Jak dopadla novinka od BioWare, drží si rukopis tvůrců Mass Effectu a Dragon Age?
Vývojáři z BioWare platí za špičku ve svém oboru. Vždy dokázali vytvořit hry se silným příběhem, skvěle napsanými dialogy a perfektně fungujícími RPG mechanikami. Série Mass Effect nebo Dragon Age jsou toho ukázkovým příkladem. Samozřejmě že běhen uplynulých let došlo k několika přešlapům. Tím pravděpodobně nejvýraznějším byl Mass Effect Andromeda - po vydání pro mnoho z nás prakticky nehratelný titul, který ovšem nebylo radno zatracovat. Časem (a že to trvalo zatraceně dlouho) si totiž dovedla Andromeda alespoň částečně napravit svou bídnou reputaci a v jádru se jednalo o dobrou hru s ucházejícím příběhem.
BioWare tak po vydání Andromedy čekal velice těžký úkol. Za zavřenými dveřmi začali vytvářet titul, který měl napravit jejich pošramocenou pověst. A tak se nám představil Anthem. Zbrusu nová značka s novým a nejen silným příběhem s možností kooperace, ale především nemalými ambicemi. Povedlo se dodržet všechny sliby? A je na tom Anthem v den vydání technicky lépe než tehdy nedotažená Andromeda?
- Vychází na: PC (testovaná verze), PlayStation 4, Xbox One
- Datum vydání: 22. února 2019
- Žánr: Akce
- Česká lokalizace: ne
Padlý Freelancer
Pojďme se pro začátek podívat na příběh, který měl údajně mít kvality, na které jsme od BioWare zvyklí. Silné, charakterní postavy, dobře napsané dialogy a možnost dialogových voleb. Pravda je taková, že v rámci dějové linky dělá Anthem vše tak nějak polovičatě a výše zmíněné sice do jisté míry plní, ale ne tak dobře jak bychom si přáli.
Celé vyprávění se točí okolo tajemné síly Anthem, která dokáže tvořit světy. Ten váš však nestihla dokončit kvůli odchodu zdejších bohů zvaných Shapers, a proto zemi ohrožují kataklyzmatické události nebývalé síly. Taková moc k sobě však láká nepovolané návštěvníky, a tak nepovedený experiment s jedním z božských artefaktů vyvolá nekončící bouři zvanou Heart of Rage, která vyvede ven Titány, jež mohou zastavit pouze Freelanceři, průzkumníci a elitní bojovníci zakutí do mechanických obleků. Jedině ti dovedou utišit hněv zuřící bouře. Jenže vše se zvrtne, většina válečníků padne a jen hrstka stihne prchnout a schovat se na místě zvaném Fort Tarsis.
Příběh zní minimálně ze začátku hodně zajímavě. Jeho výše popsaný úvod vás hned hodí do centra dění a pak už se jen postupně seznamujete s postavami, které vás budou po jeho zbytek provázet až do konce.
Musím uznat, že úvod samotný by se dal nazvat přímo epickým a v tu chvíli dovedl příběhovou linku nakopnout neskutečným způsobem, jenže časem přijde rozčarování. Vyprávění je značně nekonzistentní a rozporuplné. Sice se v některých částech dovede tvářit hodně vážně a majestátně, ale některé pasáže jsou vyloženě hloupé, nedávají smysl a jen kazí celkový herní zážitek.
Stejnou výtku mám vlastně i k postavám, které potkáváte. Popravdě je to taková typická partička podivínů, které postupně dáváte dohromady. A byť jsou někteří z nich jednou nohou na hranici toho, čemu by se dalo říkat klišé, do příběhu víceméně zapadají. Problém s těmito charaktery je ovšem v tom, že ve výsledku působí značně nevyrovnaně. Občas nemají úplně jasně dané motivace a hodně často mění své chování. Vy tak vlastně nevíte, jak se vám daná osoba prezentuje. V jednu chvíli s vámi proto nechce mít nic společného a ve vteřině zničehonic otočí, aby se děj mohl posunout dál.
