Tokyo Twilight Ghost Hunters - Ghostbusters po Japonsku

Recenzovaná verze: PlayStation Vita

Tajemný příběh hry Tokyo Twilight Ghost Hunters se poprvé objevil v Japonsku v dubnu roku 2014 pod jménem Mato Kurenai Yuugekitai a primárně zavítal na konzola PS3 a PS Vita. O rok později se tento akční vizuální román dostal na západní trh a jeho lokalizovaná verze posedla jak konzoli PS3, tak i kapesní Vitu.

Co tomu čert (nebo možná duchové) nechtěl, přišla na herní trh konzole PS4 a tak se koncem roku 2015 objevily vylepšené tajemné síly znovu. Nejprve v Japonsku jako Mato Kurenai Yuugekitai: Daybreak Special Gigs a konečně letos i v Evropě pod jménem Tokyo Twilight Ghost Hunters: Daybreak Special Gigs. Na výběr mají případní vymítači z PS4, PS3 a PS Vita verze, ale my provedeme exorcismus jen na posledně jmenované herní krabičce.

Ze studenta rovnou vymítačem

Japonsko je mimo jiné země mnoha paradoxů. Na jednu stranu se jedná o naprostou technologickou špičku a na druhé straně se tady stále klade důraz na staré tradice, uctívají se různá božstva a města jsou zaplavena duchy. Právě proto se může tato země chlubit několika velmi zdařilými horory a hororovými sériemi, které se západ snaží pouze trapně napodobovat. Ale přestanu hořekovat nad filmovým průmyslem a raději nechám kvílet duchy.

Předchozí odstaveček mi měl pouze vytvořit obří oslí můstek k popisu hry Tokyo Twilight Ghost Hunters: Daybreak Special Gigs. Příběh začíná u výměnného studenta střední školy, tedy u vás. Je až s podivem kolik her, filmů a knížek začíná v Japonsku příjezdem výměnného studenta (dobře, někdy taky amnézií), ale v Tokyo Twilight Ghost Hunters dokázali autoři z tohoto prvku vytěžit maximum a do titulu velmi krásně zapracovali tvorbu postavy. Objevujete se ve třídě, kde vás nikdo nezná a tak se logicky představujete. Jméno, odkud jste, záliby, oblíbené předměty, výšku, váhu, krevní skupinu. Tohle všechno a daleko víc si můžete sami přirozeně nadefinovat a pak už začíná klasický herní kolotoč seznamování s lidmi a prostředím.

„Autoři dokázali v Tokyo Twilight Ghost Hunters z příjezdu výměnného studenta vytěžit maximum a do hry velmi krásně zapracovali tvorbu postavy.”

Holka, se kterou jste se ráno před školou skoro srazili, je nepříjemná, ale krásná předsedkyně třídy. Šťouravý kluk na vozíčku je vlastně celkem příjemný týpek a na chodbě stojí atraktivní žena, která chce o studentech ve škole napsat článek do časopisu. Kombinace těchto a dalších událostí vás nakonec přivede ještě ten samý den do centrály časopisu, která je zástěrkou pro fungování úplně jiné organizace. Místo učení se večer vydáváte znovu do školy kvůli něčemu úplně jinému a místo předávání podkladů pro článek o místní mládeži, začnete nahánět duchy!

Sůl do kapsy, maneki neko do ruky…

Více vám o příběhu Tokyo Twilight Ghost Hunters neprozradím, protože bych vás připravil o hodně. Jde totiž žánrově hlavně o vizuální román a jeho úspěch (nebo neúspěch) na příběhu vyloženě stojí. Takže jen okrajově, protože nejste příbuzný ani Billa Murraye nebo Dana Aykroyda a s duchy si sami neporadíte, máte na pomoc několik postav. Nad vámi je (jako šéfka, nemyslím to nijak jinak) přitažlivá Chizuru Fukurai, Moichi Sengen vám dělá technickou podporu a dodávkou vás vozí sarkastický a věčně kouřící Hosui Sadai. Každá z postav má uvěřitelně navrženou povahu a působí tak pěkně plasticky. Setkávat se s nimi nebudete pouze při rozhovorech, ale třeba i při různých cvičeních a trénincích nebo při hraní deskovky.

Z předchozího textu jste mohli nabýt dojmu, že jde o čistý vizuální román, ale tak tomu není. Lovíte přece duchy a to byste je chtěli ukecávat? Ne, lovení je prostě jednou z nejlepších věcí hry. Vybavíte se a… Ne, tak jednoduché to není, záleží na několika okolnostech. Pokud řešíte příběhový případ, čeká vás nejdříve hodně kecání a vyšetřování. Hodně příjemné omáčky a boj s duchy je až takovým bonusem. Pokud vás ale chytne čistý lov, jsou nachystány rychlé žádosti o pomoc, které se vám hromadí na internetových stránkách společnost Gate Keepers. Sám jsem se několikrát přistihl, že než bych šel dál příběhem, vyřizoval jsem jednu zakázku za druhou, leveloval postavy, trénoval je, chodil do obchodu, zase lovil duchy. A jen občas se posunul dál v příběhu.

