Recenze Senua’s Saga: Hellblade II – překrásný výlet za porozuměním

Mojí největší obavou před hraním druhého Hellblade bylo, aby nešlo o klasický příklad více téhož. Aby vývojáři nezkazili silný konec prvního dílu, který přinesl pro titulní Senuu kýžené rozřešení. Přestože se pokračování zásadněji neodlišuje v hratelnosti, pouze ji jemně posouvá a ohýbá, vyprávění doznalo značné proměny a protagonistka tentokrát více než svoje démony poznává temnotu a světlo druhých.

• Platforma: Xbox Series X (recenzovaná verze) a S, PC
• Datum vydání: 21. 5. 2024
• Vývojář: Ninja Theory
• Vydavatel: Xbox Game Studios
• Žánr: akční adventura
• Česká lokalizace: ano
• Multiplayer: ne
• Dat ke stažení: 70 GB
• Herní doba: 8 hodin
• Cena: 1300 korun (Xbox), dostupná ve službě Game Pass

Krásy Islandu

Přes všechno, co jsem zmiňoval v úvodu, se sluší začít vizuální stránkou nové hry od Ninja Theory. Autoři totiž nadělili něco neuvěřitelného. Samozřejmě jsem viděl trailery, screenshoty a další ukázky, vývojáři se ambicemi netajili a koneckonců už první díl, ač ještě od nezávislého týmu, byl grafický skvost. Ale když jsem si pak virtuální Island zažil na vlastní kůži, stejně se mi nevyhnulo obrovské překvapení z toho, jak překrásný zdejší svět je.

Hra se jednak přibližuje fotorealismu jako žádná jiná, jednak nespoléhá jen na technickou kvalitu a přináší řadu nápaditých scenérií a výjevů. Nejsilnější jsou výhledy do dáli a pohledy na oblohu, které vyvolávají známý dojem malosti v obrovském světě, který na člověka téměř padá. Něco, co jsem v žádné jiné hře nezažil. Úžasné jsou ale i obličeje postav nebo odrazy světla a stíny v uzoučkých jeskyních.

Pro co nejfilmovější zážitek zvolili vývojáři širokoúhlý obraz bez možnosti přepnutí, takže na obrazovkách se standardním poměrem stran vás bude doprovázet dvojice černých pruhů. Chápu, že jde o osobní preference a někomu mohou vadit, ale mě neobtěžovaly, naopak dobře podtrhují zmiňované pohledy do krajiny.

Společně se vším výše popsaným jde ruku v ruce i skutečnost, že hra je na Xboxu Series X perfektně optimalizovaná a běží – byť v avizovaných 30 snímcích za sekundu – zcela stabilně a bez jakýchkoli problémů nebo loadingů. Navíc jsem nikdy neměl pocit, že bych vyšší snímkovou frekvenci vyloženě potřeboval.

S vizuálem se neodlučně pojí i zvuk. Neohromil mě tolik jako grafika, ale to jenom proto, že z úrovně prvního dílu se jenom těžko dělá významnější pokrok. Hlasy v Senuině hlavě nikam nezmizely a perfektní je taky ambient. Hudba ustupuje poněkud do pozadí ve prospěch přirozených zvuků prostředí a dialogů, ale když už zazní, nemá chybu. Zvuk několikrát pomůže i v samotném hraní, třeba díky svému rytmu.

Filmová hra, herní film

Hellblade II dělá všechno pro to, aby vypadal jako film, ale zároveň se nepřestal úplně hrát. V cutscénách budete často ovládat Senuin pohyb, v hratelných pasážích se zase bude kamera hýbat jako v cutscéně. Rozdíly mezi částmi, na které hry standardně dělíme, se zde nezřídka stírají.

Souboj si prošel výrazným zjednodušením.

Filmovosti je podřízená i hratelnost. Jednak jí bude míň než v prvním díle – soubojů i hádanek. Jednak právě souboj si prošel výrazným zjednodušením. Navzdory tomu, že patřil mezi kritizované prvky předchůdce, nedoznal zásadních změn. Jeho principy jsou v podstatě totožné. Největší změnou je absence potřeby hlídat si záda. Vždy budete bojovat jenom s jedním nepřítelem.

