Jak dopadla nejočekávanější hra měsíce?
Assassin’s Creed Shadows se opět snaží smysluplným způsobem posunout šablonu celé série, ačkoliv v jádru zůstává onou tradiční hrou “odškrtávejte otazníčky na mapě, plížením likvidujte stráže ve vojenských táborech”. Odhodil ale prakticky úplně linku se současností a do značné míry opustil i celé téma asasínů a templářů. Naprostá většina hry se tak soustředí na převyprávění historie, bez rozptylování jinými elementy. I tak je ale hra opět obrovská a dlouhá, dříve než za 40 hodin ji rozhodně neprojdete a spíš si přidejte ještě pár desítek hodin navíc.
- Platforma: PS5 (recenzovaná verze), Xbox Series, PC
- Datum vydání: 20. 3. 2025
- Vývojář: Ubisoft Quebec (Kanada)
- Žánr: akční adventura s RPG a stealth prvky
- Česká lokalizace: ne
- Multiplayer: ne
- Dat ke stažení: 102 GB
- Herní doba: 60+ hodin
- Cena: 1899 Kč
Příběh vyprávěný v kruzích
Píše se rok 1579 a Japonsko se brutálním způsobem snaží sjednotit daimjó Nobunaga Oda, což kromě jiného zahrnuje krvavý masakr vzdorné provincie Iga. Z její popela povstane mladá šinobi bojovnice jménem Naoe, zatímco africký samuraj Jasuke hledá způsob, jak se vyrovnat s brutálními činy ve službě Nobunagovi. Z těchto dvou se stane nepravděpodobné duo, které musí vzdorovat sílícímu vlivu cizinců, infiltrujících Japonsko a manipulujících jeho osudem.
Příběhový prolog je paradoxně asi nejhorší část hry - působí fragmentovaně a “slepovaně”, jako kdyby jej tvůrci na poslední chvíli přeskládali: narušuje jej plno přechodů se zatmívačkami, dojem z prostředí kazí všudypřítomné (ne)viditelné zdi a třeba pasáž s titulním logem nemá ani zlomek pověstného kouzla úvodu Ghost of Tsushima. Některé další pasáže hry také působí tímto hrubě poslepovaným dojmem, ale čím hlouběji se do příběhu budete nořit, tím lépe si vás jeho hrdinka získá: navzdory slabšímu úvodu je Naoe nakonec sympatická postava, kterou pomáhá prokreslit kromě hlavního příběhu také řada nepovinných klidnějších pasáží a interakcí s ostatními postavami, včetně romancí. Mimochodem, ona i Jasuke mohou mít romantické vztahy s oběma pohlavími.
Navzdory slabšímu úvodu je Naoe nakonec sympatická postava.
Zajímavým experimentem se strukturou příběhu je jeho zobrazování nikoliv tradičním seznamem s odrážkami, ale kompletně formou samostatných kruhů na speciální záložce v menu. Samozřejmě zde máte kruh s osobami k nalezení a zavraždění, ale tentokrát není zdaleka jen jeden. Stejně tak máte kruh s misemi pro vedlejší postavy v každém regionu, nebo separátní kruh pro osobní příběhové mise každého z hrdinů. Je to o něco přehlednější a zábavnější, jen si musíte dát pozor na rozhodnutí s výrazným dopadem, která pak už nejde zvrátit: podle toho se vám například podaří získat některé užitečné spojence nebo můžete dokonce i ušetřit některé osoby, které jste původně měli zavraždit. V nastavení hry si případně můžete zapnout “Canon mode”, kde hra bude dělat všechna příběhová rozhodnutí za vás, jako byste hráli zcela lineární záležitost.
Bloudění a zvědové
Co vám nicméně plnění příběhových úkolů znesnadní, je poněkud frustrující míra bloudění. Již minulé díly série experimentovaly s tzv. režimem navádění (guidance) a objevování (exploration). Zde opět máte možnost režim zvolit, nicméně ten s naváděním vás upozorní, že díky němu přijdete o některé trofeje (případně achievementy), takže nejspíš budete chtít hrát bez něj. Tím pádem k prakticky každé ze stovky misí dostanete údaje typu “hledej v regionu X, poblíž města Y, směrem na severovýchod”. Příliš často se mi pak dělo, že jsem frustrovaně jezdil v kruzích danou oblastí, než se mi konečně povedlo najít postavu nebo lokaci, která danou misi aktivovala, kromě jiného i díky občas matoucímu zadání.
