Psycho-Pass: Mandatory Happiness - číst jen s úsměvem na rtu

Recenzovaná verze: PS Vita

Pokud vám slovní spojení Psycho-Pass nic neříká, netrapte se tím. Patříte k naprosté většině západní civilizace, která se nestará o to, co si ti Japonci zase vymyslí a vypustí mezi lidi nejdřív jako mangu, následně jako anime a ve finále natočí třeba i hraný film. Do toho se objeví spousta klasických románů, povídek a doprovodného zboží. Trička, mikiny, peněženky, plyšáci, kostýmy...

Nicméně, zrovna značka Psycho-Pass by mohla mít se západem společného víc, než by se mohlo zdát. Tady totiž nejde o zasazení příběhu do metropole země vycházejícího slunce, zajímat nás nemusí ani doba, ve které se odehrává, a ani že jde o sci-fi jako řemen, ze kterého by měl P.K.Dick určitě radost. Jde o myšlenku principu fungování samotného univerza Psycho-Passu, která si nezadá s anti-utopistickým dílem Orwella jménem 1984.

Inspiraci tímto románem najdete hned několikrát, a přihlédnout můžete i k Dickovu Minority Report (povídce, film podle mne stojí za…). Jen tady u Psycho-Passu jsem měl pocit, že se doba zavedení povinného sledování všech lidí blíží pomalu ale jistě. Technicky to už asi tak velký oříšek nebude.

Kroťte své emoce

Ale zpět ke hře. Licencované hry podle filmů jsou bohužel většinou synonymem nehratelného braku. Chce se mi ale hned teď říct, že Psycho-Pass: Mandatory Happiness je více než čestnou výjimkou. Anebo ne. Řeknu to naplno, protože to pravda je. Možná je to částečně způsobeno mojí oblibou anime, ale řekněme, že jsem si zachoval střízlivý odstup a na hru se vrhl bez jakéhokoli očekávání.

Samozřejmě že je tohle taky úplná hloupost. Už od prvních informací z roku 2014, že se připravuje herní adaptace Psycho-Passu, jsem byl jako na trní, jestli někdy vůbec vyjde na západě. Bohužel byla tato hra od začátku popisována spíše jako adventura, a já chtěl spíše akční záležitost, ale mým hlavním problémem byla platforma. Od samého začátku se mluvilo o exkluzivitě pro Xbox One a 5pb. ji skutečně v květnu 2015 na Xbox One vydali s tím, že se nikam jinam nepodívá.

Nevím, jak moc zapracovali vydavatelé nebo se na scéně objevil deus ex machina, ale ani ne po roce se Japonsko dočkalo verzí pro PS4 a PS Vitu. Lokalizace tedy byla jen otázkou času. Ale než vás unudím nezáživným textem, nastal čas uvedení neznalých do příběhu. Představte si dystopickou budoucnost roku 2112 a Tokio, kde mohou být lidé preventivně uvězněni pouze za sklony k páchání trestné činnosti. Ne za spáchané činy, ale pouze za možnost je způsobit. Umožňuje to technologie skenování osobnosti zvaná Psycho-Pass.

„Pokud neznáte předlohu, může být úvod trochu matoucí nebo nepřehledný.”

Hra se pak odehrává v časové rovině po prvních 8 epizodách první série anime Psycho-Pass, ale nedubluje nijak jeho příběh. Namísto toho nabízí úplně nový případ, do kterého je zapojeno naše staré známé policejní oddělení Criminal Investigation Department. Nebudete ale jednat za celou skupinu. Na výběr máte ze dvou postav: inspektorky Nadeshiko Kugatachi, které ale chybí vzpomínky na minulosti, nebo enforcera Takumu Tsurugiho, jemuž se ztratila partnerka/milenka a on ji teď hledá. Jejich hlavním protivníkem je… Ne to nebudu prozrazovat, ale ani jednoho z těchto tří protagonistů nenajdete v seriálové předloze a tudíž je dost prostoru pro rozvíjení nové zápletky.

Velký bratr se dívá

Ať už se vydáte cestou inspektorky Kugatachi nebo enforcera Tsurugiho, vždy skončíte na oddělení CID ve společnosti starých známých postav. Toto oddělení má možnost sledovat občany, pro nás dost znepokojujícím způsobem. A to díky koeficientu kriminality. U každého člověka je od okamžiku narození až do jeho smrti tento koeficient sledován a pokud začne být někdo náchylný k páchání trestné činnosti, může být policií zajištěn.

Změny tohoto koeficientu jsou způsobeny hlavně změnami nálad, které jsou prezentovány na takzvaném Hue měřáku. Pokud se někdo hodně naštve nebo je dlouhodobě vystaven depresím, ukazatel se posune výše, odstín jeho měřáku potemní a pokud si člověk nevezme preventivně medikamenty nebo nevyhledá pomoc, může až zčernat. Díky všeobecnému skenování na veřejných místech není problém zjistit váš stav a pokud je již dost alarmující, jde o jednoznačné signály pro CID, že se někdo stane potenciálním zločincem.