Problém dělají také dialogové volby. Čekal jsem, že budou mít stejný dopad jako v Mass Effectu, ale šeredně jsem se zmýlil. Fakticky jsou tu jenom na okrasu a dlouhodobě nemají žádný efekt. Pokud se nám tak tvůrci snažili navodit pocit nějaké hlubší svobody v rozhovorech, selhali na celé čáře.
A když už jsem u těch rozhovorů - kdo kdy slyšel, aby jejich podstatná část probíhala jen přes vysílačku? To vnímám jako velice levný způsob jak si vše ulehčit a zrychlit. Když tak pro příklad zamíříte na místo setkání s osobou, která vám má pomoci hledat artefakty, zjistíte, že tam není. A pak se ozve vysílačka a daná osoba vám řekne, že má moc papírování. Jedním slovem nepochopitelné.
Ve výsledku si je ale třeba uvědomit, že Anthem je spíše MMORPG než příběhové RPG. Možná je tu více cut-scén než v jiných zástupcích žánru, ale to hlavní se nemění. Příběh hraje jen druhé housle a hlavní je hratelnost samotná.
Koho však více než létání po světě bude zajímat svět samotný, určitě si najde cestu. Zápisků je dost, zdejší encyklopedie dokáže říci opravdu hodně a samotná Fort Tarsis je plná lidí, se kterými se dá mluvit o historických událostech a postavách. Ke cti BioWare totiž musím rozhodně přičíst to, že dovedli minimálně po stránce lore vytvořit velice bohatý a zajímavý svět. Jenže na to, a to všichni moc dobře víme, měli talent vždycky.
Ve dvou se to lépe táhne
Jak zde již bylo řečeno, Anthem je primárně určen pro více hráčů. Samozřejmě si můžete příběhové mise, dobrovolné kontrakty a vedlejší aktivity projít sami, ale pak to nebude taková zábava. A věřte mi, že vím, o čem mluvím. Ačkoliv jsem měl na mnoha misích zapnutý Private mode, nikdy jsem si je neužil tolik jako ty, které jsme ve více lidech hráli na Public mode. Pokud si ovšem chcete Anthem zahrát jenom s kamarády, není problém. Stačí zapnout Private a přizvat je do vaší skupiny.
Pak už si jen vyberete, jaký mód si chcete zahrát. Některé, jako kontrakty a příběhové mise, lze hrát bez nutnosti přepínat na Public. Ovšem u módů Freeplay, kde se můžete volně prohánět otevřeným světem, a Stronghold misí, které bych se nebál přirovnat k dungeonům z Warcraftu, se hraní ve více lidech jednoduše nevyhnete.
Sice nevím, proč mě hra na Freeplay nutila, abych hrál s dalšími třemi hráči, ale nijak jsme si nepřekáželi, takže nakonec to až tolik nebolí. Co však při hraní s ostatními zamrzí daleko více, je nutnost se jich (vyjma módu Freeplay) držet jako klíště, jinak vás k nim hra co chvíli teleportuje. Nejednou se mi tak stalo, že jsem jen kousek odbočil a hra mi už oznamovala, že se mě chystá násilně přesunout za ostatními. Chápu, že takový krok je tu zejména kvůli tomu, aby vše co nejrychleji odsýpalo, ale občas působí jen problematicky.
V souvislosti s herními módy je také velice důležité si vybrat tu správnou obtížnost. Ze začátku máte na výběr z klasických Easy, Normal a Hard, ale na levelu 30 se dostanete k daleko těžším Grandmaster obtížnostem přinášejícím větší výzvu. Logicky totiž platí, že čím těžší obtížnost, tím silnější nepřátelé, ale i lepší loot. Ten je v Anthemu klasicky rozdělen do tříd. Nejběžnější je Common loot, následuje Uncommon, Rare, Epic, Masterwork a v neposlední řadě Legendary. Poslední dvě třídy jsou nejtěžší na nalezení a dostanete se k nim jen na Grandmaster obtížnosti.