S tímto problémem vám má pomoci systém zvědů (scouts), které postupně rekrutujete do své základny, skryté v horách. Když jsem je začal rekrutovat a viděl jsem, že mají jména a jedná se o konkrétní osoby, které se pak procházejí po vaší základně, doufal jsem v nějaký zajímavější systém práce s nimi. V praxi jsou ale zvědové vlastně jen časově omezená UI berlička, která se nabíjí v intervalech nebo za herní měnu. Pokud máte zvědy “nabité”, můžete kliknout “speciálním kurzorem” při hledání další příběhové mise na mapu a pakliže jste se alespoň trochu trefili či přiblížili, hra vám milostivě zobrazí, kde přesně se váš cíl nachází. Tato mechanika mě otravovala po celou dobu hraní. Brutálně k tomu přispívá také skutečnost, že velké části mapy jsou zakryté neprostupným porostem, skrz který je extrémně nepřehledné se prokousávat: nic v něm není vidět a ještě často obsahuje klouzající svahy či strmé, nedostupné skály. Tvůrci se zřejmě snaží vás udržet na cestách, což je možná realistické, ale herně strašlivě frustrující.
Nádherná krajina a roční období
Jak už se ale dalo tušit dle marketingových ukázek, pokud má AC Shadows nějaký trumf v rukávu, je to naprosto nádherné prostředí, které vám to pravidelné bloudění a další strasti do jisté míry vynahradí. Bohužel i zde platí, že začátek hry je tou nejslabší pasáží, ale jakmile se dostanete do některých hezčích regionů či lokací a zároveň nastane to správné roční období, čekají vás naprosto úžasné výhledy, kdy jsem se znovu a znovu zastavoval s otevřenou pusou a vděčností, že hra rovnou obsahuje poměrně pokročilý zabudovaný systém pro virtuální fotografie.
Roční období se posouvá po splnění misí, přičemž některé příběhové pasáže si jej přepnou bez ohledu na to, kolik času v kalendáři zbývalo. Poněkud překvapivě je možná nejhezčím obdobím zima: když jsem poprvé uviděl, jak se sněhové závěje na okraji vesnice v noci třpytí pod světlem hvězd, opravdu jsem žasnul. Velmi působivé jsou také efekty sněhové bouře, kdy vás kromě jiného hůře vidí nepřátelé a můžete k nim prostě přijít se svým nožem nablízko, aniž by vás detekovali. Naopak půvabům jara nebo léta poněkud ubírá skutečnost, že barevná paleta se zdá být záměrně umírněná a chladnější, než jsme to mohli vidět v prvních ukázkách ze hry. Možná díky tomu působí o něco realističtějším dojmem, ale opět tím docela dost ztrácí vůči konkurenci v podobě Ghost of Tsushima.
Barevná paleta se zdá být záměrně chladnější a umírněná.
Konzolové verze hry nabízejí tři grafické režimy. Všechny upscalují obraz do 2160p a zároveň nabízejí různé úrovně ray tracingu a různý výkon snímků - od Fidelity režimu (30fps) přes balancovaný (40fps) až po režim výkonu (60fps). Hrál jsem na PS5 Pro a moje dojmy se měnily v průběhu týdne, jak začaly dorážet opravné patche. Zpočátku se hra hodně trápila v základně (kde si můžete stavět budovy podle sebe a je tam zapnutý lepší ray tracing), ale po prvním větším patchi se to zlepšilo. V otevřeném herním světě jsem pak problémy s plynulostí neměl, ačkoliv sem tam se mi zdálo, že PSSR trochu kompromitovalo čistotu obrazu. Jak jsme již zmínil, roli sehrála také skutečnost, že pozdější lokace ve hře jsou citelně působivější, což nakonec vedlo k velmi dobrému dojmu z vizuálního zpracování. Za otravný nicméně považuji systém větru, který se zvedá při jízdě na koni: je hlučný a rušivý. Není mi zcela jasné, zda se zde tvůrci snažili (nemotorně) imitovat podobný efekt z Ghost of Tsushima nebo zda tento efekt má pomoci zakrýt případné dokreslování prostředí při rychlém pohybu krajinou.
