Assassin’s Creed je mrtvé, ať žije Assassin’s Creed!
Další rok, další díl Assassin’s Creed, jak se zdá. Roční pauza, která předcházela loňskému Origins, byla nečekanou, ale zároveň velmi vítanou změnou, která nastala po několikaletém ročním vydávání. Egyptské dobrodružství v Origins totiž s sebou díky času navíc přineslo celkem velkou dávku úprav. Těmi nejhlavnějšími pak byly překopaný soubojový systém a v mnoha ohledech hratelnost jako taková. Obojí celou hru postupně začalo měnit z akční adventury, kterou byla od zrození série, na akční RPG
Odyssey v tomto překopávání pokračuje ještě víc a my před sebou máme zcela novou podobu této série. I vzhledem k příběhu se už nějaký čas vybízí ta hlavní otázka: je to vlastně pořád Assassin’s Creed? A co víc - je to vůbec dobrá hra?
- Vychází na: PlayStation 4 (testovaná verze), Xbox One a PC
- Datum vydání: 5. října 2018 (2. října 2018 pro majitele dražších edic hry)
- Žánr: Akční RPG
- Česká lokalizace: Titulky
-431: Řecká odysea
Co už dlouhé roky dělá z Assassin’s Creed právě Assassin’s Creed není dnes už ikonická skrytá čepel, postavy v kapucích, templáři, artefakty První civilizace nebo celá příběhová linka z moderní doby. Je to všechno dohromady. Všechno tvoří ten zvláštní celek, který si získal takové publikum. Jsou ovšem části, které se za ty roky odsunuly spíše na druhou kolej. Například z moderní doby nebo v rámci První civilizace nás už několik dílů nečekalo nic zajímavého a v zásadě se ze všeho stal takový typický souboj dobra a zla. Origins tuhle formuli přeměnilo díky vyprávění o zrodu asasínů. Odyssey jde ještě hlouběji do minulosti s cílem vyprávět zase trochu jiný příběh.
Pointou je, že odpovědět hned zkraje na tu základní otázku - jestli je to pořád Assassin’s Creed z pohledu příběhu - a jestli celá série neztratila svou identitu - není vůbec jednoduché. Dlouhou dobu jsem sám pochyboval, ale čím déle jsem hru hrál a dostal se dál v příběhu, tím více jasno jsem měl, že ačkoli Odyssey vypráví svůj příběh jinak a zabývá se jinými tématy, než na která jsme zvyklí, jde pořád o hru, která si slova Assassin’s Creed v názvu zaslouží. Jenom ne možná tak, jak by mnozí čekali nebo chtěli.
„Odyssey jde ještě hlouběji do minulosti s cílem vyprávět zase trochu jiný příběh.”
Základním stavebním kamenem Odyssey je rodina. Hrát tentokrát můžeme buďto za mužskou postavu Alexiose, nebo ženský protějšek Kassandru. Na rozdíl od takového Assassin’s Creed Syndicate, kde figurovaly dvě hratelné postavy najednou, tady si v úvodu hry zvolíte, za kterou z nich chcete po zbytek hraní hrát. Volba ovšem není tak složitá, jak se může na první pohled zdát; ačkoli je permanentní, volba pohlaví v zásadě v praxi nic moc nezmění. Budete hrát stejný příběh, budete mít přístup ke stejným dovednostem a osobnost obou postav je de facto totožná - a samozřejmě měnící se v závislosti na vašich volbách v dialozích. Největší změnou je tak především váš vzhled a dabing. Zatímco Kassandra často zní mnohem jemněji a lidštěji, ačkoli se dokáže rožhavit, Alexios je zase mnohem drsnější s momenty umírněnosti. Která ze dvou postav se vám zamlouvá líp už je čistě na vás a ani jedna volba není tou špatnou.
