Sacred 3 - třetí ničivá výprava Ancarií

Recenzovaná verze: PC

Vytvořit důstojné pokračování hry, která se zapsala zlatým písmem do fondu herní historie, rozhodně není žádný med. Šance, že vás hladoví fanoušci za neadekvátní práci sežehnou ohněm pekelným je nebezpečně vysoká a za zády čeká vydavatel očekávající odpovídající zisky. Své o tom ví i Ascaron, stojící za dnes již legendární a kultovní záležitostí Sacred, která vyzvala tehdejšího krále RPG - Diablo a dle mnohých v tomto souboji Davida proti Goliášovi zvítězila. Parta zkušených německých borců se vrhla i na druhé pokračování a… nu, Sacred 2 před šesti (potažmo pěti na konzolích) lety nedopadl úplně podle představ. U odborné kritiky hodnocen jako nadprůměrný, u veřejnosti a fanoušků to taková sláva nebyla. Ascaron ale padl (nyní funguje jako distributor) a otěže třetího dílu převzali nepříliš známí, rovněž němečtí, Keen Games. A Sacred se změnil k nepoznání. Bohužel?

Třetí Sacred má opravdu s tím druhým nebo nedejbože prvním jen pramálo společného. V prvé řadě se rozlučte s rozsáhlým světem a svévolným pohybem. Zapomeňte na loot, vlastní komba, komplexní RPG prvky, úkoly, vedlejší úkoly, NPC… Při hraní si přijdete jako v jiném světě. Jednou z mála věcí, kterou Sacred 3 po předcích podědil, jsou hromady nepřátel. Mraky nepřátel! Už první díl byl průkopníkem nekonečného kosení šílených množství respawnujících se pohnůtků zla. Třetí díl je na této činnosti postaven. Jste vrženi do koridoru, smetete všechno, co vidíte v cestě, občas si odskočíte vedlejší cestou a zničíte vedlejšího bosse, občas zatočíte kolem, zničíte hromadu zbytečných krámů válejících se po cestě, rozlámete páteř nechutnému bossovi, poberete peníze, stisknete tlačítko a jste venku. A tak stále dokola. V případě příběhových misí shlédnete komiksovou animaci, někdy se místo koridoru prosekáváte arénou skýtající pět vln nepřátelských jednotek. Nic víc. Stále se na vás ženou hordy nepřátel, padají kameny, teče láva, vybuchuje temná energie, propadá se podlaha a bortí skály. Všechno případně okoření přítomnost drop-in co-opu, asi nejproklamovanějšího prvku hry, který ale i přes svou nespornou zábavnost tak trochu vyšumí do prázdna v momentě, kdy zjistíte, že vyjma přítomnosti až třech spřízněných duší nenabízí prakticky žádnou přidanou hodnotu.

Že to všechno zní šíleně akčně? Taky že je. A bezhlavě? Stejně tak. Vyjma zmíněných (a velice ojedinělých) odboček se stále ženete vpřed a bezmyšlenkovitě zabíjíte všechno, co si na vás autoři připravili. Pohyb v globálnějším měřítku se omezil na mapu posetou jednotlivými misemi. Ty se v podstatě dělí na tři typy. V jednom, tom nejdůležitějším, se posouváte v příběhu. Ty jsou delší než zbylé dva, obsahují spoustu žvástů záporných i kladných postav a na konci na vás mají naplánovaný bossfight. Ať už ve formě přerostlé potvory nebo o něco neotřelejší obrany přátelsky nakloněné stavby. Druhý typ nabídne obyčejný dungeon k vyčištění, obvykle zakončený větší zrůdičkou (nebo jejich skupinou) a truhlou skrývající peníze. Třetí se pak od druhého víceméně neliší. Pouze se omezí na jednu místnost a vysype na vás pět stále se zvětšujících vln nepřátel. Tyto mise slouží pouze k dohnání levelu a rozšíření slotů v inventáři a do příběhu nijak nezasahují.

Když je hra založená na nekonečném boji, musí ten boj být patřičně zábavný. A to se Sacredu 3 díkybohu víceméně daří. Především zpočátku je zabíjení až překvapivě návykové. Částečně je to způsobeno jednoduchostí soubojového systému, částečně tím, jak efektně boj vypadá. Díky až úchylnému množství speciálních efektů při používání speciálních schopností se totiž boj mění spíše v obrovskou masu hvězdiček, jisker, krve, těl, země a bůhvíčeho ještě, pohybující se směrem, kam kráčí vaše postava, případně všude kolem. Boj opravdu složitý není. Jedním tlačítkem macháte/střílíte zbraní, druhým uskakujete/blokujete, třetí je typické interaktivní tlačítko sloužící k uchopení nepřátel, použití předmětů nebo házení kolem se válejících výbušnin a čtvrtým tlačítkem vyvoláte větší či menší tlakovou vlnu, sloužící například k odzbrojení nepřítele se štítem. K tomu si přičtěte dvě tlačítka k využití dvou zvolených speciálních schopností, tlačítko k výběru a použití léčivého lektvaru a máte vystaráno. Konzolovost z ovládání přímo čiší a na gamepadu se vyjma lučištníka hra ovládá velice pohodlně.

