Podvratná multiplayerovka od tvůrců Hellblade se hlásí o slovo.
Britští vývojáři se slabostí pro zrzavé hrdinky z Ninja Theory, s nimiž spolupracuje i herec a režisér Andy Serkis, jsou již pěknou řádku let mým osobním favoritem na poli digitálních her. Oblíbil jsem si je již v roce 2007, kdy na trh uvedli akční PlayStation 3 exkluzivitu Heavenly Sword, v níž hlavní roli hrála má na dlouhé roky platonická rusovlasá láska Nariko a vytříbený soubojový systém.
- Vyšlo na: PC (recenzovaná verze) a Xbox One
- Datum vydání: 24. března 2020
- Autoři: Ninja Theory
- Žánr: Multiplayerová akce
- Česká lokalizace: Ne
- Cena: 749 Kč - Microsoft Store a Xbox One; 825 Kč - Steam
- Součást Xbox Game Pass: Ano
O tři roky později jsme se dočkali další velmi povedené řezačky Enslaved: Odyssey to the West, kterou vydalo Namco Bandai. Ta se stejně jako předchůdce dočkala velmi vřelého kritického přijetí, avšak postupem času poměrně neprávem zapadla. Podobný osud následně potkal i reimaginaci populární série Devil May Cry z roku 2013, nazvanou jednoduše DmC: Devil May Cry, která se setkala především s nepříliš vřelým přijetím fanoušků, kteří se nebyli schopni přenést přes změněný vzhled hlavního hrdiny Danteho, a to i přesto, že samotná hra nabídla vyloženě fenomenální soubojový systém a neskutečný soundtrack od skupin Noisia a Combichrist, díky čemuž bylo samotné řezání démonů slastí.
V roce 2017 nás posléze velmi příjemně překvapila hra Hellblade: Senua’s Sacrifice, jenž sice stále oplývala jistými hack’n’slash kořeny, avšak její hlavní výhodou bylo neotřelé zasazení, povedený psychologický příběh, a hlavně výkony hlavní hrdinky s tváří a hlasem Meliny Juergens. O rok později však následovala trochu nemilá zpráva, že Ninja Theory bylo koupeno společností Microsoft s tím, že jejich další hry s největší pravděpodobností nebudou vycházet na PlayStation. Prvním plodem této spolupráce se následně stala arénovka Bleeding Edge, která měla dohromady spojit zábavné 4v4 online zápasy s onou charakteristickou zábavnou hratelností. Povedl se ale tento žánrový úkrok stranou? No, bohužel úplně ne.
Týmová spolupráce je nová černá
Jak jsem již předestřel, Bleeding Edge je týmovou akční arénovkou, ve které se osm hráčů (4v4) utkává na jednotlivých mapách, na nichž vždy musí splnit některý z cílů, daný právě probíhajícím režimem. Pro výhru je třeba mezi sebou velmi zevrubně spolupracovat, čemuž nahrává i dělení jednotlivých postav na tři třídy (útok, podpora a tank). K tomu má ještě navíc každá postava své tři speciální a dvě ultimátní (hráč si v každém zápase vybere, kterou z nich chce hrát) schopnosti, jenž může používat pouze jednou za čas. Jednoduše klasická známá šablona.
Pro výhru je třeba mezi sebou velmi zevrubně spolupracovat, čemuž nahrává i dělení jednotlivých postav na tři třídy (útok, podpora a tank).
Změna ovšem přichází přímo na bojišti, jelikož většina postav je zaměřená především na boj na blízko, což rozhodně není příliš typické. Nicméně nebojte se, těch několik bijců na dálku tu je taky, ačkoliv většina z nich pochází z řad podpory. Bohužel ale samotné souboje a potyčky působí takovým nemastným neslaným dojmem, což přisuzuji hlavně jedné věci.
Meh efekt
Problém totiž pravděpodobně tkví v tom, že celá hra je silně zaměřena na sváteční publikum, kdy třeba naprosto odpadá nutnost mířit, jelikož po stisku daného tlačítka se uzamknete na nepřítele, do nějž následně míří automaticky všechny vaše útoky. Nepochopte mě špatně, stále zde existuje poměrně silný prostor pro zdokonalování (třeba přesné načasování úskoků opravdu vyžaduje trénink), avšak zautomatizování některých úkonů je podle mého zbytečné (samozřejmě to ale někomu sednout může). Taktéž mi trochu chyběla větší fyzická váha některých útoků, které by nějakým výraznějším způsobem ovlivňovaly cíl.
...naprosto odpadá nutnost mířit, jelikož po stisku daného tlačítka se uzamknete na nepřítele, do nějž následně míří automaticky všechny vaše útoky.
Abych ale pouze nehanil, tak rozhodně musím pochválit příjemně frenetické tempo jednotlivých zápasů, které z pravidla netrvají déle než deset minut. Super je i přítomnost hoverboardů (jelikož ty jsou cool už od roku 1989) jako rychlejšího způsobu přepravy do akce, díky čemuž ve hře v podstatě neexistují prostoje delší jak 15 vteřin (nepočítaje přirozeně čas potřebný do respawnu).
Kde je můj obsah?!
