Blesky a hromy v kokpitu.
Jestli je nějaká herní série z oblohy prakticky nesestřelitelná, jsou to snad nejznámější arkádová letadélka Ace Combat. Tato dlouhá řada pochází, podobně jako další velké značky od Namco, Ridge Racer a Tekken, také z automatů, přičemž od roku 1995 dala již 17 her. Do dneška je to s více než 14 miliony prodaných kousků 6. nejúspěšnější videoherní značka japonského vydavatele. Přitom i pro nejnovější sedmičku stále platí, že se od prvního receptu na zběsilé nebeské válčení nijak neodchyluje a ve své podstatě nabízí stále tu samou hratelnost a styl jako druhý Ace Combat z roku 1996 na první PlayStation.
- Vychází na: PC, PS4 (testovaná verze), Xbox One
- Datum vydání: 18. ledna 2019
- Žánr: Letecká arkáda
- Česká lokalizace: Ne
*PC verze vyjde 1. února 2019
Já za nejpovedenější považuji Ace Combat 3: Electrosphere na PlayStation z roku 2000, což byl do třetice poslední Ace Combat na tuto platformu, ale hlavně podle mne doposud vrcholný Ace Combat 6: Fires of Liberation, jenž vyšel na Xbox 360 skoro před 12 lety. Tenkráte to byla první hra série vydaná na jinou platformu než dosavadní PlayStation a navíc poprvé obsahovala plnohodnotný online multiplayer. Série si ovšem nedává žádné dlouhé přestávky, protože naposled jsme si ještě na PlayStation 3 mohli zahrát v základu bezplatnou online arkádu Ace Combat: Infinity, jež v roce 2014 žádný velký sonický třesk neudělala, aby o necelé čtyři roky později přistála a nadobro zarolovala do hangáru.
Třikrát poprvé
Nyní tu ovšem máme slavnostní roll-out zase toho klasického „esa“, jemuž náleží rovnou několik prvenství. Je to první hra série s podporou virtuální reality, pro niž si tvůrci z interního studia Project Aces připravili ale jen speciální mini sadu 3 separé úrovní na slabou hodinku hraní. A podobně si ani nemůžete vlézt do všech letounů, pročež se musíte spokojit s pouhým kvartetem pro virtuál upravených strojů. Jinak je VR hodně realistická a hra dokáže zprostředkovat vjemy, jako kdybyste opravdu v kokpitu sami seděli.
Taktéž je sedma prvním dílem postaveným na licencovaném Unreal enginu, přitom původně i nový titul měl běhat na interních nástrojích z dílny Project Aces. Jenže se ukázalo, že Unreal 4 při menší práci dokáže lepší technologické vychytávky než stále vylepšované jádro Ace Combatu, zejména po stránce virtuální reality a generování nebeské krajiny, na níž si dává nový díl fakt hodně záležet. V Namco se navíc Unreal již dokonale osvědčil při tvorbě Tekkenu 7, takže nebyl rozumný důvod jej nepoužít i pro nadzemní souboje.
A do třetice je sedmička zcela první hrou série, která se odehrává ve stejném časovém období, v němž byla hra vydána. Všechny díly jsou totiž zasazeny do minulosti či budoucnosti, zatímco nová hra nabízí příběh ze současného roku, prakticky jen o několik měsíců dopředu. Jako naprostá většina dílů je i Ace Combat 7 napasován do alternativního světa zvaného Strangereal a jako naprostá většina má stále tu samou zápletku: jedna zlá země napadne jednu hodnou a vy se jako elitní piloti těch hodných vydáte do boje v další velké válce moderních technologií.
„Sedmičku si užijete i bez znalosti univerza Ace Combat.“
Konkrétně se Oseánská federace musí bránit nehoráznému napadení ze strany království Erusea, což ale pro náplň hry vlastně ani není podstatné, protože bitvy na obloze jsou úplně stejné co kolikrát v minulosti. Znalcům oba národy jistě nejsou neznámým pojmem, protože se oba již v sérii několikrát objevily, byť jen ve vedlejších rolích. Federaci jste potkali v Ace Combat 5: Squadron Leader a v Ace Combat Zero: The Belkan War z kapesní PSP, zatímco „královští zlouni“ si zahráli ve vedlejším arkádovém režimu v pětce a navrch se objevili také v kapesním díle Ace Combat 04: Shattered Skies.
A vidíte, 12 let od nich byl pokoj a nyní jim ruplo v bedně a přes vodu napadli svého mírumilovného souseda, co si v klídku pečlivě stavěl vesmírný výtah. Je příjemné, že příběh je v sedmičce prezentován opravdu krásnými, častými a dlouhými filmečky, sledující zajímavé a smutné válečné osudy rovnou několika hrdinů mužských i ženských a kladných i záporných. Často ale videa nemají vůbec žádnou souvislost s děním na obloze, což je trochu matoucí. Na časové ose se sedmička usadila mezi Ace Combat 6: Fires of Liberation, který končil v roce 2016, a Ace Combat 3: Electrosphere, jenž se odehrává nejdále v budoucnosti 2040. Nicméně, jak je v sérii zvykem, většina dílů na sebe nijak široce nenavazuje, takže si sedmičku užijete i bez jakékoli znalosti celého univerza Ace Combat, jež se stejně dělí na smyšlený a náš reálný svět.