Ať už si vyberete jakkoliv, skončíte jako prostý žoldák v jakési zadnici světa. Za jakých okolností a z jakých důvodů se nakonec dostanete do celého Řecka samozřejmě prozrazovat nebudu, je ovšem nutno podotknout, že celá vaše odysea dává smysl, má spád, nabízí zajímavé a líbivé postavy a tentokrát to celé nepůsobí, že se to rozpadne při první cut-scéně. Už od začátku cítíte, že hrajete za někoho, kdo si ve světě Odyssey už něco prožil, má historii, přátele, domov… Není to prostě postava, jejíž příběh začne v momentě, kdy se dostaneme k hraní my. A to, že už se jen v prvních minutách seznámíme s kvalitně napsanými postavami, tomu jenom pomáhá. Jedna z věcí, které jsem loňskému Origins vyčítal snad nejvíce, bylo především tempo příběhu. A Odyssey takovým problémem naštěstí vůbec netrpí a díky volbám v dialozích to drží pohromadě ještě lépe.
Poprvé v sérii totiž máte možnost si v dialozích říct to svoje. Tady je banda vojáků, co vraždí nevinné? Můžete zasáhnout nebo odejít. Tuhle a tamta postava potřebuje pomoc? Co se nejdřív zeptat na odměnu? Nebo naopak, co jim pomoct z dobré vůle zadarmo? Zajímá vás případně o daném tématu víc? Zeptejte se na to. Nebo vás naopak ty řeči okolo nezajímají? Tak se neptejte a rovnou jděte k věci. Díky této jednoduše znějící novince, která má v praxi neuvěřitelně obrovský dopad, celá hra odsýpá přesně tak rychle, jak chcete - můžete na spoustu věcí jít hrubou silou nebo nějakou diplomatičtější cestou. Můžete se chovat jako surovec nebo jako dobrý samaritán. Můžete si o svých úkolech zjišťovat dodatečné informace nebo se omezit jenom na ty základy, abyste se zase co nejdříve dostali k hraní.
Vaše volby přitom skutečně mají následky na různé momenty ve hře, dále na dostupnost questů a jejich průběh, vaše vztahy s různými postavami a jak na vás budou reagovat, případně dokonce i na samotný konec hry, ačkoli ne nijak extrémně. V žádném případě se ale nejedná o interaktivní film, a i navzdory vašim všemožným rozhodnutím vás bude hra táhnout plus mínus tím samým směrem. Ne všechny dialogové volby samozřejmě mají takový drastický dopad na nějaké události (jestli vůbec nějaký), ale jde o zajímavou novinku, která navzdory předchozím pochybnostem nepůsobí nějak agresivně. Ba naopak; tohle je věc, na kterou si člověk zvykne opravdu velmi rychle a skoro to působí, jako by to v sérii bylo od jejího začátku.
„Nutno podotknout, že celá odysea dává smysl, má spád, nabízí zajímavé a líbivé postavy a tentokrát to celé nepůsobí, že se to rozpadne při první cut-scéně.”
Co navíc vyprávění příběhu pomáhá ještě více, je fakt, že se celá hra tentokrát skládá ze dvou na sobě závislých, ale zároveň oddělených příběhových linek, které spolu paralelně běží a sem tam se prolnou. Tou první a hlavní je příběh o rodině, ale kromě toho vás ještě čeká příběhová linie založená na zabíjení konkrétních cílů (nepodobná například druhému dílu nebo loňskému Origins). Oddělení těchto dvou linek v podstatě znamená, že vás hlavní příběh nebude násilně táhnout od jednoho cíle k druhému, abyste je všechny hlava nehlava zabili, a teprve pak dojde k závěru. O tom vaše odysea zkrátka není. Je spousta těchto nepřátel, na které příběh ani nedýchne, a pokud se je rozhodnete ignorovat, můžete. Hra vás prostě bude navigovat jenom k těm, kteří jsou pro vyprávění toho prvního příběhu naprosto stěžejní. Opět se na papíře jedná o maličkost, ale v praxi to má velký dopad, věřte mi.
Bohové! Ta má ale… talent...