Tyto informace ale nejsou na začátku vizuálního románu Psycho-Pass: Mandatory Happiness náležitě vysvětleny. Pokud tedy neznáte předlohu, může být úvod trochu matoucí nebo nepřehledný. Některé pojmy vám nemusí nic říkat a tak se zorientovat třeba v tom, jaký je rozdíl mezi inspektorem a enforcerem, může být trochu problém. Na druhou stranu pokud je někdo fanouškem předloh, naskočí rovnýma nohama do rozjetého rychlíku a bude si užívat návrat jak postav, tak neradostné budoucnosti lidské populace.

Případy, které budete vyšetřovat, jsou ale celkem nepříjemné. Neříkám, že jsou podobně silného ražení jako v předloze, ale ani zde nemusíte mít strach z povrchních záměrů hlavního pachatele a jednoduchých zápletek. Třeba hned z úvodu vás čeká případ, ve kterém hraje hlavní roli malé dítě a jeho rodiče nebo parta rozjetých univerzitních studentů a úplně normálně to neskončí.

Rozhodnutí jsou na vás, ale unesete je?

Protože je Psycho-Pass: Mandatory Happiness klasickým vizuálním románem, čekejte tuny a tuny textu. Většinou jde o dialogy, ale najdou se také myšlenky hlavních postav a hlavního padoucha, vzpomínky na minulost a telefonáty. Nicméně depresivnost celé hry podtrhují sekvence, kdy musíte sami vybírat cestu jak dál. Třeba když se tým rozděluje a vy si máte vybrat, ke komu se přidáte nebo koho vyberete do skupiny. Vždycky bude někdo zklamaný anebo naštvaný a vyjádří se k tomu. S tím musíte počítat jako v normálním životě.

„Depresivnost celé hry podtrhují sekvence, kdy musíte sami vybírat jak dál.”

To jsou ale jen maličkosti. Horší je, když vybíráte jak postupovat dál, jakou zvolit metodu vyšetřování nebo dokonce metodu zásahu proti lidem. Ať zvolíte dobře nebo špatně, vždycky jsem měl pocit, že to někdo odnesl jinak, než jsem původně chtěl. To samo o sobě ještě podtrhuje pocit, že něco děláte špatně, jenže míchat zde emoce se nevyplácí a chovat se zase jako robot nepůsobí dobře na okolí. Vaše selhání jsou v rámci vyšetřování sice brána jako přijatelná, ale musíte s tím dál žít sami.

Množství rozhovorů a celkové tempo hry pak bude asi jednou z nevětších chyb. Nejde říct, že by to bylo špatně (co taky čekáte od vizuálního románu, nějakou šílenou akci?), ale oproti anime se zdá být hra tak trochu urousaná. Případy nudné nejsou, jen je celkový dojem asi trochu něco jiného, pomalejšího, než co byste čekali nebo chtěli. Nicméně do varu vás dokáže dostat hudební doprovod, který je dávkován velmi uvážlivě a vždycky se skvěle hodí k dané situaci. Vystihuje směr, kterým se příběh posunul a ve finále vás dokáže pořádně nadopovat. Doporučuju ale hrát se sluchátky, protože na Vitě jinak hudební doprovod dost silně zanikal a neměl tak účinný vliv.

Ano nebo ne?

Psycho-Pass: Mandatory Happiness u nás jde koupit ve verzích pro konzoli PlayStation 4 a pro kapesní PS Vitu. Já osobně se přimlouvám za kapesní verzi, protože si o to tento herní formát vyloženě říká, protože jinak mezi nimi není žádný rozdíl. Problém ale může někomu působit velikost fontu písma, které je právě u Vity velmi malé. Naštěstí je kontrast dostačující, ale i tak mne už po hodině bolely oči. Fanoušky určitě potěší původní japonský dabing a také původní dabéři postav z anime a tak si tedy nemusíte zvykat na nic nového.

V úvodním menu ještě najdete logické minihry, které zabaví, ale nevím na jak dlouho, ale jestli mám hodnotit hru jako celek, musím být jednoznačně kladný. Možná že najdete několik chyb, ale když slyšíte Tamomi Masaoku umírňovat horkou hlavu Shuseie Kagariho nebo Ginozovy suché příkazy, komentované Kogamim, a nakonec prožijete volný večer s ukecanou Shion Karamori v nákupním centru, která by se jinak jako enforcer nikdy ven nedostala, dostávají postavy určitou plasticitu a máte tak chuť rychle skouknout obě série Psycho-Passu znovu. Já si prostě hraní plnými doušky užíval.