Monster Hunter Generations - v sevření netradiční klasiky

V posledních měsících se mi dostalo cti, cti mít možnost vyzkoušet již zajetou loveckou sérii Monster Hunter. Možná se vám bude zdát toto tvrzení přehnané nebo s ním možná budete jen nesouhlasit, ale já to tak cítím. Předem bych taky chtěl upozornit, že asi ne všem tato recenze zrovna sedne. Dost možná některým zarytým fanouškům zůstane ležet dlouho v žaludku a nepomůže ani vynucené obracení peristaltiky (čti “prst do krku”) a ani dávka klystýru (čti tak jak vidíš), protože osobně nedokážu posoudit rozdíly mezi předchozími číslovanými díly a slepencem v podobě Monster Hunter Generations.

Před oblékáním lovecké zbroje

Proč je to tedy pro mě taková pocta? No protože se mi série Monster Hunter, říkejme ji familiérně eMHá, vždycky hodně líbila, ale neměl jsem na ni odpovídající železo, nebo i kdybych měl na čem některý z dílů spustit, asi bych do něj nechtěl investovat. Ne proto, že by si to monstra nezasloužila, ale protože nejsem s lovem obřích nepřátel moc kamarád a měl jsem jednoduše strach, že by mě hra semlela jako čerstvě sklizený chmel a vyplivla v podobě nepoužitelného šrotu.

Mé zkušenosti s lovením se totiž omezují na PS Vita sérii Soul Sacrifice (ano, mám rád i v Magicu černou magii a obětování je mým denním chlebem) a pak na vyzkoušení Freedom Wars, kde.. No ale dnes jsme na jiné platformě a tak se vrátíme nohama zpět na zem. Nebo prstama na dotykový diplej 3DSka.

A proč jsem se tedy vrhnul do zrádných vod lovců monster? No přece proto, že je nový díl série od první chvíle prezentován jako “ideální díl pro všechny začínající hráče” a zároveň že “všem zkušeným lovcům postaví do cesty zcela nové výzvy a upgradovaná monstra”. Vyšší moc (čti šéfredaktor) mi tady dokázal zprostředkovat tento zážitek a já se pustil do boje s něčím, jehož rozměry jsem si ani nedokázal představit.

„Od Monster Hunter Generations nemůžete čekat kupu berliček a menší množství tupých nepřátel, ale nabídne vám více prostředků, eliminujících počet a možnosti vašich úmrtí.”

Monster Hunter Generations je prý jiný. Já osobně to nedokážu posoudit, protože jde o mou první iteraci do vod MH, ale rozhodně už vím, že nepůjde ani o poslední. Dopředu jsem se před vydáním hry o detaily nezajímal a spíše jsem se koukal na gameplaye, představování monster a ukázky grafiky. Nechtěl jsem se totiž náhodně seznámit s něčím, co by mi ve hraní dopředu nepatřičně pomohlo.

Těžko na cvičišti…

Bohužel byla zrovna tohle asi chyba. Že vám tvůrci slibují zážitek i pro začátečníky ještě neznamená, že půjde o procházku růžovou zahradou s prstem v nose a zvládnete ji levou zadní. Série eMHá pro začátečníky neznamená to stejné, jako když si v Doomu nastavíte obtížnost z “Nightmare!” na “I’m too young to die”, ale spíše jen na “Ultra-Violence”. Od Monster Hunter Generations nemůžete čekat kupu berliček a menší množství tupých nepřátel, ale nabídne vám více prostředků, eliminujících počet a možnosti vašich úmrtí. Což samozřejmě vůbec neřeší hráčův problém, když má obě ruce levé.

Ale vrhněme se na hraní samotné. Tady je dobré upozornit podobné amatéry, za jakého se zde považuju já, tedy kdy máte pocit, že se vše důležité naučíte za pochodu tak nějak sami a že vám nějaký tutoriál může být klidně ukradený. Tak na to klidně zapomeňte. Zkušení hráči asi budou vědět kde, co a jak, ale jestli se sérií začínáte jako já, věnujte prosím pár hodin úvodu a projeďte s i pěkně postupně všechny tréninkové mise i startovní úkoly s obtížností jedné hvězdičky. Vyplatí se vám to.

