„Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však nejsem tak jist." Albert Einstein
„Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však nejsem tak jist." Albert Einstein
Před šesti týdny:
„Myslíte si, že na to opravdu má?“ Zeptal se muž vyšší postavy ve vojenské uniformě. „Pokud někdo tak jedině on. Je to vystudovaný strojní inženýr a astrofyzik, nejlepší v ročníku před čtyřmi lety. Dle mého názoru je to pro vás ten nejvhodnější kandidát.“ Odvětil starší, značně prošedivělý muž sedící v kancelářské židli. „Já vím, že je jeden z nejlepších, které ještě nemáme na stanici. Bezpečností prověrkou prošel bez problému, ale ptal jsem se na váš osobní názor. Myslíte si, že to zvládne?“ Pohlédl na něj voják. „Majore, pokud se ptáte na můj názor tak všechno jsem vám už řekl, při vaší poslední návštěvě.“ „Dobrá tedy, každopádně vám děkuji za spolupráci i přes to, že vám chceme ukrást takto talentovaného vědce.“ Ušklíbl se voják. „On nepatří této agentuře, ale pořád ho ještě musíte přesvědčit, to o co ho chcete požádat je velký závazek.“ Odvětil.
Po chvíli se ozvalo zaklepání. „Ano, vstupte.“ Řekl starší muž. „Dobrý den, pane řediteli. Jsem tady jak mi bylo řečeno.“ Zareagoval hnědovlasý muž stojící ve dveřích. Svou vysokou postavou zastínil celou místnost a zelenýma očima si díval na svého šéfa. „Davide, prosím pojď sem a posaď se.“ Ukázal na židli před svým stolem. David udělal jak mu bylo řečeno a sedl si vedle vojáka. Vždy, když byl v kanceláři ředitele tak ho uchvátila výzdoba místnosti se starověkou japonskou tématikou. Jeho šéf byl asi pyšný na své asijské kořeny, pomyslel si při pohledu na samurajský meč visící na stěně.
„Davide, tohle je major Hankey. Má pro tebe jistou nabídku, kterou by sis měl vyslechnout.“ Starší muž vstal ze židle a ta na svých kolečkách popojela dozadu. „Já vás tu teď nechám.“ Řekl a zamířil ke dveřím. Voják naopak vstal, aby si mohl sednout na ředitelskou židli. „Pane Reesy, jak jste už slyšel, já jsem Major Carl Hankey z ministerstva obrany. Mám na starosti prověřování nových uchazečů pro práci v našich vědeckých zařízeních.“ Dveře se zabouchly a on se posadil. „Rád bych vám nabídl podíl na výzkumu, který probíhá na stanici Omega, která se nachází na...“ Já vím, kde to je.“ Přerušil ho David. Voják se na něj podíval s přísným výrazem. „Pak tedy víte, že možnost, zde pracovat není otázka zájmu, ale privilegia, které si vyslouží jen ti nejlepší.“
„V naší stanici se budete se zabývat výzkumem jistého aspektu vesmírného cestování, který byl lidem do této chvíle uzamčen.“ David zbystřel. „To co vám teď řeknu je přísně tajné a nesmí opustit tuto místnost.“ Zahleděl se na něj major. „Připojíte se k týmu, který se blíží k tomu, aby se science-fiction stala realitou.“ „Myslíte tím nadsvětelný pohon?“ Zeptal se rychle David. „Opravdu vám to rychle myslí.“ Pousmál se major. „Pár týdnů jsme vás prověřovali a zdáte si na tuto práci jako vhodný kandidát. Vím, že zde v NASA se zabýváte výzkumem a zlepšováním efektivity jaderného pohonu vesmírných lodí, ale ten bude za pár desetiletí minulostí. Nabízím vám možnost vstoupit jako jeden z prvních do nového věku a připojit se k výzkumnému týmu, který je umístěný na základně na Plutu.“ David ho sledoval se zaraženým výrazem ve tváři.
„Mým snem bylo vždy pracovat na stanici Omega. Už od první chvíle, kdy jsem zjistil, že lidstvo plánuje osídlit dosud nejvzdálenější vesmírný objekt jsem byl nadšený.“ Reagoval David. „Mohu vám upřímně říci, že svoje místo na stanici jste si zasloužil po právu.“ Pochválil ho major. „Za ty čtyři roky, co pracujete pro NASA jste dokázal vylepšit jaderný pohon a zkrátil tak dobu letu dopravních lodí, které létají mezi Zemí a Marsem o padesát procent. Nejobdivuhodnější je však to, že vaše řešení se dalo uplatnit i na staré, již vyrobené lodě, opravdu působivé.“ „Děkuji, ale nebyl jsem na to sám pracuje tu se mnou celý tým skvělých výzkumníků.“ Usmál se David. „To jistě. Na Plutu však budete pracovat s těmi nejlepšími z nejlepších. Je však samozřejmostí, že se od vás budou očekávat výsledky, protože dopravit vás na Pluto a platit za vás veškeré výdaje nebude pro daňové poplatníky zrovna levná záležitost.“ Pokračoval Hankey.
„Nevím jestli budu schopen toho oč mě žádáte a nevím proč chcete mě, když na stanici už je jistě fungující tým schopných vědců.“ Divil se David. „Ano to je, ale už na projektu pracují příliš dlouho a chtěly by názor někoho nezaujatého, který by jim pomohl vyřešit problém na který narazily.“ „Počkat, takže oni se zasekli?“ Zeptal se překvapeně. „Když sis s tím neví rady vědci, kteří na problematice pohonu pracují už nějakou dobu tak jak bych na to mohl přijít já? Nemůžete mít ode mě tak přehnaná očekávání.“ Pokračoval David. „Bylo mi řečeno, že jste jeden z nejbystřejších lidí současnosti pane Reesy. Můžete se o to alespoň pokusit.“
„Co se týče vašeho platu tak ten bude navýšený o 30% z vašeho současného. Můžu vás tedy přidat na seznam pasažérů lodi mířící na Omegu?“ Položil major závěrečnou otázku a vstal ze židle. „Odlet je za 8 týdnů, do té doby si uspořádejte svoje záležitosti.“ Hankey zamířil ke dveřím a nasadil si vojenskou čepici. „Tak letíte?“