Spoušť nadělá pěknou spoušť
Zkušený scénárista Sunao Katabuchi pracoval už na čtverce a pětce, načež si pro sedmé dějství vymyslel zase zbrusu novou hlavní postavu přezdívanou Trigger. Ta se v průběhu dvacítky misí, což je na poměry série průměrné číslo, protože např. trojka a pětka mají misí 30 a více, naděje celkem slušných držkopádů a zvratů, za něž kolikrát ani nemůže, ale znáte to, takový je prostě někdy osud a taková je vždycky válka. Jak se tady létá, to mohu s lakonickým povzdechnutím krásně přirovnat k prakticky jakémukoliv minulému dílu, protože kromě grafiky a efektů byste od trojky mnoho změn nenalezli.
Ať už máte brífink jakýkoli, prakticky stále máte za úkol prostě sundat z nebe cokoli, co se jen pohne a nepatří to k vám, případně to samé aplikovat na pozemní cíle, včetně mixu obou sfér. Od dob druhého dílu platí, že všechny tituly graficky excelují, což o nové sedmičce platí dvojnásob, i bez chybějícího HDR. Každý letoun tu má svůj pečlivě vymodelovaný kokpit a nebeská krajina je i na obyčejné PS4 nádherná, zatímco dole se tradičně nějaké ty větší ústupky na detailech již dělat musely. Jestli v něčem nový díl dosáhl na vrchol, tak je to naprosto fascinující počasí. Jednou vás oslepuje sluníčko a jeho efektní odrazy, pak vletíte přímo do mechových mraků, abyste o pár okamžiků skoro zabloudili v husté oblačnosti a bouřce, jež vám bičuje překryt kabiny takřka hmatatelným deštěm.
A to není všechno, protože občas máte co dělat se zásahem blesku, jenž vám může na okamžik vyřadit elektroniku v letadle, zatímco ledová námraza, než na sluníčku roztaje, zase zablokuje řízení. I tady platí, že je příjemné jen sednout do vybraného letadla (zvláště s bonusovým stříbřitým starfighterem je to pošušňání) a v režimu volného letu se jen tak kochat pěkně zpracovaným okolím z celkem 18 map, které tvůrci do hry vymodelovali. Na celý vývoj dohlížel velezkušený Kazutoki Kono, jenž je v sérii opravdovým veteránem. Jako grafik pracoval už na druhém dílu a od čtyřky už celému týmu Project Aces prakticky šéfuje. Podle mého je ale již trochu vyčpělý a sérii již nemá co dát.
Standard a nic k tomu
Sedmička na mne působí tak trochu zakřiknutě, jakoby se právě Kono a spol. báli do hry vložit něco opravdu nového a revolučního. Přitom kdysi to o mnohých dílech Ace Combat platilo velmi dobře: dvojka přinesla diagramy v brífinku před misemi a letecká esa, přelomová trojka 3D kokpity, vibrace Dualshock, vzlety, přistání, tankování, letadlovky a noční lety, nejrozsáhlejší pětka velení a 50 letadel navrch, šestka široký multiplayer pro 16 letců apod. Zatímco sedmička má jen to počasí a na PC a PS4 hubené VR.
Mluvilo se o kooperativním režimu, ten tu nakonec chybí, stejně jako možnost velení wingmanům, řízení vrtulníků a bombardérů, jaké bylo zpestřením Assault Horizon, či rozdělená obrazovka. Jsem ale rád za opětovné vzlety/přistání, tankování ve vzduchu i za ta tradiční obrovská fantasy letadla, jako je např. znovu použitý Arsenal Bird, nyní ale sloužící jako obří létající základna bezpilotních dronů. Právě důraz na drony, jež ve velkých počtech používá nepřítel, a proti nimž často bojujete, mi přišel jako špatný nápad, protože mne nahánění a sestřelování šedých krabic bez živě komunikujících protivníků přišlo dost nudné. Navíc jsou na tomto konceptu postavené i celé dosti stereotypní mise, jež se až nezdravě opakují podle stále stejného mustru z minulých her.