Jakožto starý (doslova) a zkušený (berte to silně s nadhledem) hráč jsem nečekal na nějaké lekce a po příchodu do vesnice a rozhovoru se starostou se hned vydal na průzkum a do boje v domnění, že si před začátkem trochu naexpím zkušenosti. No opak byl pravdou a já jsem skutečně rád, že ještě existují hry jako je Monster Hunter Generations, které vás dokážou za nerozumné chování pěkně vyškolit.

Při prvním souboji jsem nedokázal trefit ani kámen. Nedokázal jsem zaměřit, neuměl jsem navázat kombo úder a vlastně jsem ani netušil, co jsou všechny informace na spodním dotykovém displeji Nintenda. Druhý souboj byl o něco lepší, ale umřel jsem, protože jsem se nedokázal léčit. Všechny obyčejné a přirozené herní principy jsem musel složitě hledat a častokrát je ani nenašel. Prvním několik hodin s eMHá tak pro mě bylo dost skličujících a já litoval, že jsem se do souboje s monstry vůbec pouštěl.

Stačí naslouchat, poslouchat a nespěchat

Ono ale opravdu stačí sejít z pomyslného piedestalu namyšlenosti a začít hru poslouchat. Neříkám, že je vše tak, jak bych očekával, jak je člověk zvyklý odjinud, ale logiku zde přesto najdete prakticky ve všem. Třeba hned na začátku vám Monster Hunter Generations nabídne opravdu velmi hezké množství možností, jak si svého lovce přizpůsobit. Potěší takřka všechno, a i když asi rozmlsanci z “velkých” RPG budou nad škálou možností hořekovat, takto malá konzole toho nabízí opravdu hodně. Já se převtělil do role ženské postavy (tak jako vždy, když je ta možnost) a po několika hodinách trápení, popsaných výše, jsem se zklidnil a začal se pomalu rozkoukávat.

„Hlavním termínem je zde nic neuspěchat a aplikovat to můžete jak na výuku, chození po vesnici tak i na boj.”

Monster Hunter Generations, a patrně i celá série Monster Hunter, je právě o rozvaze a o potlačení zbrklosti. V pozdějších fázích, když už máte jednoduché principy zažité, vás to přestane trápit, ale pokud začínáte, obrňte se trpělivostí. Hlavním termínem je zde “nic neuspěchat” a aplikovat to můžete jak na výuku, chození po vesnicích tak i na boj.

První série úkolů je s odstupem času velmi lehká, ale je velmi dobré si ji projít pěkně pomalu, jeden úkol po druhém. V pozdějších fázích mi ale celkem vadilo, že nemůžu plnit více úkolů najednou a holt musím pěkně odchodit jeden po druhém. Chápu, že lovit víc než jedno obří monstrum je zde asi nereálné, ale naučit se těžit nerosty jde přece v ruku v ruce se sbíráním hříbků nebo léčivých bylin. Ale autoři to viděli jinak, což je asi fajn, a tak nemáte díky záplavě textu v hlavě zmatek.

Zadávání úkolů ale vzpomenu ještě jednou a znovu vytáhnu i možnost plnit dva úkoly najednou. Vaše postava má totiž ve vesnici neskutečně pomalý pohyb. Říkejte si, co chcete, ale šourání, kterým se pohybujete z kovárny přes trenéra, přes “jídelnu” do obchodu a pak třeba ještě do své chýše, je tristní a osobně mi lezlo z celé hry asi nejvíc na nervy. Navíc taky nerozumím důvodu, proč jsou všechny lokality hry zobrazovány volně se vznášející, vámi ovládanou kamerou, ale vesnice, ranč a další tato místa musíte procházet pomalu a ještě s kamerou, zavěšenou prakticky na jedné linii s nemožností se plně rozhlédnout po prostoru. Po návratu z boje je to pocit, jako by vám někdo uřízl pravou ruku a tak pořád saháte na C Stick a nic se neděje.