Jakmile dojde na hratelnost jako takovou, tak není na místě očekávat nějaký drastický posun jako v případě Origins v porovnání se Syndicate. Pokud jste právě s Origins už měli tu čest, do Odyssey se dostanete bez jediného problému a už si de facto můžete v hlavně říct, jestli se vám bude Odyssey po této stránce zamlouvat.
Jisté změny tu ale přeci jenom jsou. Například zmizely štíty, které nahradilo parírování založené na načasování. S potřebou se ještě mnohem více hýbat tak přichází i aktivní schopnosti. S každým levelem získáte dovednostní bod, kterým můžete odemknout buď pasivní, nebo právě aktivní schopnost. Do rychlého výběru si můžete vložit čtyři (později až osm) těchto bojových aktivních dovedností a v souboji je kdykoliv využívat. Najdete zde například spartský kop ve stylu ikonické scénky z 300: Bitva u Thermophyl, možnost vytrhnout nepříteli štít z ruky, zahájit devastující úder nebo třeba aplikovat efekty jedu a ohně na vaši zbraň. Drtivá většina schopností přitom vyžaduje adrenalin, který nabíjíte jakýmkoliv zásahem nepřátel. Což znamená, že nejen, že ho je vždycky dostatek, ale hlavně musíte být pořád v pohybu a pořád agresivní, abyste mohli být v pohybu a agresivní ještě více. A to je samozřejmě zábava.
Zbytek soubojového systému už ale větších změn nedoznal, což vlastně vůbec nevadí. Je pořád stejně zábavný a adrenalinový jako v Origins. Už nemusíte čekat na to, až se nepřátelé rozhodnou zaútočit, abyste provedli výpad a protiútok, ale aktivně s nimi bojujete rychlými a silnými údery, parírováním, úskoky, kombinací chladných zbraní a luku a nyní i s aktivními dovednostmi. Jinými slovy, pokud jste někdy dříve hráli jiné akční RPG - od Dark Souls po Zaklínače - určitě si dovede představit, jak to vlastně funguje. A že to funguje náramně.
Samozřejmě se vrací i strom dovedností, se kterým se v sérii potýkáme už delší dobu. Na rozdíl od Origins a předchozích her už ale nemůžete odemknout všechny jeho části najednou, a to ani na nejvyšším levelu vaší postavy (v tomto případě 50). V jeden moment se tak ke všem dovednostem nedostanete, tudíž ani nikdy nebudete úplně neporazitelnými. Z toho důvodu najdete možnost kdykoliv váš strom dovedností restartovat a odemknout si zase něco jiného, aby vaše dovednosti vyhovovaly vašim aktuálním potřebám.
Bohužel, jak už to tak bývá, ne všechno je bez chyby. Ačkoli se mi nový systém schopností a aktivních dovedností líbí na papíře, v praxi to má jisté zádrhely. Ze všeho nejvíce je tu fakt, že prvních alespoň deset hodin budete v zásadě skoro bezbranní. Souboje tak mohou působit nejen trochu stereotypně a zase na principu mačkání pouhých dvou tlačítek, od čehož se snažilo Origins (úspěšně) distancovat, ale také mohou být buď úplně jednoduché, nebo naopak naprosto frustrující. Hned od začátku jsem navolil tu nejtěžší obtížnost, co hra nabízí, a protože byl můj arzenál zbraní a dovedností silně omezený, zmohl jsem se jen na pár základních útoků. A sledovat, jak má moje monotónní máchání zbraní stejný efekt, jako kdybych někoho lochtal peřím, nebyla prostě zábava. Vzhledem k tomu, že tentokrát je během celé hry automaticky zapnuté škálování úrovně nepřátel tak, aby byly minimálně kolem té vaší, tak nikdy nad nimi nebudete mít evidentní převahu (a to ani v pozdějších fázích hry). Spolehnout se tak musíte alespoň částečně na ty schopnosti, které, jak už jsem zmínil, zprvu nemáte a nějakou dobu pořádně mít nebudete.