Nevyrovnaná dvojice hrdinů
Kromě grafiky má samozřejmě velký dopad na celkový dojem zpracování animací. Zde se povedlo citelně vylepšit animace obličejů postav, obzvláště v klíčových příběhových scénách, kde je možné často zachytit opravdu i velmi jemné nuance a postavy na sebe výmluvně reagují často i pouhým výrazem tváře, beze slov. Dabing je nicméně k dispozici v adekvátních jazycích (japonština a portugalština), stejně jako v těch “tradičních světových”, jako je angličtina nebo němčina. Hrál jsem v angličtině a podobně jako další vlastnosti hry, přišel mi dojem z dabingu poněkud nesourodý a “poslepovaný”, jako kdyby se toho hodně měnilo či dotáčelo na poslední chvíli. Zatímco některé pasáže jsou tak náležitě procítěné, jiné působí nevýrazným dojmem generického balastu.
Opět zde platí, že má velmi citelně navrch Naoe, která projde mnohem zajímavějším příběhovým i osobnostním vývojem a také je mnohem zajímavější po herní stránce. Tvůrci si opravdu vyhráli s animacemi jejích pohybů, ačkoliv někdy ty stojky a kotrmelce při seskakování působí až přehnaně. Pohromadě s možností se plížit a dělat speciální útoky např. probodnutím “papírové zdi” jde ale o citelný posun pro tradiční stelath hratelnost série. Velkou roli hrají také stíny z názvu hry (Shadows), kdy opravdu můžete procházet kousek od nepřátel, pokud jste ukrytí ve stínu, navíc máte i možnost zhasínat svíčky a lampy po cestě. Hraní za Naoe mne bavilo hodně a kdykoliv jsme měl možnost si vybrat postavu pro danou misi, zcela bez výjimky jsem vždy zvolil právě ji.
Bohužel prakticky nic z toho neplatí pro druhou hratelnou postavu. Jasuke byl od samotného představení hry zatížený dojmem nepatřičné DEI vsuvky, což bohužel pouze násobí skutečnost, že herně v této sérii naprosto nedává smysl: je to pomalý, neohrabaný tank, za kterého vůbec nemá smysl pokoušet se hrát nenápadně. Jeho herní pasáže jsou tedy ve stylu “napochodovat jako slon prostředkem bojiště mezi nepřátele a pokosit je díky absurdní odolnosti i síle”. Je to pomalé, neohrabané a nezábavné, podtržené často nevhodnou moderní hudbou: různé kombinace hip hopu či rocku se citelně snaží imitovat film Kill Bill a jemu podobné, ale to je vysoká laťka a jelikož zvolená hudba není zdaleka tak kvalitní ani vhodně implementovaná, působí tyto pasáže vyloženě trapně.
Jasuke je neohrabaný tank, nemá smysl za něj hrát nenápadně.
Ačkoliv herec Jasukeho (LaKeith Stanfield) odvedl dobrou práci a třeba pasáž jeho tréninku nebo některé klidnější interakce s Naoe dokážou vzbudit správné emoce, herně a mechanicky je tato postava naprosto absurdním kontrastem k náplni této herní série. Opravdu jsem trpěl, kdykoliv jsme kvůli příběhu musel za tento neohrabaný pomalý tank hrát. Kupodivu to ale není nejméně sympatická postava ve hře: hádal bych se, že někteří z vašich spojenců jsou na tom ještě hůře.
Plížení a boj
Ačkoliv na základní šabloně “vplížit se do nepřátelské základny, opatrně obejít nebo potichu zabít nepřátele po cestě a ulovit cíl" se v základě nic nezměnilo, pořád funguje a bavila mne. Kromě akrobatičtější hrdinky k tomu přispěla skutečnost, že nepřátelé se tentokrát chovají o něco realističtěji a chytřeji, takže například důkladněji vyšetřují podezřelé situace a pokud si nastavíte vyšší obtížnost, nebude už ani platit, že vás nevidí, pokud jsou oni na zemi a vy na střechách: zde opravdu doceníte možnost plížit se vleže nebo dýchat pod vodou pomocí dýchací trubice. V závislosti na geometrii prostředí se vám ale stále může podařit najít nějaký ten roh, za který si postupně písknutím nalákáte několik nepřátel po sobě, takže ačkoliv celek je zajímavější, bezchybný rozhodně není.
