu Firefly, aniž by je vykrádal. Kdo Firefly zná, tak moc dobře ví o čem je řeč, kdo ne a k podobné hudbě má vztah, pro toho nebude problém si soundtrack okamžitě zamilovat. Jako velice příjemný bonus pak působí možnost ve vybraných chvílích poslouchat a libovolně přepínat mezi desítkami skladeb, pokud se právě nacházíte ve svém mechanickém společníkovi. Často jsem se tak přistihl, že místo toho, abych se bezprostředně po naskočení do té hromady železa vydal plnit misi, stál jsem na místě a relaxoval u písniček. Na jednu stranu je to pochvala skladatele Jacka Walla, na druhou stranu vám to asi dává poměrně jasnou představu o tom, jak nezáživným titulem Lost Planet 3 je, když nejlepší zážitek z ní není vůbec spojený s hraním.

Je sice pravda, že v poslední třetině se Lost Planet 3 trochu zmátoří, ale to už je bohužel příliš pozdě na to, aby člověk vymazal z paměti všechny ty pronuděné hodiny, které jí předcházely. Na obtíž je paradoxně i délka, která sice nabízí na dnešní dobu nadstandardních patnáct hodin hraní, ale už po polovině si člověk přeje, aby byl konec. I kvůli tomu si několik posledních hodin, jež by samostatně mohly působit poměrně fajn, ani zdaleka tolik neužijete. Hraní Lost Planet 3 by se dalo přirovnat k tupému zírání do zdi – pokud to budete dělat – klidně i opakovaně – dostatečně krátkou dobu, asi vám to vadit nebude, ale v konečném důsledku si z toho neodnesete absolutně žádný zážitek.