Logicky dostanete ten nejlepší loot ze Strongold misí, musím vás ovšem varovat, že i ve více lidech jsme měli co dělat, abychom je dokončili. Odměna je ale opravdu sladká, máte-li nervy na to Stronghold, na jehož konci čeká tuhý bossfight, dokončit.
A když už jsem u těch bossfightů - BioWare se na nich opravdu vyřádil. Ačkoliv tu najdete typické archetypy nepřátel jako jsou obří pavouci nebo mohutní titáni, přidanou hodnotou navíc je hledání jejich slabin. Obzvláště u bossů platí dvojnásob, že jen útokem do slabého místa je dokážete pořádně zranit, a ne jen sotva škrábnout.
Střetům s běžnějšími nepřáteli však velice často něco schází, a tím je větší akce a napětí. Na nižších levelech se to nemusí tolik projevovat, ale později, jak je vaše postava silnější a rychlejší, si všimnete, že protivníci jen líně postávají na místě a dávají vám tak mnoho prostoru k jejich snadné likvidaci. Neplatí to sice pro všechny potvory, které na cestě potkáte, ale hra jednoduše časem přestává nabízet výzvu a nenutí vás do základních věcí jako je potřeba se krýt nebo správa munice. Často se vám tak stane, že pro splnění úkolu bude jen stačit, abyste chvíli poletovali na místě a hordy nepřátel likvidovali pomocí speciálních útoků nebo plně nabité ultimátní schopnosti. Navenek možná velice efektní, ale v nitru hodně prázdná, a hlavně repetitivností zavánějící snaha o obohacení bojů.
V nich vám bude sloužit arzenál, který je takovou typickou přehlídkou všeho, co už jsme měli možnost vidět v jiných titulech. Útočné pušky, sniperky, různé pistole... Přál bych si, aby se BioWare více rozvášnili. Chtělo to více bláznivých futuristických zbraní, které by fascinovaly svojí variabilitou a méně těch generických, kterých jsme za léta hraní viděli stovky. V tomto ohledu by si mohl Anthem vzít příklad ze hry Warframe, jejíž pestrý arzenál hýří kreativitou.
Ale abych jen nedštil oheň a síru. Anthem totiž v rámci hratelnosti dělá hodně věcí dobře. Samotné boje a gunplay jsou zábavné, zvláště ve více lidech, nepřátelé dokážou překvapit svými útoky a pak jsou tu samozřejmě obleky Freelancerů. Zhodnocení Javelinů, zdejší variace na oblek Tonyho Starka, jsem si v rámci hratelnosti nechal až na konec, protože je toho poměrně hodně. Javeliny jsou sice jen čtyři, ale každý z nich je jiný a dalo by se říci, že i poměrně unikátní.
Pro všechny Javeliny je společné, že umí létat. Každý má jádro, které se časem přehřeje a musíte tak počkat, aby vychladlo, nebo ho včas zchladit přeletem nad vodou nebo v ní. Rozdílné jsou ovšem jejich časy přehřátí a jednotlivé schopnosti. Storm má vcelku dlouhou výdrž a spoléhá se na elementální útoky, Colossus zase pracuje se štítem a funguje jako zdejší těžkopádná variace tanka, která se bez problémů probije hordami nepřátel. Interceptor naopak vše řeší co nejrychleji pomocí svých dvou dýk a pro ty, co hledají zlatou střední cestu, je ideálním řešením Javelin Ranger.
Každý Javelin má hned několik typů speciálních útoků. Ke střelným zbraním si tedy přidejme pro každého z nich odlišný útok zblízka (melee), který může v boji hrát citelnou roli, a možnost měnit a používat unikátní schopnosti. Ty lze řetězit do komb podobně jako v Andromedě. Jedním speciálním útokem tedy nepřítele načnete, a pokud na něj má nějaký efekt, druhým ho dorazíte. Jako dorážecí funguje i melee útok, ale ne ve všech případech.
