Real-time strategie se dají pohodlně hrát i na konzolích. Patří však mezi ně i Sudden Strike 4?
Recenzovaná verze: PlayStation 4
Spojení žánru RTS a herních konzolí je vždy zajímavým tématem, zvláště když se u stolu sejde majitel herní konzole a PC hráč. Nedej Bože, aby si sedli v hospodě u piva, to je pak na pěknou plejádu nadávek zaděláno raz dva. Nutno dodat, že na konzolích lze opravdu hrát real-time strategie vcelku pohodlným způsobem, jedním dechem však musíte doplnit, že na hratelnost, požitek ze hry a samozřejmě také herní možnosti PC verze, s gamepadem nikdy nedosáhnete. Přesto existuje řada RTS titulů, které si na konzolích s chutí zahrajete. Již delší dobu ve mě však vrtal červíček pochybností, zdali Sudden Strike 4 bude patřit mezi ně. Abyste rozuměli, na PC jde o vcelku oblíbenou sérii, čtvrtý díl je však první návštěvou konzolového světa, a tak byly obavy o odfláknutý port zcela na místě. Žádná tragédie se sice nekoná, ale o bezchybný port také zcela určitě nejde.
Yes, herr kommandant
Čtvrtý díl je zasazen do prostředí druhé světové války a nabízí hned trojici kampaní, respektive trojici hratelných stran. Kromě Němců a Sovětů si budete moci zahrát za Spojenecká vojska. Za každou stranu si pak můžete projít rozličnou kampaň, která mapuje někdy velmi ikonické souboje. Operace Market Garden z roli Spojenců, Operace Barbarossa za Němce a v kůži Sovětů nic menšího než třeba obrana Stalingradu, Leningradu či pověstná bitva o Moskvu.
Před každou misí si navíc zvolíte jednoho ze tří velitelů, z nichž každý zastává trošku jiný přístup a nabídne tak jiné bonusy. Překvapivě jde o velmi detailní a komplexní systém, který na vyšší obtížnosti bude zpravidla rozhodovat o vaší prohře či výhře. Někteří velitelé dávají bonusy pěchotě, jiní zase tankům, avšak i zde jsou značné rozdíly. Zatímco při zvolení německého velitele, který se specializuje na pěchotu, dostanete vojáky s lepším výcvikem, kteří lépe obstojí v otevřených bitvách, Spojenecký velitel naopak nemá k dispozici tak dobře vycvičené muže, dokáže je ale vybavit lepšími puškami s větší kapacitou zásobníků. Takovýchto jemných nuancí je opravdu mnoho, navíc si tyto speciální bonusy postupně odemykáte za body, jež dostáváte za plnění jednotlivých misí. Pokud se vydáte mimo kampaň a zvolíte režim Skirmish, čeká na vás takovýchto velitelů rovná devítka. Co je takřka trestuhodnou drobností, je fakt, že ačkoli hrajete za Němce, Sověty či Spojence, váš velitel má překvapivě stejný hlas a pouze mění přízvuk. Jde sice o drobnost, ale o drobnost, které si většina hráčů všimne a chtě nechtě snižuje celkový zážitek. Nezbyly už peníze na více dabérů?
Jednou křížek, jindy zase kolečko
Hodně propíranou částí hry je samozřejmě ovládání. S radostí mohu konstatovat, že základní úkony byly na konzolový gamepad naroubovány takřka bezchybně. Nedostatky se projeví až u detailů, které však oddělují dobré hry od těch nejlepších. Označování jednotek, základní příkazy či seskupování funguje na výbornou. Pravý trigger pak umožňuje otevřít kruhovou nabídku, která obsahuje již zmíněné speciální schopnosti každé jednotky. Tank například může otevřít poklop a jeden ze členů posádky z něj může pozorovat okolí, čímž si rozšíříte dohled. Pěchota zase může házet granáty či umisťovat výbušniny. V těchto okamžicích už začíná jít trošku do tuhého, protože musíte otevřít nabídku, analogem vybrat požadovanou schopnost, analog stále držet v požadovaném směru, uvolnit trigger a až poté tlačítkem X vybrat kam například granát hodit. Mezi tím se však může stát mnoho věcí, a proto budete občas nechtěně nuceni tyto speciální schopnosti opomíjet, což je škoda. Na vyšší obtížnost totiž právě tyto speciální schopnosti často rozhodují bitvy.
