Když se řekne jméno Wolfenstein, někteří z vás si možná vybaví skalní přírodní útvar v jihovýchodním Německu. Spíše se vám ale vybaví slavná série od Muse Software a id Software.
Tam kdesi na hradě
Ačkoli se to nemusí vůbec zdát, série Wolfenstein je stará už bezmála 33 let. První díl, jednoduše pojmenovaný Castle Wolfenstein vytvořený v dílnách Muse Software, spatřil světlo světa v roce 1981 a původně byl určený pro počítače Apple II. Nelze říct, že byla hra nadčasová a od té doby zná tuhle sérii prakticky každý správný hráč, ale byl to výborný úvod a začátek rozšíření jak stealth, tak FPS žánru.
Cílem hry bylo procházet místnostmi hradu, najít válečné plány nacistů a bezpečně utéct. S každým úspěšným útěkem se zvyšovala vaše hodnost a tím i obtížnost hry. Castle Wolfenstein byl jedinečný svými možnostmi, kdy jste si mohli obléknout německou uniformu a běžní vojáci vás nechali být. Stejně tak jste měli možnost hru projít většinou bez zabití, a to díky možnosti nechat cizího vojáka se vzdát a pouze ho okrást a případně ho zcela obejít.
O dva roky později vyšla i verze pro PC (MS-DOS), Atari 400 a 800 a Commodore Amigu. Hra získala slušnou popularitu a není divu, že se v roce 1984 objevilo pokračování Beyond Castle Wolfenstein. To se sice od prvního dílu nijak zvlášť nelišilo, prakticky šlo o totožnou hru, ale nejzásadnější změnou byl příběh, v němž bylo tentokrát cílem získat bombu a provést atentát na Hitlera, podobný tomu z 20. července.
Na vlastní oči
Teprve v roce 1992, tedy osm let od Beyond Castle Wolfenstein, přišel skutečný převrat ze šikovných rukou id Software nesoucí název Wolfenstein 3D. id Software kompletně přepracovali původní Castle Wolfenstein do klasické 3D grafiky a level designu minulého století, jak si jej někteří jistě pamatují. Hráč byl v roli amerického špióna Williama "B.J." Blazkowicze vhozen do prostorového světa plného nacistů, úzkých chodeb a enormního počtu tajných skrýší, místností a satiry.
Právě Wolfenstein 3D byla jedna z těch her, které do našeho světa vnesly first person akci, společně s “mírně” známějším Doomem také z dílny id Software. Hra si získala popularitu díky své nadprůměrné hratelnosti, grafice a hlavně díky nejrůznějším easter eggům a tajným místnostem, které jste mohli objevovat, a i když jste prošli každý kout, vždy jste si mohli být jistí, že bylo co dalšího objevovat. Stejný rok také vyšel prequel Wolfenstein 3D: Spear of Destiny, který fungoval podobně jako Beyond Castle Wolfenstein - tedy stejná hra, jen s jiným příběhem a prostředím, ve kterém jsme museli tentokrát získat zpět Kopí osudu z rukou nacistů.
Ačkoliv to zní trochu otřepaně, skutečnou revolucí jak v rámci série Wolfenstein, tak v FPS hrách obecně, se stal až díl z roku 2001 - Return to Castle Wolfenstein, který nejspíše zná valná většina hráčů. Ačkoliv na krabici se hrou stále zářilo logo id Software, hlavní tvůrčí podíl neslo studio Grey Matter, které se během let přetransformovalo do nynějšího Treyarchu.
V roli legendárního B.J. Blazkowicze jsme museli již po několikáté infiltrovat hrad Wolfenstein během druhé světové války a odhalit zlotřilé plány nacistů na ovládnutí a podmanění si celého světa. Poprvé v sérii měl příběh hlavu a patu a jistou hloubku, která se u předchozích dílů hledala jen těžko. Stěžejním bodem hry byl vynikající level design, který hráče nabádal k procházení všech místností, akční soundtrack a v neposlední řadě dobře napsaný příběh a postavy, které měly svou vlastní a zásadní roli v příběhu. Jak už je tak trochu zvykem, Return to Castle Wolfenstein mělo poměrně nadpřirozenou náturu, tudíž jsme nebojovali pouze s nacisty, ale i s kostlivci a mumiemi, zmutovanými obludami, supervojáky nebo se samotným Jindřichem I. Za většinou těchto nadpřirozených věcí stál Wilhelm Strasse, také přezdívaný jako Deathshead, který stojí v čele SS Special Projects Division. Tenhle zmetek by se dal označit jako ústřední protivník celé série.
Return to Castle Wolfenstein mimo jiné nabízelo i zajímavý multiplayer, ve kterém musely dva týmy (Osa a Spojenci) válčit proti sobě a oba týmy měly své vlastní úkoly. Multiplayer nabízel kromě klasického deathmatche také dva další režimy. Stopwatch, ve kterém Spojenci museli splnit konkrétní úkoly za co nejkratší čas, kdy se týmy poté prohodily a druhý tým musel překonat čas toho prvního. Druhým herním režimem byl Checkpoint, který nejspíše budete znát pod jménem Capture the Flag.