Nasnáším kočky, miluju Palicy

Dalším odstavcem asi naštvu ještě jednu sortu lidí, ale osobně nemám rád kočky. Divoké, domácí, toulavé, jakékoli. S tím, že se vám o bydlení stará v sérii Monster Hunter kočka, to jsem věděl a nadšený jsem z toho nebyl. Opravdu tyhle tvory nemám rád, ale u Monster Hunters Generations jsem musel změnit názor. Nerad, ale změnil.

„Nyní si s sebou můžete vzít až 6 společníků, zvaných Palico.”

V tomto dílu totiž dochází k výraznému posunu jejich funkce. Nejvíce se to projeví asi při hře jednoho hráče, nebo pak v kooperaci dvou hráčů, kdy si s sebou můžete vzít až 6 kočičích společníků, zvaných Palico. Možná že se někomu bude zdát tato vychytávka zbytečná, ale pokud jste vyložený singleplayerista, usnadní vám to cestu hrou. Svoje kočičky si můžete na ranči vybrat z již předdefinované nabídky, ale taky si můžete najít přesně takovou, jaká vám bude vyhovovat nejvíc. A asi nemusím říkat, že budete volit spíše podle vzhledu, než funkčnosti, protože vlastnosti Palica můžete vždycky dotrénovat.

Úplnou novinkou u Monster Hunters Generations, je možnost přepnout se do jiného “módu”. Hned na začátku při tvorbě postavy vám hra nabízí, oproti třeba HM4U, několik různých Hunting Styles. Konkrétně jsou celkem 4 a můžete si vybrat mezi klasikou Guild stylem (asi nejvhodnější pro začátečníky), přes Adept a Striker styly, až po Aerial styl, při kterém jste v boji prakticky pořád ve vzduchu. K jednotlivým stylům boje se pak hodí přiměřený typ zbraní, kterých je celkem 14 a podle toho jaký zvolíte Hunter styl, můžete svou postavu dále vybavit až 3 různými Huter Art a řetězit účinná komba.

Nicméně Monster Hunters Generations vyniká ještě v něčem. Mluvil jsem tady o Palicech, o vašich feline pomocnících, kteří jsou v boji opravdu užiteční, ale co mne pobavilo mnohem víc, je možnost přepnout se z Hunter režimu do režimu Prowler a začít tedy plnit úkoly jako kočka. Jestli výhody převažují nad nevýhodami, to nevím, ale už při pohybu po vesnici je váš Prowler 10x rychlejší než Hunter, což mi dodávalo dost silný pocit zadostiučinění.

Bohužel kočka běhá s roztaženými tlapami a působí tak spíše jako trpaslík, který to přehnat v hospodě s medovinou a snaží se udržet balanc zrychlováním chůze až do běhu. Na druhou stranu jde pořád o kočku, takže oproti klasickému Hunterovi má neskutečně obrovskou výdrž v podobě 9 životů a tak jde s tímto “plyšákem” zažít hodně legrace i dost surových soubojů. Navíc pokud si do boje vezmete i zbytek Paliců, je pohled na kočičí smečku dostatečně zábavný.

Konec dobrý, všechno dobře nebo špatně?

Nakonec jsem si Monster Hunters Generations nějaké informace dodatečně vyhledal. Nedalo mi to, protože jsem chtěl holt vědět, jakými obměnami nás tvůrci oblažili. Podle slov hráčů je začátek velmi pomalý, na což jsem přišel i sám, ale protože nejde o úplně regulérní další díl série, což asi poznáte z chybějící číslovky v názvu, nabízí Generations něco jako “The Best of” z předchozích her.

Herní systémy jsou prý daleko víc vybalancované a vlastně jsou použity jen ty, které jsou léty a Huntery prověřené a ty ještě optimalizované. Stejně tak zde naleznete minimum nových monster, nových lokalit, ale na druhou stranu u starých došlo k upgradům, vylepšením a tak se i zkušení hráči nemusí bát nudy a stereotypu.

Navíc, všechny lokality jsou na pohled velmi pěkně a detailně zpracovány. Občas zamrzí prolínání objektů, kdy si vás Hunter v klidu projde Palicem nebo dokonce ležící mrtvolou. Ale mluvíme tady o kapesní herní konzoli a tak ji rádi odpustíme některé menší prohřešky.