Javeliny lze také upravovat po stránce vzhledu. Můžete měnit barvu, materiál a části vaší postavy, ale jedná se jen a pouze o kosmetický efekt a v boji tak nehraje žádnou roli. Jestli se vám tedy peníze vydřené z úkolů vyplatí do něčeho investovat, jsou to výrobní materiály. Ve hře totiž podobně jako v oblíbeném Warframe sbíráte suroviny a z nich pak můžete vyrábět zbraně a vylepšené schopnosti. Ale když porovnáte crafting systém výše zmiňovaného Warframe a Anthemu, zjistíte, že druhý jmenovaný citelně zaostává.
Některé materiály jsou opět děleny do tříd, mimo to je ale třeba hledat části Javelinů a zbraní, protože bez nich se nedají vyrábět nové součástky a lepší arzenál. Je ale dobré používat jedny a ty samé zbraně, protože čím déle je používáte, tím větší je šance, že splníte výzvu potřebnou pro odemčení stejné zbraně vyšší třídy. Tu už si ovšem po odemčení musíte sami vyrobit z vyžadovaných materiálů.
Co se samotných plánů vybavení týče, systém jejich odemykání mi jednoduše řečeno nesedl. Podmínkou pro jejich získání je totiž plnění achievementů, což sice nutně nemusí být na škodu, ale hře to ubírá možnost hledat nákresy ve světě nebo je získávat jako odměnu za questy. Na scénu tak nastupuje všudypřítomný grind, který po čase prostě a jednoduše omrzí.
Krása s několika vráskami na tváři
Jak už jsem říkal, Anthem je po designové stránce velice pěkná hra. A to samé by se dalo říct i o grafice samotné. Frostbite engine stále umí překvapit a nejednou se proto zastavíte, abyste si prohlédli krásy zdejšího světa. Obzvláště efekty počasí a zdejší ztvárnění vody jsou nádherné, ale i detailní skály, zašlé pevnosti a různé motivy, jimiž jsou zdobeny zdi, vypadají velice hezky. Na samotných Javelinech je pak znát mravenčí práce vývojářů, kteří věnovali čas jejich odlišnosti z hlediska funkce i vzhledu. Každý Javelin proto vypadá jinak a vyjadřuje víceméně to, co představuje. Samozřejmě pak nelze neocenit odlišné efekty při jejich letu, jako jsou různě hořící trysky nebo pohybující se vzdušné brzdy.
Má výtka týkající se grafiky tak směřuje především k obličejům postav. Situace se sice od Andromedy o dost zlepšila a animace připomínající želatinu zmizely, ale stále mám pocit, že BioWare má na víc. Pokud Frostbite dokáže vykouzlit tak parádní scenérie, proč nedokáže udělat realisticky vypadající tvář s adekvátní animací?
A zde má kritika nekončí. Hře klidně odpustím těch pár kiksů, jako jsou menší bugy a glitche, to je přeci jenom u takové hry pochopitelné. Ovšem problikávající textury, prapodivné nasvícení a vyloženě odfláknuté objekty odpustit nelze.
Tím se tedy pomalu dostávám k největšímu problému hry, a tím je její stabilita. Za celou dobu hraní mi Anthem hned několikrát spadl a jednou mi dokonce shodil systém, ačkoliv mám sestavu, která by jej měla rozjet na nejvyšší nastavení (pro plynulost hraní jsem však raději snížil na medium). Hra má velice pochybnou optimalizaci, což ústí v nenadálé propady snímků za sekundu, záseky a samotný pád hry. Pevně doufám, že se podaří tyto nedostatky vyladit, aby byl zážitek plynulejší.
Co se serverů týče, nebyl s nimi problém. Sice jsem měl jednou či dvakrát dojem, že běží pomaleji, ale vzhledem k tomu, kolik lidí momentálně Anthem hraje, se nejedná o nic závažného.