Řešení tohoto problému se tedy nabízela dvě. Buď snížit obtížnost, což je z mnoha důvodů nevyhovující, nebo se snažit ignorovat řadu vedlejších úkolů a aktivit a jet čistě po příběhové linii, která je vašemu prvotnímu neumětelství přizpůsobená. I to bylo z mnoha jiných důvodů nevyhovující. Jakmile se ovšem dostanete na tu 15. až 20. úroveň, a to po přibližně 10 až 15 hodinách hraní, celá hra už nasadí dobré tempo a frustrace alespoň částečně zmizí. Do té doby může být hraní na nejtěžší obtížnost neuvěřitelný porod a nervydrásající zkouška trpělivosti.
„Jakmile dojde na hratelnost jako takovou, tak není na místě očekávat nějaký drastický posun jako v případě Origins v porovnání se Syndicate.”
Nijak tomu všemu nepomáhá ani fakt, že se do stromu schopností tentokrát vmísily i různé chvaty a věci, které byly v Origins dostupné už víceméně v základu. Budete tedy „muset” část už tak omezených zkušenostních bodů investovat do relativně základních schopností, které by vám jinak chyběly, místo toho, abyste co nejdříve odemkli ty opravdu zajímavé věci, které vám v těžkých soubojích dají nějakou šanci na vítězství. Tohle je nejvíce vidět hlavně u dovedností spojených s lukem. Zatímco v Origins bylo několik druhů luků, takže stačilo najít a použít ten, který chcete, tady je jenom jeden a jednotlivé typy si nejprve musíte v dovednostním stromu odemknout za ty těžko dostupné body. Je to zkrátka systém, který něco dělá lépe a něco zase hůře.
Nejen kvůli tomu mám pocit, že vás hra, opět především ze začátku, až moc silně tlačí k tomu, abyste zvolili jeden nebo maximálně dva styly hraní. Strom dovedností je totiž rozdělený na schopnosti určené pro lukostřelbu, souboje obecně a stealth/vraždění. Pokud do jednoho stromu neinvestujete dostatek bodů, budou vám všechny ty benefity chybět, aby byl ten styl hraní nějak výrazně užitečný. Já například ignoroval luky, které jsem používal opravdu zřídka. Když jsem pro ně výjimečně našel využití, zjistil jsem, že s nimi vlastně moc nezmůžu. Zato moje tiché zabíjení už dokázalo sundat kohokoliv bez jediného problému. Jakmile pak dojde na otevřený souboj, byl jsem tak někde mezi. Ve finále to znamená, že vaše postava sice nebude expert na první poslední, což v teorii chválím, ale dlouhou dobu skoro v ničem ani pořádně nevynikne. Jak už bylo zmíněno, strom dovedností si sice můžete restartovat, ale dělání restartu pokaždé, když chci využít například ten luk, má daleko od pohodlného hraní.
To, co mi ale vadí asi nejvíce, v jistém slova smyslu, je nový systém žoldáků, kteří po vás aktivně jdou, pokud je na vás vypsaná odměna. Pokud často kradete nebo vraždíte v přítomnosti někoho jiného, roste odměna za vaší hlavu, přičemž po vás může jít až pět různých žoldáků. Na papíře jde opět o zajímavou věc, která i v aktuální podobě krásně oživuje celý svět, a to samozřejmě chválím. Problém ale nastává v momentě, kdy vypsaná odměna roste takřka kdykoliv - a to i v momentě, kdy například zabijete stráž v dohledu jiné stráže, kterou také následně zabijete. Když pak například jdete do obrovské oblasti s dvěma tucty strážných a pustíte se do otevřeného souboje, spíše dříve než později se tam objeví i žoldák, který je zpravidla mnohem těžší nepřítel. A pak přijde další. A další. Odměnu sice můžete i během soubojů vyplatit, abyste se žoldáků zbavili, ale to je v praxi zastaví jenom na chvíli. O pár zabití déle se tam zase někdo zjeví.