Nevypadá to hloupě, nikdo nikde nečeká, vše je plynulé a přirozené díky popisované filmovosti. Byť výchozí dynamická obtížnost funguje dobře, kvůli absenci hromadných bitek (nepřátel je víc, ale útočí postupně) mi přišel souboj až příliš snadný a relativně jednotvárný. Alespoň zapracovali vývojáři na různorodosti protivníků a je pravdou, že neplatí na všechny stejný přístup.

Nad rámec bojů, které jsou spíš občasné a delší, budete chodit prostředím a prozkoumávat ho. Struktura je podobná jako v Hellblade: Senua’s Sacrifice. Cesta je velmi lineární, ale sem tam nabídne odbočku s nějakým tajemstvím. Secrety jsou pěkně schované a nabídnou bájný příběh i Senuiny vzpomínky.

Jednou za čas se před vámi otevře o něco rozlehlejší místo, opět na úrovni prvního dílu, spíše jakási aréna, ve které se na vás vrhne puzzle. Když mě hra uvítala hledáním run schovaných v prostředí a perspektivě, trochu jsem se zděsil. Snad nebudou autoři opakovat jen už vyzkoušené mechaniky… Nebudou. Runy se vrací jako jediné. Ostatní hádanky jsou čerstvé, byť myšlenkou navazují na způsoby první hry. Enviromentální puzzly vás donutí manipulovat s prostředím a stejně jako zbytek hry přináší i zajímavé vizuální hrátky. Z hlediska obtížnosti mi přišly spíše snazší, ale možná se víc hodí slovo intuitivní. Hráč určitě není za hlupáka.

Ve své hlavě, v hlavě přátel i nepřátel

Z dosavadních slov byste si mohli vytvořit dojem, že Hellblade II skutečně nabízí jenom více téhož. Jak už jsem ale naznačil, největší proměny se dočkaly příběh a vyprávění. Hlavní postavou je stále Senua, stále se vyrovnává se svojí psychózou a stále nachází její pravou podstatu. Na Island přijíždí za pomstou a ujištěním, že už se nebudou opakovat osudy, které stihly její rodnou vesnici. Cíle mladé válečnice se ale velmi brzo změní a její osoba ustupuje do pozadí.

Atmosféra hry je diametrálně odlišná od prvního dílu. Dvojka je relativně pevně ukotvená v realitě, potkáváme méně bohů a více skutečných lidí. Nejsme v Helheimu, ale na Islandu. A už nejde ani tolik o příběh Senuy jako o příběh jejích přátel, ale možná ještě o něco více nepřátel a těch, kteří se postaví na obě strany barikády.

Postavy nejen skvěle vypadají, ale jsou i výborně napsané a zahrané. Jejich vývoj dává smysl a jejich dialogy mají váhu. Senua – a tím pádem i hráč – má příležitost většinu z nich poznat a pozná i své protivníky. Nejde tak jen o anonymní zlo, ale o charaktery, které mají ke svému zlu důvody, více či méně obhajitelné. Všechno drží pohromadě až do uspokojivého konce.

Těžiště je v místech s několika postavami s hmatatelnými problémy.

Zatímco první Hellblade je nejsilnější, když je Senua uzavřená v sobě samé, v temném místě jen s hlasem, který o ní permanentně pochybuje a strhává ji do stavů beznaděje a šílenství, těžiště pokračování je v místech s několika postavami s hmatatelnými problémy. Člověku, který třeba nemá zkušenosti s psychickými problémy podobnými těm ze hry, může novinka připadat o něco lidštější a srozumitelnější. Původní příběh zase dokáže ještě víc zatlačit na emoce, koneckonců jednou z těch ústředních je láska, pro kterou se jde až do podsvětí.

Stejně a přece jinak

Senua’s Saga: Hellblade II je hra, která je svému předchůdci opravdu v mnohém podobná. Mechaniky doznaly lehké obměny, ale základní principy zůstávají stejné. Výrazněji se neliší ani struktura nebo délka. Více téhož to ale není. Navzdory podobnostem je výsledný dojem z aktuálního titulu zcela odlišný. Je tomu tak proto, že jsou jiné myšlenky a ponaučení, jde tu o porozumění, empatii a sounáležitost.

K tomu se přidává prezentace, která nemá v herním světě obdoby. Jedno z letošních želízek v ohni Xboxu vychází z náročného testu ohromit skeptického fanouška prvního dílu (mě) v nadmíru pozitivním světle. Hellblade II má splněno a mnohem víc.