V tomto případě jde však spíše o specifika konzolových strategií obecně a nechci je hře úplně vytýkat. Od toho jsou tu jiné aspekty. Zásadním problémem hry je totiž to, že vám moc nepomáhá v indikaci nejrůznějších událostí, které se dějí. Například pokud jeden z vašich vojáků padne, objeví se u něj bílý křížek na znamení, že je třeba ho vyléčit. Pokud máte k dispozici medika, najetím směrového kříže nad zraněného vojáka ikonka zčervená, a zmáčknutím kolečka k němu vyšlete medika. Jde tam ale opravdu? Nebo se někde zasekl? Mám kolečko zmačknou znova? Musím čekat nebo se mohu věnovat hře? Navíc stačí drobné drcnutí do analogu, sjedete s vojáka, který je v rámci perspektivy bitevního pole malou tečkou a namísto příkazu pro medika dáváte rozkaz celé jednotce k přesunu a kazíte si tak celý útok. Kromě toho, že hra vám často nedává najevo, co vaše jednotky dělají či nedělají, hraje si s vámi i v rámci ovládání.
„Neexistuje možnost, jak si jedním tlačítkem nechat obraz vycentrovat na označenou jednotku.“
Některé příkazy totiž provádíte tlačítkem X, jiné zase kolečkem. V lepším případě tak nepoložíte bombu, protože ta se pokládá tlačítkem X i když jiné úkony jsou přiřazeny kolečku, v horším případě necháte zemřít zraněného vojáka či dokonce přikážete celé jednotce se přesunout. Další velkou kaňkou je také fakt, že ačkoli hra umožňuje vcelku jednoduše rozdělovat jednotky na skupiny, útok ze dvou míst zároveň je něco, co se provádí jen velmi těžko. Když si totiž šipkou přehodíte na jinou skupinu, kamera zůstane stát a vy se musíte ručně přesouvat několik sekund třeba přes polovinu mapy, jen abyste udali, kam se má jednotka přesunout a poté stejným zdlouhavým způsobem opět letět kurzorem přes polovinu bitevní plochy k druhé skupině. Neexistuje možnost, jak si jedním tlačítkem nechat obraz vycentrovat na označenou jednotku. To je velká kaňka na kráse strategické hry, která je postavena na strategii a kombinování rozličných jednotek.
Dej mi do cesty vojáka a já ho zastřelím. Dej mi do cesty plot a jsem v koncích
Než však pochválím vizuál a další části hry, které si pochvalu opravdu zaslouží, dostáváme s k ještě dalšímu neduhu, a to ještě významnějšímu. Značné pochyby mám o umělé inteligenci, a to jak nepřátel, tak i vašeho vojska. Zatímco většina map je hodně otevřených, v těch, které nabízí úzké koridory, se budou vaše jednotky velmi hloupě zasekávat a nechť je mi Bůh real-time strategií svědkem, že tak velkou dávkou demence neoplývaly ani RTS hry před dvaceti lety. Extrémní problémy jsem měl například v kampani za Spojence, kde se kolem rozsáhlé centrální cesty rozpínají drobná políčka, jež jsou lemována kamennými zídkami, které dohromady tvoří menší bludiště.
Se svým malým vojskem jsem se ocitl před jednou ze zdí, která v očích mých virtuálních vojáků nemohla mít více než 30 metrů a za ní se otevíral volný prostor. Dávám příklad k přesunu, a zatímco tanky zcela poslušně a dle pravidel logiky objíždí zeď, vojáci se naopak vydají do protilehlého rohu, snažící se prošlapat si cestu skrze kamennou zídku. Jal jsem se tedy vojáky navést ručně, chyba se občas vyskytne všude. Vydal jsem rozkaz jít až na samý okraj zídky, kde už jsem si byl zcela jistý, že ten zbývající metr a půl pěší jednotka zeměpisných géniů obejde a přidá se k tankům. Ale ne. Vojáci si to opět namířili do rohu, doufajíce že kamenná zídka mezitím zvětrala. Bohužel podobné problémy se mě držely celý zbytek mapy až do chvíle, kdy jsme se dostali na otevřenější prostranství, navrátili se však například v kampaní za Sověty v úzkých uličkách Stalingradu.