Na nepřátelském území
Po obrovském úspěchu Return to Castle Wolfenstein bylo o dva roky později na řadě singleplayerové i multiplayerové pokračování od Splash Damage a id Software. Naneštěstí se objevily problémy se singleplayerovou částí hry a tvůrci se rozhodli vydat již vytvořenou multiplayerovou část pod názvem Wolfenstein: Enemy Territory, která je k dostání kompletně zdarma. Dodnes stále hraný a uznávaný multiplayerový Wolfenstein chytl za srdce spoustu příznivců online stříleček. Nejen pro svou akční náturu, ale hlavně díky zajímavé multiplayerové hratelnosti, u níž se muselo myslet a řádně taktizovat.
Stejně jako v případě multiplayeru Return to Castle Wolfenstein, i zde hrály roli pouze dva týmy, tedy Osa a Spojenci. Ovšem narozdíl od RTCW tenhle multiplayer nabobtnal do obrovských rozměrů. Byť nabízí hra v základu jenom šest map, možnosti na nich jsou prakticky neomezené. Jak bývá zvykem, jeden tým brání (zpravidla Osa), druhý naopak útočí (Spojenci) a oba týmy mají nejrůznější vychytávky a vlastní úkoly. Jde např. o bránění jednoho objektu jakýmikoli možnými prostředky. Třeba na jedné mapě musí spojenci eskortovat tank, který jim vytvoří cestu dál, zatímco druhý tým tvrdě hlídá most spolu se sniperem na věži.
Enemy Territory bylo celkem zvláštní v tom, že si každý hráč mohl vybrat třídu, se kterou mohl hraním dočasně vylepšit dovednosti své postavy (vylepšení vám zmizela nebo zůstala v závislosti na herním módu). Dovednosti se rozkládaly do nejrůznějších odvětví, jako jsou lehké a těžké zbraně, inženýrství, záškodnictví, lékařství nebo jiná podpora. Každá třída byla nezbytně nutná k výhře a bylo důležité je využívat naplno. Kromě běžného vojáka jste si mohli zahrát za medika, podpůrnou jednotku, inženýra nebo záškodníka, za kterého jste se mohli převléknout do nepřátelských uniforem a doufat, že jsou nepřátelé tupí a neprokouknou vás. Stojí za to také zmínit, že komunita byla a je stále aktivní, tudíž je na světě už nespočet map, modů, přídavků a addonů, které mění a vylepšují hru. Ačkoli ne vždy k lepšímu.
Není nad trochu taktiky
Stejně jako mezi Beyond Castle Wolfenstein a Wolfenstein 3D, i po Enemy Territory bylo ticho. To trvalo šest let, dokud se neobjevily dva nové Wolfenstein tituly. Tím prvním z roku 2008 a 2009 byl Wolfenstein RPG pro iOS a Javu. Ten nabízel grafiku podobnou Wolfensteinovi 3D, taktickou hratelnost a RPG prvky, kdy jste měli čas a možnost každý svůj tah promyslet. Přítomny byly i minihry, konkrétně karty a kopání slepic na terč. Ano, vypadalo to přesně tak šíleně, jak to zní.
Hra nabízela prakticky totožnou hratelnost, jakou známe například z legendárního Dungeon Mastera, a i přes zjevnou kvalitu byla hra poněkud zametena pod koberec. Možná to bylo tím, že byla dostupná pouze pro iOS a Javu, nebo možná tím, že se nedlouho poté objevilo plnohodnotné pokračování klasického Wolfensteina.
Právě v roce 2009 se po dlouhé době objevilo pokračování bez žádného podtitulu a bez žádné číslovky - jednoduše Wolfenstein. To si na triko vzal nový tvůrčí celek z Raven Software, i když i tentokrát byl přítomen stálý pomocník v podobě id Software. Jak je možná jasné, šlo o pokračování staršího Return to Castle Wolfenstein, naneštěstí oproti RTCW nestála zápletka za nic.
Poněkolikáté v roli Blazkowicze, poněkolikáté proti nacistům, tentokrát ve městě Isenstadt. Příjemnou změnou bylo ovšem prostředí, pestřejší zbraně a celková depresivní nátura hry. Hlavní náplní příběhu bylo kromě zastavení nacistů také zastavení bezedného mindráku Deathsheada, který se urputně snažil zastavit nejen své protivníky, rebely a obyvatele Isenstadtu, ale hlavně Blazkowicze, a to i ve zcela odlišné dimenzi nazvané Veil. Ta byla charakteristická modro-zeleným prostředím a množství létajících tvorů. Pro mnoho fanoušků série byla ovšem hra zklamáním, a to i přes svou relativně slušnou, ale nijak zvlášť výjimečnou hratelnost. Oproti Return to Castle Wolfenstein šlo zkrátka jen o slušnou střílečku. Ani jeho multiplayerová část není nic, co by stálo za sáhodlouhé povídání.
I přes to, že je série Wolfenstein stará více jak 30 let, stále si udržuje svůj styl a jistou míru originality a skvělých konceptů, které z Wolfensteina dělaly a dělají vynikající hrou. A jak si v téhle pomyslné větvi vedl nejnovější The New Order? To můžete zjistit třeba z naší recenze.
S tvorbou tohoto článku lehce pomohl Martin "Cvrnda" Cvrček, kterému tímto děkuji.
