„Chtěl jsem ji milovat a chvíli i miloval, ale líbánky netrvají věčně.“
Zájemci si mohou naši recenzi i poslechnout. Video výše.
Hry od německého studia Piranha Bytes jsou mou srdeční záležitostí už od mládí, během něhož jsem vůbec poprvé přičichnul k výborné RPG sérii Gothic, jejíž první a druhý díl chovám ve velké oblibě dodnes (po Arcanii jsem vzal na milost i trojku) a asi nikdy mne nepřestane fascinovat, jak podmanivý svět se těmto vývojářům povedlo vytvořit. Každopádně ani značka Risen mě nenechala zcela chladným, kdy u ní jsem zase obdivoval tvrdošíjnost autorů v tom, že i přes útok času si stále tvoří hry podle své vlastní šablony, pročež asi nikdy nepřekročí stín jejich nejslavnějších děl, avšak fanouškům většinou nabídnou přesně to, co se od nich očekává.
A to se ve své podstatě dá tvrdit i o hře Elex, která ve svých počátcích působila jako odvážný úkrok z komfortních vod, aby se ve výsledku opět jednalo o další staromilskou záležitost, na níž byl nejodvážnější svět, kombinující prvky sci-fi a fantasy. Avšak ani tentokrát to příliš nevadilo, jelikož tento výlet do dob minulých si fanoušci (včetně mě) vesměs užili, protože postupné objevování onoho nového světa bylo jednoduše parádní. I kvůli tomu jsem se opravdu upřímně těšil na pokračování, u něhož jsem byl zvědav, kam se posune tentokrát. Jenomže na mě čekalo hořkosladké zjištění.
- Platforma: PC (recenzovaná verze) PlayStation 4, PlayStation 5, Xbox One a Xbox Series X/S
- Datum vydání: 1. 3. 2022
- Vývojář: Piranha Bytes
- Žánr: RPG
- Česká lokalizace: Ne
- Multiplayer: Ne
- Dat ke stažení: 43 GB
- Herní doba: 40+ hodin
- Prodejní verze: Krabicová a digitální
- Cena: 1 599 Kč v Xzone
Zase práce?
Tyranský Hybrid konečně padl, frakce byly trochu usměrněny a situace na planetě Magalan se alespoň do jisté míry uklidnila. Náš hrdinný a bývalý Alb, Jax, se tedy uchýlil k zaslouženému odpočinku, kdy se rozhodl odloučit od civilizace a našel si klidné místečko, kde spokojeně tráví své dny farmařením, vařením a dalšími domáckými kratochvílemi. Avšak začínáme novou hru a takový klid by pravděpodobně nikoho nebavil, takže se zákonitě objevuje nová hrozba – Skyanidé. A jak to vypadá, tak tito extraterestriálové rozhodně nepřichází v míru, kdy navíc má Jax takovou smůlu, že jedna jejich základna se objeví u jeho obydlí, které je následně i zničeno. Je okamžitě jasné, že není čas ztrácet čas, takže se Jax musí opět vydat mezi lidi, varovat je před příchozím nebezpečenstvím a ideálně ho i zastavit. Tímto krokem tedy začíná zhruba 45hodinová pouť, během níž budete opět prozkoumávat zvláštní, avšak působivý a detailně zpracovaný svět, kde každá budova a postel má svůj účel, v noci se místní fauna odebírá ke spánku, a hlavně je perzistentní, takže se vyhnete otravnému respawnování jednou zabitých nepřátel a mohou vám umřít i klíčové postavy. Pokud to tedy dovoluje samotný příběh.
Budete prozkoumávat zvláštní, avšak působivý a detailně zpracovaný svět.
A to slovíčko „opět“ jsem nepoužil náhodou. Zkušení harcovníci předchozího dílu totiž při pohledu na mapu a při průzkumu zdejších lokací okamžitě zjistí, že jim přijdou poněkud povědomé. No a aby taky ne. Mapa totiž není úplně nová, nýbrž jsme se „akorát“ posunuli na východ, což znamená, že zde již třeba nenaleznete počáteční lokaci z minula, ale opět lze navštívit Pevnost (The Fort) či Kráter (The Crater). Vtip ale spočívá v tom, že od vaší poslední návštěvy uběhlo mnoho let, takže se zdejší prostředí výrazně proměnilo, kdy přibylo zeleně i osídlených míst. Pro hráče jedničky se tedy jedná o pomyslný dárek, kdy je vyloženě radost prozkoumávat známé lokace a sledovat, jak se na nich zub času projevil. Ale ani nová místa, jimž vévodí území Morkonů (nová fanatická frakce), nezůstávají příliš pozadu a do zdejšího světa pěkně pasují, kdy navíc nabízí ještě větší variabilitu, takže se vám jednotlivé kulisy jen tak neokoukají. Jen nesmíte mít úplně přehnané nároky.