Hra mě pak velice mile potěšila svou hudbou od skladatelky, která nám před nedávnem přinesla hudební doprovod Assassin's Creed: Origins. Sarah Schachner sice prezentuje podobné tóny jako v Origins, ale dovedla do své hudby vnést jakýsi futuristický, možná až mystický nádech. Proto přesně ladí se zvoleným tématem a v mnoha případech dovede navodit tu správnou herní atmosféru. Ke zvuku mám tak jen jednu připomínku. Pro příště bych více zapracoval na lip-syncu a celkové synchronizaci zvuku s okolím. Občas nejsou slyšet rozhovory vaší postavy, někdy audio chybí úplně. Do jisté míry se to dá tolerovat, ovšem chybí-li audio v cut-scénách, je to problém.
Nakonec si ale Anthem nemůže stěžovat. Kupodivu je to zábavná hra, i když svým vlastním, vcelku podivným způsobem. Nedokážu vysvětlit, proč mě hodně často bavila. Možná právě proto, že jsem nehrál sám, ale v každém případě má hra jistý potenciál. Pokud se jí tak bude dostávat pravidelné podpory ze strany vývojářů, bude mít šanci obstát i v následujících měsících. Určitě je na místě co nejdříve opravit její chyby a pády. Časem bych byl i pro to, aby Anthem dostal nový obsah v podobě dalších Javelinů, Strongholdů a příběhových rozšíření. To už je ale věcí budoucna.
Šance na lepší vyhlídky
Ačkoliv jsem k Anthemu přistupoval značně skepticky, v mnoha ohledech mě hra dokázala příjemně překvapit. Zejména kooperace a způsob zpracování Javelinů tvoří asi nejzábavnější část hry. Nicméně i příběh má svá silná místa a není tak na místě jej hned odsuzovat. Postavy sice působí oproti jiným výtvorům BioWare celkem ploše a hlavní záporák postrádá výraznější osobnost, ale dovedou nejednou překvapit.
Anthem si tak určitě zaslouží šanci a pokud mu bude věnována dostatečná péče, bude se dozajista jednat o úspěšnou, a hlavně oblíbenou hru, která bude moci konkurovat současným králům žánru.
Anthem vyšel na PC, PlayStation 4 a Xbox One. Hru koupíte na Xzone.cz.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.
Druhý názor: Ve více hráčích – David Zdešek
Vzhledem k tomu, že je Anthem hlavně multiplayerovou hrou, byl jsem přizván jakožto druhý hráč, který se blíže zaměří právě na hraní společně s ostatními. Ke hře samotné jsem zprvu přistupoval lehce skepticky, už jen z toho důvodu, že pořád ještě nemůžu BioWare odpustit zpackaný konec mé srdcovky Mass Effect a tato hra mi ji připomíná opravdu hodně. Hře se prostě nedá odepřít stejný vývojářský rukopis. Po odehrání několika prvních hodin můj skepticismus lehce opadnul. Grafické zpracování světa mě nadchlo, příběh je i celkem zajímavý, a mimo plnění hlavních úkolů je i co dělat. Jedním z hlavních tahounů Anthemu je ale multiplayer.
Na začátku si ve své základně vyberete jednoho ze čtyř Javelinů a výběr není ničím omezený, tedy v případě, že jste dosáhli dost velké úrovně a máte všechny stroje odemčené. Když jste si nějakého vybrali a řádně nabarvili k obrazu svému, je na řadě si vybrat misi a jestli ona mise bude v režimu soukromé hry, kam si pozvete své kamarády, nebo veřejné hry, kam se vám připojí ostatní náhodní piloti. To s sebou ale přináší malou nevýhodu. Ve veřejné hře je možné, že se k vám připojí všichni se stejným výběrem, jako je ten váš, což vás při bojích, ve kterém jsou nedej bože například čtyři Rangeři, připraví o hezkou podívanou. Vypadá totiž velice působivě, když kousek od vás přistane stylem „Super Hero Landing“ Colossus a zlikviduje vše, co potká, a kolem mezi tím polétává Storm, metá blesky jeden za druhým a obrací všechny v prach.