„Sám jsem se několikrát přistihl, že než bych šel dál příběhem, vyřizoval jsem jednu zakázku za druhou, leveloval postavy, trénoval je, chodil do obchodu, zase lovil duchy.“

Co se týče samotných soubojů, neomezuje se Tokyo Twilight Ghost Hunters pouze na výbavu postav, ale i na přípravu prostředí. Tou je myšleno rozmístění pastí v místnostech. Na zem dáváte sůl, přes kterou se duchové nedostanou, používáte kočičky maneki neko, svěcenou vodu nebo EMF detektory, odhalující nadpřirozené bytosti. Strategických prvků je tak trochu víc, než byste u vizuálního románu čekali a dle mého jsou prostě skvěle promyšlené a posouvají hraní na úplně jiný level.

Nemohl jsem si pomoct, ale přes počáteční obtíže jsem vyloženě propadnul akčnější části hry a řešil jeden vedlejší případ za druhým. Přitom příběhové mise jsou zpracovány na výbornou. Jsou prezentovány formou jednotlivých dílu televizního seriálu. Začínají a končí stylovými titulky a samotná mise je prostě vždycky zajímavá. Navíc se díky nim trochu více seznamujete s osudy lidí a potkáváte další hrdiny. Se spolužačkou Sayuri Mifune nebo postiženým Masamune Shigou třeba hned ze začátku řešíte případ posedlé kytary ve skupině rockera Harukichi Kosugemy, ze kterého se ale vyklube další člen Gate Keepers.

...a nezapomeňte zapnout EMF detektor

Opravdu mám 100 milionů chutí dát Tokyu Twilight Ghost Hunters: Daybreak Special Gigs plných 9 duchů z 10, ale zkusím být spravedlivý a budu se držet trochu zpátky. My všichni, co čteme tento text, jsme hráči a tak hodně věcí neřešíme. Je nám jedno, že ve sci-fi RPG je meč stále silnější než laserová artilérie a logika si ve hrách často dává pauzu. Ale Tokyo Twilight Ghost Hunters se tváří spíše jako realita a tak jsem se neubránil občasným nelogičnostem.

Proč jsou Gate Keepers takřka tajnou skupinou, schovávající se za redakci nějakého časáku, když u nich lidi běžně klepou na vrata a chtějí jejich vymítačské služby. Proč mají dvojité internetové stránky? Jedny takřka nicneříkající a až po ”tajném” přihlášení vidíte pravou podstatu organizace. Ale právě zde se pod jednou ze záložek každou chvilku objevují nové a nové žádosti o pomoc s duchy. Jako by šlo o úplně normální internetový diskuzní kroužek, do kterého se dokáže dostat úplně každý. Po chvilce máte pocit, že jsou duchové (budiž jim země lehká) naprosto přirozenou součástí života řadových Japonců a ty tajnosti kolem ztrácí důvod.

„Co nepotěší je originální způsob ovlivňování konverzace, založený na kombinaci emocí a smyslů. Ten mi ze začátku přišel intuitivní, ale po čase jsem najednou pořádně nevěděl, jak vlastně funguje.”

Co ale jistě nepotěší, je originální způsob ovlivňování konverzace, založený na kombinaci emocí a smyslů. Ten mi ze začátku přišel intuitivní, ale po čase jsem najednou pořádně nevěděl, jak vlastně funguje a co přesně se při některých kombinacích stane. Skládá se ze dvou kruhových nabídek, kdy v první volíte emoční přístup (přátelský, zamilovaný, zamyšlený, nepřátelský atp.) a z druhé vybíráte smysly (ucho, nos, hmat atp.). Vysvětluje se to těžko, ale podle reakcí lidí nejsem jediný, kdo pravý způsob fungování jednotlivých kombinací neobjevil.

I predikce pohybů duchů při lovu je trochu matoucí a při pročítání rad ke hraní jsem narazil na velké množství hráčů, kteří museli odchyt duchů stále opakovat, než byli konečně úspěšní. Tady navíc ani moc nepomáhá malý displej Vity.

Někomu může vadit taky krapet stereotypní, ale skvělý kytarový, rockový soundtrack (stojí za ním geniální Nobuo Uematsu), protože ač jednou vyměníte hranou skladbu, vrátí se po čase zpět ta původní.

Nakonec je tu rozšíření vizuálního románu Tokyo Twilight Ghost Hunters o Daybreak Special Gigs, což asi nejvíc poznají ti, kteří vyháněli duchy už před dvěma roky. Došlo k přidání různých herních nástrojů v boji proti astrálním bytostem a odladění hry celkově. I tak si myslím, že s ní budou mít začínající hráči problémy, zkušení zase nemusí překousnout podivnou kombinaci různých herních stylů.