Dobrodružství, které pohladí
Už z ukázek i doprovodných materiálů totiž bylo jasné, že po vizuální stránce se nového Horizonu nedočkáme. Na dnešní poměry větších her je totiž vizuální stránka jako taková opravdu poněkud slabší, takže pověstný orgasmus z ní asi nedostanete. Avšak! Schválně jsem si pustil znovu jedničku a musím konstatovat, že zlepšení tam rozhodně je. A nemalé. Textury jsou detailnější, paleta barev různorodější, vegetace bohatší a animace propracovanější (ačkoliv stále působí toporně, hlavně u obličejů). Vše je jednoduše takové „hutnější“. Co ale musím vyzdvihnout nejvíce, je vyloženě skvělé nasvícení, jenž dokáže vykouzlit vskutku malebné výjevy. A potěší i skučící vítr, kdy jsem si občas připadal, jako bych se ocitl ve třetím Zaklínači.
Textury jsou detailnější, paleta barev různorodější, vegetace bohatší.
Každopádně tuto zastaralost nejspíše ještě rádi odpustíte, jelikož svůj návrat hlásí jeden z trademarků, kvůli kterým hry od tohoto studia bezmezně milujeme. Tím mám na mysli opravdu neopakovatelný a úžasný pocit z průzkumu. Zatímco dnešní hry na vás valí jeden ukazatel za druhým, kdy častokrát nevíte, kam dříve skočit, tak tady je objevování daleko přirozenější. Na samotném začátku máte totiž zcela nepopsanou mapu (až na ukazatel vaší polohy), kdy je čistě na vás, kam se vydáte nejdříve, či jak své kroky budete směřovat. Postupně tedy prozkoumáváte, mluvíte s postavami, dostáváte úkoly a všechno krásně plyne, kdy se nikdy nestane, že byste se cítili zahlceni. Na zmíněné mapě se navíc automaticky objevují jenom klíčové věci (teleporty, obchodníci a učitelé), kdy si můžete zahrát na kartografa amatéra a zbytek ikonek si do ní zanést sami, což hezky podporuje pocit dobrodružného života, případně ji necháte tak, jak je. Stále navíc platí, že v jeden moment lze mít aktivní pouze jediný úkol, takže vidíte šipku jen pro něj. Někomu to může připadat nemotorné, za mě je to skvělá věc, která podporuje plánování a zlepšuje soustředění na cíl.
Řízni, sekni, vystřel, udeř
S tímto průzkumem se posléze pojí samozřejmě i nepřátelé. Ti zde totiž představují jediné bariéry vašeho pohybu, kdy nejednou narazíte na nějakého protivníka, který je daleko silnější než vy, pročež je vám jasné, že tu asi ještě nemáte co dělat. Autoři ovšem zapracovali na jejich rozmístění, které dává větší smysl, kdy hlavně na začátku na "přesíleného" soka narazíte jen párkrát, což by mělo pomoci nováčkům. Výběr typů nepřátel je pak pestrý, kdy se opět vrací některá ikonická monstra, ale chybět nemohou ani kusy nové. Jejich design patří spíše do škatulky „průměrné“ a originální nápad aby člověk pohledal, ale urážet vás to asi také nebude. Je ale rozhodně dobré, že vám na vašich toulkách i během soubojů mohou asistovat různí společníci, s nimiž si postupně skrze činy a dialogové volby budujete vztah, díky čemuž se stává putování živější. Navíc se tito jednotlivci občas účastní i samotných rozhovorů, takže nepůsobí jako obyčejní panáci a slepí následovatelé. Kromě toho skrze činy a volby formujete i svou povahu, což se projevuje hlavně tím, že v rozhovorech budete mít dostupné nové možnosti a svět by vás asi měl vnímat trochu jinak, ale přílišných rozdílů jsem si upřímně nevšiml.
Výběr nepřátel je pestrý, ale design není příliš originální.