Již jsem se zmínil o značném osekání hratelnostních prvků hry. To bylo tak brutální, že ve hře nezbyl ani oblíbený loot. Zbraně padají pouze na předem daných místech hry (a je jich jako šafránu), zatímco brnění leveluje s vámi. Vlastnosti equipu upravujete pouze koupí několika málo vylepšení, odemknutých na určitém levelu, za herní měnu, stejně jsou na tom i schopnosti. Žádné skill points. Dosáhnete určitého levelu a pořídíte si celkem markantní vylepšení efektů schopnosti. Samotných schopností také není moc a u každého jednotlivého povolání je můžete v klidu spočítat na prstech jedné ruky. Na druhou stranu se jejich užívání pravděpodobně omezí na vaše dvě nejoblíbenější, se kterými bez problému projdete celou hrou.

Pokud si myslíte, že vás u hry udrží příběh, jste na omylu. Jakési ploché story na vás sice autoři přichystali, ale rozhodně se nejedná o nic, co by zasloužilo ocenění. Prostinká dějová linie vyprávějící o zlém lordovi pokoušejícímu se ukrást bájný artefakt Heart of Ancaria nabízí hromadu nevýrazných postav (především záporných). To je znát především na tom, že se postupně i přes poctivé sledování animovaných příběhových sekvencí začnete ztrácet v tom, proč vlastně děláte to, co děláte. Konání hrdinů navíc působí jako pohádka o kohoutkovi a slepičce, neustále jen jdete od jedné oběti ke druhé a připadáte si jako naprostý otrok zadavatelů úkolů, ochránců artefaktu.

Z hlediska grafického zpracování působí hra trochu rozporuplně. Rozhodně potěší parádní, detailní a rozmanité lokace nabízející kompletní paletu různých prostředí křížem krážem celou Ancarií. Stejně tak upoutají (alespoň zpočátku) neotřelí a zajímaví nepřátelé. Jde sice stále o staré známé nemrtvé, pavouky, démonské rytíře a další RPGčkové evergreeny, ale jejich design dokáže v některých případech příjemně potěšit. Tím bohužel výčet kladů končí. Technicky hra neurazí ani nenadchne, s barevností však vývojáři značně přestřelili a z už tak šíleného chaosu, který se na obrazovce odehrává, se díky přehršelu grafických efektů stává nepřehledný zářící guláš, ve kterém se ztrácí jak postavy, tak potenciální nebezpečí v podobě nepřátelských jednotek.

Dalším z prvků, kterým se vyznačovaly předchozí díly Sacredu, byl humor, který měl říz a velice osobitý šarm. Ten se v Sacred 3 podařilo zachovat jen částečně. Někdy hlášky (jinak výtečně nadabované) hlavní patronky, která neustále něco žvatlá, opravdu pobaví, naopak někdy působí vtípky, především záporáků, dost křečovitě a nuceně. Zmíněný voice acting také nepatří k tomu nejlepšímu, co jsme měli ve hrách možnost slyšet. Vyjma povedené hlavní patronky jsou průpovídky postav minimálně rozpačité, v případě hlavních hrdinů bych se nebál označení tragické. Nekonečné a repetitivní hláškování jakýchsi bojových pomocníků, kteří vám vylepšují svojí existencí bojové schopností, pak dokážou opravdu znechutit.

Nakonec se Sacred 3 moc nepředvedl. Spoustu prvků hodil za hlavu, ty které zůstaly, pak dostaly pořádný kopanec do rozkroku nebo se nedočkaly adekvátní pozornosti. Místo epického dobrodružství tu tak máme koridorovou vyvražďovačku, působící jako lacinější Diablo 3. Pro fanoušky prvního dílu naprostá trefa vedle. Vy ostatní, zkuste raději zmíněné třetí pokračování krále žánru, klidně i na konzoli. Rozhodně neprohloupíte. Třetí Sacred bych volil spíše jako uvolněnou alternativu na pár večerů s přáteli.