Každé mise se můžete zúčastnit společně až s dalšími třemi kamarády, dohromady celkem ve čtyřech. Ani o jednoho více, méně už ale ano. Pokud si tedy přejete projít celou hru pouze ve dvou, není s tím žádný problém. Tuhost a počet nepřátel se přiklání k počtu lidí ve vaší skupině a nastavené obtížnosti, lze tak vypustit obavy, že při hře na normální obtížnost v jednom se budete trápit, často umírat a bědovat nad neskutečnou porcí nepřátel, přičemž čtyři hráči tu samou misi na stejnou obtížnost projdou jak nůž máslem. To se vám nestane.
Ničím nelimitovaný výběr bohužel poukazuje i na nevyužitý potenciál celého mulitplayeru. Mám tím na mysli spolupráce a spolu-fungování jednotlivých druhů obleků. V Anthemu se, i přes RPG prvky, jednotlivé druhy Javelinů nedoplňují. Například v The Division lze používat skilly, které mohou ovlivnit i ostatní hráče, řeč je především o léčení svých spolubojovníků. Zde nic takové není. Všichni jsou sice vybaveni podpůrným support skillem, většinou je to ale jen nějaké ochranné pole s lehkým vedlejším efektem, například snížení cooldownu nějaké schopnosti, nic dalšího v tom není. Obleky se nedoplňují ani při bojích. Colossus sice může působit na první dojem jako „tank“, ve hře to tak ale nefunguje. Healera zde nenajdete vůbec a o nějaké taktice nemůže být řeč. Hra je sice multiplayerová, není už ale tak kooperativní, jak by být mohla. Chybí mi větší provázanost mezi jednotlivými typy Javelinů. Více méně jediná kooperace spočívá převážně v oživování padlých spolubojovníků.
Když zrovna nebojujete, nacházíte se v moc hezké pevnosti Fort Tarsis fungující pro singleplayerovou část hry. Ta je vždy a jenom pro vás, druhého spolubojovníka tady nepotkáte, i když je to váš parťák ve zbrani, což je škoda. K tomu slouží lokace Lunch Bay. Je to jediné místo ve hře, kde narazíte na více jak čtyři hráče najednou, i když hodně jich tady taky nepotkáte, limit je šestnáct a funguje to převážně jen jako jakási sociální místnost. Můžete zde upravovat svůj stroj, poohlížet se po výtvorech pár dalších, shánět lidi do svých grup, a to je vlastně vše. Nic dalšího zde nenajdete, jen to, co je už ve Fort Taris, jako je nástěnka s kontrakty, obchod a podobně.
Vcelku vidím multiplayer Anthemu jako neodtažený. Velký potenciál, dobrý nápad, ale málo obsahu. Troufám si říci, že mi Anthem silně připomíná začátky prvního The Division, do kterého bylo potřeba po delší době vývoje dokoupit několik samostatných DLC. Vzhledem k vyjádření vývojáře BIoWare Scylla Costy, o kterém psal Michal, si troufám říci, že přesně tak to bude. Vývojáři postupně přidají další DLC a multiplayer tak vylepší na odpovídající úroveň (otázkou je, zda to bude zdarma, nebo za peníze). Třeba Costou zmíněný PvP systém by byl hodně zajímavý, a pokud opravdu do Anthem něco takového vznikne, bude to opravdu lákavé. V době vydání ale nic takového obsažené není a momentální stav multiplayeru nelze brát jinak než jako nedotažený.
Verdikt
Anthem rozhodně nezklamal, ale ani nijak výrazně nepotěšil. Zatím se jedná o mírně nadprůměrnou hru, která má na víc. Je ale třeba opravit chyby a soustředit se na pravidelné přidávání nového obsahu.