Mnohem více práce na modelování skutečných a licencovaných letounů pro aktuální platformy PC, PS4 a X1 nově znamená, že ani hangár množstvím strojů zrovna nepřetéká. Tvůrci totiž všechny letouny vytvářeli znovu od píky, protože minulý Ace Combat: Infinity vyšel ještě na PlayStation 3 a studio nechtělo znovu přebírat staré modely, které by i po modernizaci proti detailní krajině zaostávaly. Celkem jsem při hraní napočítal 42 hratelných i nehratelných letounů, z nichž podstatnou část ale tvoří jednak smyšlené fantasy drony a stroje, ale také různé varianty téhož. Např. F-15 tu je ve více verzích, o řadě „flankerů" SU-27 ani nemluvě. Pilotovatelných je všeho všudy jen nějakých 26 unikátních letadel (včetně bonusových).
„Kampaň pro jednoho hráče je znovu velmi živelná.“
Já mám slabost pro starší proudové letouny nejlépe první a druhé generace, nicméně hra je nyní jasně zaměřená na současnou produkci od F-35 přes Typhoona až po Rafale, nicméně zase si zde můžete vyzkoušet i knipl našeho Grippenu. O menším hangáru se přesvědčíte záhy, protože hra v kampani novými letadly hodně šetří a prvních několik misí tak máte na výběr pouze jedinou F-16. Nové letouny, nové speciální zbraně a vylepšení si totiž nakupujete v přehledném stromu za body, které dostáváte za splněné rozkazy v misích. Čím vyšší ze tří obtížností (bohužel je nelze po startu kampaně měnit), tím více bodíků, rozuměj penízků na nákup.
Jednotlivé větve stromu ale jsou dost košaté a skoro každá vede úplně jinam, takže si musíte zvolit jeden směr, který si budete odemykat. A v něm třeba najdete zrovna letadla, která se vám nelíbí, jenže tam vzadu je zrovínka ten váš vysněný stroj, co naplat, že k němu musíte nejdříve zakoupit kokpity strojů, do nichž pak ani nevlezete. Strom ale naštěstí vyznává tři jasné směry, které dávají smysl. Prvním je západní konstrukční škola s americkými a evropskými letouny (F-104 až F-22/35), zatímco druhá dlouhá větev patří ruským výrobcům (MIG-21 až SU-57), a ta třetí je zase specializovaná na kompletní vylepšení vašich stávajících eroplánů.
Stará známost na jeden večer
Kampaň striktně pro jednoho hráče je samozřejmě znovu velmi živelná a při manévrech před nepřátelskými střelami si po spotřebování flérů (zpočátku 5 na misi) doslova ukroutíte ruce, protože všechny rakety míří vždy a jen pouze na vás. Ace Combat 7 je opět ta klasická arkáda, jak ji známe již od prvního dílů z devadesátých let, takže bleskově létáte, přepínáte zbraně, jichž každý letoun unese desítky, a pálíte o sto šest na automaticky zaměřované cíle na zemi, vodě a ve vzduchu. Ani jeden Ace Combat nepatří mezi extra dlouhé hry, takže i zde na nejnižší stupínek vše zalétnete klidně i do 6-7 hodin, zatímco na stupeň nejvyšší se můžete dostat i nad 10. Co si pamatuji, tak zdaleka největší díl je xboxový Ace Combat 6: Fires of Liberation, který jsem dohrál asi za 13-14 hodin, zatímco sedmičku určitě pod deset.
Pak už zbývá jen celkem obyčejně pojatý online multiplayer pouze pro 8 pilotů, což je dle mého na dnešní poměry fakt zoufalé číslo. Kde je dogfight ze šestky až pro dvojnásobný počet letců? Kde je kooperativní režim až pro kvarteto hráčů z Joint Assaultu či splitscreen z Ace Combat: Zero? I pouhé dva typy zápasů na 5 minut (všichni proti všem a týmy proti sobě) značí, že tvůrci mulťáku věnovali pramálo pozornosti, což nezachrání ani speciální část stromu určená pouze pro více hráčů. U sedmičky obzvláště platí, že pokud se nebudete moc šolíchat, celou ji spořádáte skorem za jeden delší večer.
Nakonec bych ještě vyzdvihl krásnou a údernou hudbu dvorního skladatele celé série Keikiho Kobayashiho. Ten pro Namco pracuje již od čtvrtého dílu, přičemž pro hru složil dokonce 63 nových skladeb, jež se báječně poslouchají jak při boji, tak i ve speciálním přehrávači.
Sedmička je typickým představitelem své série, která s blížící se dvacítkou křížků na kýlovce pomalu klesá, vlastně podobně jako jiné dlouhotrvající řady. Je to stále živelná letecká arkáda, v níž i nadále nemusíte vůbec nic řešit a jen se věnovat parádnímu boji. Je moc pěkná na pohled, jednoduchá na ovládání a při létání nedělá nic extra špatně. Jenže ani v ničem nevyniká, často je dosti stereotypní, strádá obsahem i délkou a přináší v nové úpravě vlastně úplně to samé, co jsme hráli dlouhé roky dozadu.
Hru můžete koupit na Xzone.cz a GameExpres.sk.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.
Verdikt
Typický standard celé série, jehož překonávají i mnohé starší díly.