Jakmile ale dojde na samotný boj, tak budete nuceni tasit meč, sekeru, kladivo či vytáhnout luk, kuši, pušku, brokovnici nebo magii. Svůj druh zbraně si jistě najde každý, kdy do jisté míry můžete i směle kombinovat a experimentovat. Od samotné akce poté nesmíte čekat zázraky – nejde o žádnou vyladěnou „soulsovku“. Ale od minula se jedná o obrovské zlepšení, pročež se z prvku, který otravoval, stává prvek, který v pohodě zvládnete. Boj je tedy o poznání příjemnější, přechody z jednotlivých úkonů plynulejší a úskoky s kotouly se dají provádět bez toho, abyste skřípali zuby. Navíc si můžete nově vylepšit svůj jetpack a zahrát si na takového Supermana, což je velká zábava a ještě více to ulehčuje pohyb. Ovšem také lze při létání bojovat. Takový boj je sice velice omezený a přímočarý, kdy v podstatě jen mačkáte jedno tlačítko, ale občas se vám bude hodit. Především v případech, kdy vaší specializací budou chladné zbraně. Na čem by se ale ještě mohlo zapracovat, tak je kamera. Ta během těchto soubojů ve vzduchu či ve stísněných prostorech dokáže nepěkně zlobit a vy docela jednoduše ztratíte přehled o dění na bojišti.
Staří známí
Když už se ale tady bavíme o RPG, tak nesmíme opomenout ani samotné vyprávění. Jestli jste alespoň na nějakou chvíli vyzkoušeli předchozí díla celku, tak asi víte, že příběh určitě Pulitzerovu cenu nezíská. A to se dá přenést i sem. Jedná se o takovou klasickou historku o nové invazi, kterých známe hromady (i přes několik zvratů, jenž však očekáváte). Jednotlivé události jsou pak hráči sdělovány především skrze velkou porci rozhovorů s různými NPC, jichž je vskutku nemalé množství a je docela příjemné, že si je minimálně podle jejich povahy docela dobře zapamatujete (podle modelů už spíše ne). S dialogy je to posléze trochu komplikovanější. Většinou jsou zde přítomny takové výměny, které vám uši trhat vyloženě nebudou, ale čas od času se objeví situace, jenž působí velice zvláštně, hloupě a neobratně. Za to ovšem do jisté míry mohou i zcela mrtvé obličeje, přenášející přesně nula emocí. A neobratně také působí všudypřítomné flashbacky, jež sice fungují jako taková berlička pro nové hráče, ale jejich zakomponování působí hodně na sílu.
Příběh Pulitzerovu cenu nezíská.
Bez znalostí předchozího dílu se ale tedy rozhodně obejdete, pročež i samotný Jax začíná v podstatě od začátku. Ztráta jeho schopností je tentokrát vysvětlena tím, že posledních několik let lelkoval, a zároveň byl pokousán jedním z vetřelců, což se projevuje mírnou ztrátou paměti a postupně mizející lidskostí (s tímto prvkem ale hra nakonec příliš nepracuje). To v praxi znamená, že si opět bude muset u zdejších mistrů a učitelů osvojovat jednotlivé dovednosti a schopnosti, kterých je ve hře opravdu požehnaně, takže zase bude čistě na vás, jakým směrem se vydáte. Rozhodně je ale dobré připomenout, že některé dovednosti jsou exkluzivní pro danou frakci. Takže vybírejte moudře.
Nepříjemný úpadek
Do této chvíle to tedy ve skutečnosti vypadá, že je Elex II víceméně povedenou hrou, kterou si užijí jak fanoušci, tak s trochou štěstí i noví hráči. A do jisté míry je to pravda. Avšak tato idylická situace platí jenom pro první dvě kapitoly hry, tedy zhruba první polovinu, která se drží relativně při zemi, je semknutá a nabízí takovou tu "gothicovskou" atmosféru. V těchto chvílích jsem si opravdu pomlaskával a spokojeně vrněl, přičemž mi v hlavě několikrát proběhla myšlenka na to, jak mě ti kluci němečtí zase zvládají bavit. Ale někdo ve studiu si jednoduše musel říct, že nám hráčům přece nemohou dodat zcela zábavnou hru. Kdepak, to se nesluší! A tak s nástupem třetí kapitoly jde veškerá legrace lidově do kytek.
První polovina nabízí takovou tu "gothicovskou" atmosféru.