Ačkoliv tedy Bleeding Edge ve svém jádru hratelnosti (tedy soubojích) příliš nezáří a je jen lehounce nadprůměrný, pořád to není taková tragédie, jako v jeho obsahu. Pokud jste hráli betaverzi titulu, tak jste ve své podstatě viděli a vyzkoušeli vše, s čím operuje i jeho plné vydání. Ke hraní tedy dostaneme pět map, prozatím jedenáct bojovníků (dvanáctý delfín Mekko by se měl do hry podívat do hry brzy) a pouhé dva režimy, které jsou ve skutečnosti na velmi podobné bázi, kdy v jednom sbíráte speciální kapsle, které následně odevzdáváte na jednom ze tří stanovišť, zatímco v tom druhém ta stanoviště zabíráte a tím generujete body.
Pokud jste hráli betaverzi titulu, tak jste ve své podstatě viděli a vyzkoušeli vše, s čím operuje i jeho plné vydání.
Velmi obdobná situace je to posléze i v rámci upravitelnosti postav, kdy každá z nich má k dispozici kromě základního vzhledu pouhé dva další a k tomu jen tři emoty (když tedy nepočítáme předobjednávkový balíček Punk Pack). Tato bilance je jednoduše tristní ve všech směrech, díky čemuž hra působí spíše jako alfa verze. A nepomáhá tomu ani absence výzev a úkolů.
Taktéž mi zcela chyběl nějaký výraznější systém postupu. Po každém zápase sice dostanete určitý obnos zkušenostních bodů a kreditů, avšak to vše se děje spíše jen tak mimochodem a jak jsme si řekli před chvílí, v podstatě si za ony kredity nemůžete ani nic moc koupit. Jediná věc, co z tohoto pohledu titul zachraňuje, jsou tzv. módy, upravující některé statistiky a efekty jednotlivých úkonů vaší postavy. Díky nim si tedy můžete upravit svého oblíbeného borce/borkyni k obrazu a hernímu stylu svému, což je rozhodně zajímavá mechanika, umožňující různé buildy.
Málo “punk”
Titul se z dostupných marketingových materiálů prezentoval jako šílená a podvratná akce s parádním designem prostředí a postav. A to se ve své podstatě i naplnilo, jelikož jednotlivé charaktery jsou navrženy s vtipem a originalitou. Ať už jde o drsňáckou babičku Maeve, korpulentní motorkářku Buttercup či krapítek zženštilého namakance Makutu, každý z nich oplývá tou správnou střeleností, balancující na hraně cringe a humoru. Jednotlivé arény jsou posléze možná trochu generické, avšak i na nich se vyskytuje několik zajímavých nápadů - třeba projíždějící vlak, jenž vás může kvůli nepozornosti přejet, nebo elektrické ohradníky, které vás v rámci jednoho okamžiku usmaží.
Ať už jde o drsňáckou babičku Maeve, korpulentní motorkářku Buttercup či krapítek zženštilého namakance Makutu, každý z nich oplývá tou správnou střeleností, balancující na hraně cringe a humoru.
Žel, tento nadhled a podvratnost se nijak neodráží na herním soundtracku, na němž se vyskytují pouze nudné generické “synťákové” skladby. Kdyby se tvůrci raději vydali do nějakých metalových, punkových nebo i rapových vod, určitě by to titulu jen prospělo a rozhodně by to i více padlo k celé jeho stylizaci (kde je Combichrist, když je člověk potřebuje?!)
Každopádně díky cel shadingové grafice hra není nijak náročná na váš počítač a v poměrně rozumné míře ji rozjedete i na starším železe. Rozhodně ke hraní ale doporučuji užití gamepadu (což doporučují i samotní tvůrci), jelikož ovládání skutečně není stavěné pro kombo klávesnice + myš. Z technického hlediska ale jinak vše běží jak má, až na jeden malý, avšak velmi důležitý prvek. Titul totiž při připojování nerozděluje na jednotlivé regiony (Evropa, Asie, Amerika atd.), což znamená, že vás docela často bude házet do zápasů, v nichž budete mít příliš velký ping, vedoucí k nepříjemnému lagování.
Ach jo
Z předcházejících odstavců je tedy jasné, že jsem z nové hry od Ninja Theory nepokrytě zklamaný. Kombinace velmi mělkého herního obsahu, trochu nadprůměrné hratelnosti, přílišného zjednodušování herních mechanik, příjemně střelené stylizace, generické hudby a několika problémů s připojením dohromady tvoří přinejlepším lehce nadprůměrný celek, jehož omlouvá asi jen ta snížená cena (750 Kč). Ačkoliv se stále nejedná o žádný vyložený odpad, tak jsem od tvůrců takových skvělých her jako DmC, Enslaved a Hellblade jednoduše čekal mnohem více.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super 2019.
Kopii Bleeding Edge pro recenzi poskytl Zingu Microsoft/Xbox.
Verdikt
Bleeding Edge mohla být nová konkurence pro poměrně upadající Overwatch, avšak to by autoři museli být méně skoupý s herním obsahem, dát hráčům výraznější systém progrese a vyřešit některé problémy s připojováním. Na ono “šestkové” hodnocení ji pak musí tahat povedená grafická stylizace, přítomnost hoverboardů a zajímavý systém módů pro postavy, což je jednoduše na pováženou.