Poněkud zbytečně působí vrstva hratelnosti, která řeší, kolik dílků zdraví nepřátelům uberete bodnutím do zad. Hned několik položek ve vašem stromu schopností slouží pro zvýšení toho, kolik dílků nepřátelům daný chvat ubere. Pokud si ale v nastavení hry zapnete “garantované zabití”, všechny nečekané útoky (zezadu, shora apod.) budou garantovat smrt jednou ranou, což je dle mého názoru mnohem realističtější i zábavnější. Sice se tím můžete připravit o nějaký ten souboj s bossem (nebo silnějším hlídačem, jako jsou tzv. Guardiani), ale to uspokojení, když se vám povede nepozorovaně dostat až k cíli a usmrtit jej jednou ranou je zkrátka nenahraditelné. Dobrou vlastností nicméně je možnost kdykoliv zcela “zadarmo” přeskládat váš strom schopností, jen škoda, že to nejde dělat položku po položce, ale pouze celé vynulovat a rozdat nasbírané body znovu od začátku. Soubojový systém jako takový neprošel výraznější změnou a rozhodně není tak zábavný, jako plížení a postupná tichá likvidace nepřátel.
Navzdory slabinám
Z výše napsaného by se mohlo zdát, že hra je prošpikovaná problémy a jako celek nemůže fungovat, ale tak tomu není. Je pravda, že jako fanoušek série jsem zklamaný regresí v řadě ohledů: když si vzpomenu například na úvod AC Odyssey od stejného týmu a porovnám to s úvodem Shadows, je to neskutečný propad v kvalitě designu i provedení, který lze snad vysvětlit pouze drastickými změnami na poslední chvíli. Je také pravda, že recenzní verze hry trpěla drobnými technickými chybkami a je možné, že ne všechny zvládne Day 1 patch hned opravit.
Čím déle ale Shadows hrajete, tím více vám díky velkým příběhovým i drobným charakterovým scénám přiroste Naoe k srdci a jak ji postupně vystrojíte do náležitého asasínského odění, poladíte výzbroj, schopnosti i perky, začne váš “build” dobře šlapat a budete mít radost z toho, jak elegantní a šikovná vaše postava je. Pasáží s řádem asasínů nebo templářů je máličko, ale stále mají své kouzlo. V některých momentech jsem žasnul, jak dobře jsou určité pasáže příběhu napsané, zahrané i podané, přestože se nedaří tuto laťku udržet konzistentně.
Naoe vám přiroste k srdci, poladíte výzbroj a budete mít radost, jak elegantní a šikovná vaše postava je.
Pokud jste tedy fanoušky série, obzvláště v její “moderní RPG podobě” započaté dílem Origins, nejspíš si Shadows nakonec užijete podobně, jako minulé hry. Toulání nádhernou krajinou je stále působivé a plížení nepřátelskými základnami je stále zábavné. Pokud ale patříte mezi hráče, kteří z této šablony nebo třeba masivního rozsahu novějších dílů série byli už znaveni či znuděni, Shadows nebude tou hrou, která by váš názor mohla změnit. V tomto ohledu se vaše naděje mohou upřít třeba k plánované hře Assassin's Creed s kódovým označením Hexe, která by měla herní formulí této série zamíchat mnohem výrazněji.
Verdikt
Shadows je zkrátka dalším dílem "moderní RPG podoby" této série, včetně vlastností jako je relativně přehnaný rozsah či občasné generické vycpávky. Také to ale znamená, že se opět jedná o výpravný a atmosférický výlet do historie, okořeněný zábavně prohloubenými stealth mechanikami. Poněkud zvláštní míchaní s ingrediencemi je zpočátku matoucí či vyloženě kontraproduktivní, ale jakmile se hra náležitě rozjede, dokáže úspěšně zabavit i příjemně překvapovat.