V ostatních ohledech se ale Odyssey od Origins moc nezměnilo, tudíž tu ani nejsou další věci, na které si stěžovat. Váš inventář je zase o něco blíže klasickému RPG díky integraci výbavy zbroje a lodní bitvy se zase více blíží čtvrtému dílu, Black Flag, ačkoli hrají spíše třetí housle. Pravda je taková, že není moc věcí, co je potřeba měnit. Po hratelnostní stránce toho totiž není mnoho, co by Odyssey (a vlastně i Origins) dělalo špatně. A to, co Origins nedělalo tak dobře, tedy příběh, je tady na úplně jiné úrovni. Tak co víc si přát.
„Mám pocit, že hra vás, opět především ze začátku, až moc silně tlačí k tomu, abyste zvolili jeden nebo maximálně dva styly hraní.”
Co uděláme s opilým misthiosem
I když se tomu může těžko věřit, opravdu není mnoho věcí, na které si výrazně stěžovat. Ty nedostatky, které tu jsou, sice mohou frustrovat, ale nedá se říct, že by ničily zážitek z hraní. Assassin’s Creed Odyssey se možná, především příběhově, vydalo trochu jiným směrem, než na který jsme zvyklí, ale budu první, kdo to přizná a uzná - vůbec to nevadí. Určitě se najdou tací, kteří neustojí fakt, že se celá hra odehrává dlouho před asasíny a templáři, ale ti, kteří dají Odyssey šanci, dostanou zajímavý příběh, který si v tomto univerzu najde své místo. Zvláště v případě, kdy se vydáte za hranice hlavního příběhu a probádáte i další příběhové linky.
Kolem a kolem vás čeká neuvěřitelně rozlehlý a nádherný svět starověkého Řecka, který nabízí ještě více neuvěřitelný počet úkolů, postav a aktivit. To všechno zabalené v několika hlavních kvalitních příběhových linkách, přičemž nejen s nimi můžete nyní díky dialogovým volbám a vícero způsobům, jak nějaký úkol splnit, interagovat. Díky českým titulkům navíc není problém si vše pořádně užít. Ačkoli je lokalizace se vším všudy kvalitní, tentokrát jsem si více než kdy dříve všímal různých chyb - od malých překlepů, nesedícího překladu nebo použití dvou různých terminologií až po chybějící mezery, výjimečné chyby nebo špatně zobrazený barevný text (to znamená, že do něho prosakoval kus kódu hry). I to ale není nic, co by kazilo zážitek.
Z Assassin’s Creed se prostě stalo plnohodnotné RPG se vším všudy. A to výborné RPG, byť ne úplně perfektní. Nebudu lhát a řeknu, že mi stará podoba této série bude určitě chybět. Ale také nebudu lhát, když řeknu, že jestli další díly budou minimálně takové jako Odyssey, tak se na ně zatraceně těším. Když nic jiného, je to pro nás fanoušky série takový svěží dech, na který jsme čekali opravdu dlouho. Ale jak bylo jasné už od oznámení, bude to svěží dech, se kterým nebudou spokojeni všichni.
Assassin’s Creed: Odyssey vychází 5. října s českými titulky na PC, PlayStation 4 a Xbox One. Hru koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk s dvojicí exkluzivních dárků.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.
Verdikt
O asasínech ani templářích se tu tentokrát mluvit nebude, a to je pro mnohé dost možná dostatečným důvodem tento díl přeskočit. Pravdou je, že se celá série posouvá do pro ní neprobádaných vod, a v aktuální podobě je na místě zpochybňovat, zda-li jde stále o Assassin’s Creed. Pokud budeme o Odyssey mluvit zcela samostatně, jedná se o vynikající RPG. Zda-li jde ale o vynikající Assassin’s Creed? Těžko říct, ale na to, abych mohl s čistím svědomím říct, že série ztratila svou identitu, by byly potřeba ještě mnohem drastičtější změny.