Vyprávění totiž najednou dojde dech, kdy absentuje jakákoliv snaha o gradaci, která by vás nutila dojít na samotný konec. To by samo o sobě zase tolik nevadilo, jenomže snaha o cokoliv zajímavějšího se vytratí i ze samotných úkolů. Odstartuje totiž sáhodlouhý cyklus misí, v nichž budete neustále běhat z jednoho místa na druhé a účastnit se téměř nekončících a stále se opakujících soubojů, což vás brzy začne spolehlivě ubíjet. Do velké míry tomuto fenoménu také napomáhá nešťastná struktura, nastavena tak, že se v oné druhé polovině víceméně zcela vytratí ten povedený a zábavný prvek prozkoumávání, jelikož mapu budete mít veskrze prolezlou a s většinou nepřátel budete dobře obeznámeni. Navíc v těchto částech hry jsem horko těžko hledal nějaké vedlejší úkoly, které by tento stereotyp narušovaly. Snad jenom zbylé mise pro společníky, jenž se však také víceméně točily kolem toho, abyste někoho sprovodili ze světa. Do jisté míry to může být zapříčiněno tím, jakým stylem jsem postupoval, avšak si myslím, že to nebude problém pouze na mé straně. Pomyslnou korunu tomu ale nasazuje jeden z nejlínějších, nejobyčejnějších a nejodfláknutějších konců, doplněný o naprosto otřesného posledního bosse.
Na každý pád…
A bohužel, pocitům z roztříštěnosti přispívá i technický stav. Netvrdím, že na 100 % existuje kauzalita mezi technickým stavem a pokročilejšími částmi hry, ale z mých zkušeností mohu říct, že čím více jsem se blížil konci, tím byl titul rozbitější. Různé nedokonalosti se tedy postupně začaly hromadit, kdy nechyběly levitující objekty a postavy, propadání do textur, poblázněné ragdoll efekty (občas si člověk vzpomene na obry ve Skyrimu) a pochybné detekování zásahů. Nejhorší ale na celé situaci bylo zamrzání a následné pády. Tento nešvar se začal v pozdějších částech objevovat až příliš frekventovaně, což vedlo k velké frustraci. A je to škoda tím spíše, že během prvních dvou kapitol situace vypadala v pořádku. Tedy až na opravdu prazvláštní přepínání hudebního podkresu, který z ničeho nic mění své nálady a skáče ze skladby na skladbu. Zde se ale obávám, že se nejedná o technický nešvar, nýbrž o nepovedený design.
Pocitům z roztříštěnosti přispívá i technický stav.
Z pohledu běhu posléze mohu konstatovat následující. Měl jsem to štěstí, že jsem hru vyzkoušel na dvou systémech. Na mém běžném PC, které je složeno z Ryzenu 3600, RX 580 s 8 GB VRAM a 16 GB operační paměti jsem si však ve Full HD téměř neškrtl. Ať jsem se totiž snažil jakkoliv, hranice 60 FPS se mi dosáhnout nepovedlo. V lepších případech jsem se tedy pohyboval spíše okolo 50 FPS na nízké nastavení, avšak velice často docházelo k hlubokým propadům, kvůli kterým byl titul v podstatě nehratelný. Proto jsem musel přesedlat na svůj notebook, složený z Ryzenu 5600H, RTX 3060 se 6 GB VRAM (130W) a 16 GB operační paměti. Tam už byl zážitek o poznání plynulejší, kdy na vysoké nastavení (s výjimkou stínů) titul ve velkém množství času fungoval plynule. Znatelné propady však přicházely stále, a to především ve městech a osadách. Nicméně nikdy to nezacházelo až do bodu, kdy by to bylo nehratelné.
Nešťastná láska
Takže ano, byl jsem připraven Elex II milovat. Měl jsem pro to vyloženě skvělé předpoklady, a navíc jsem jej i skutečně nějakou dobu miloval. Minimálně tedy do té doby, kdy jsem se opět seznamoval se zdejším světem a prozkoumával jeho kouty. Jenomže období líbánek netrvá věčně a fáze vystřízlivění dorazila v duchu příliš silné a dlouhé kocoviny, která zaútočila nečekaně a měla vyloženě ubíjející následky. Pokud se vývojářům podaří odstranit zmíněné technické nedostatky, zážitek určitě bude ve výsledku lepší a o poznání méně frustrující, ale úpadek druhé poloviny hry stále přetrvá a v puse zanechá příliš hořkou pachuť.
Verdikt
Druhý Elex ve své první polovině hráče příjemně vtáhne a okouzlí, aby jej ale následně mohl pořádně požvýkat a na konci celého otráveného a unaveného vyplivnout. Nový projekt německého celku tedy v sobě stále skrývá své neochvějné kouzlo, kterému se dá propadnout, avšak kvůli ubíjející druhé polovině hry a neustálým technickým "klackům" pod nohami se z toho stává čím dál obtížnější úkol.