Tři národy a jen čtyři mapy
Snad možná proto neobsahuje Skirmish žádnou podobnou mapu. Všehovšudy jich totiž nabízí pouze čtyři. Je sice pravda, že co do herního designu nabízí opravdu velmi vysokou kvalitu, přesto jsme od podobných her zvyklí na trošku větší číslo. Vysokou kvalitou vynikají i mapy v jednotlivých kampaních. Autoři se vyřádili především s terénem, který nabízí rozličné vlastnosti v závislosti na tom, s jakou jednotkou se po něm pohybujete. Tanky se budou bořit v rozmáčených loukách, pěchotu zase zpomalí, ale zároveň zneviditelní pohyb v lese či v zarostlých polích. Naprostou finesou jsou pak zamrzlé mapy, které patří ke skvostu vizuálnímu, ale i taktickému. Zatímco s pěchotou či lehčími stroji se můžete vydat po ledovém povrchu jezer, jakmile vjedete na ledovou plochu s těžkým tankem, podloží začne praskat, a co nevidět se celé kovové monstrum poroučí mezi ledové kry. Terén navíc reaguje i na projektily. Zde znovu zmíním ledové prostředí, ve kterém se sice vojáci mohou pohybovat po zledovatělých jezerech, ale pokud je ostřelujete větší ráží, led kolem začne praskat, a tak se i oni mohou utopit, dochází tak navíc i k trvalé změně herního prostředí.
S tím jde ruku v ruce vizuální zpracování, které se od PC verze nijak výrazně neliší. Prostředí je velmi detailní, a především působí velmi živě a přirozeně. Vyznaným plusem je vizuální styl, který opravdu navozuje dobovou atmosféru, za což vděčíme především modelům vojáků i techniky, která vychází z autentických modelů. Prostředí je do značné míry zničitelné a kudy projede vaše jednotka tanků, tam pár týdnů tráva nezezelená. Úctyhodné je i technické zpracování. Ani ta největší válečná vřava nesešlápne snímkování na neúnosnou hranici (celá hra běží při 30fps), čtvrtý Sudden Strike byl po celou dobu plynulou hrou s relativně rychlými loadingy. Pro čistě svědomí musím zmínit pouze pád hry hned v první misi, s největší pravděpodobností se však jedná o klasické porodní bolesti, které případně vyřeší hned první záplata.
Halo Wars zůstává neporaženo
Na konzolích jsme zvyklí především na více svižnější RTS tituly, z těch nejlepších nelze nevzpomenout například na dva díly Halo Wars, Sudden Strike 4 však sází především na taktiku, a to v aspektech, které překvapí i hráče, kteří s RTS přišli nejednou do styku. O své jednotky totiž musíte nebývale pozorně pečovat. Zatímco u vojáků musíte hlídat jejich zdraví a případně se starat o jejích léčení, u bojové techniky zašli autoři ještě do větších detailů. Kromě technického stavu, který udává kombinace zdraví a pancéřování, je třeba také sledovat množství munice a také paliva. Ve skutečných válečných konfliktech bylo vždy alfou a omegou právě zásobování a Sudden Strike 4 v tomto směru oproti jiným strategiím exceluje. S tanky musíte zacházet opravdu velmi strategicky, pokud je budete honit po mapě, v polovině mise jim může dojít palivo, naopak tank s plnou nádrží ale prázdným zásobníkem je ještě horší kombinace. Těžká technika se také velmi lehce rozbíjí, stačí jeden zásah do pásových kol a s tankem se nikam nepohnete, nedílnou součástí vašich jednotek tak bude zásobování a také opravářské vozy.
„Skirmish je dobrou oddechovkou s překvapivě fungujícími principy.“
Kampaň nabízí celkem 24 misí, jejichž délka se odvíjí především od vámi zvolené obtížnosti. Na tu nejlehčí lze některé mise projít doslova za pár minut, vyšší obtížnost vás však donutí využívat všechny dostupné prostředky a herní mechanizmy. Obtížnost easy je tak určena spíše do prvních misí, abyste se seznámili se základními principy, poté už ale velmi doporučuji přejít na obtížnost normal, která vdechne celé hře zcela jinou atmosféru. Všechny kampaně dohrajete za zhruba 15 hodin, ostřílení hráči série se však mohou dostat klidně na hodin deset. Dál už toho ale bohužel hra tolik nenabízí. Skirmish je dobrou oddechovkou s překvapivě fungujícími principy, avšak pouhopouhé 4 mapy jsou ve spojení s pouze jedním režimem velmi malou odměnou za cenovku, za kterou se hra prodává. Online multiplayer nabízí přesně to samé, co režim Skirmish, lze tak bojovat až 4 vs. 4 na již zmíněné čtveřici map. Pokud se nesejde dostatečné množství hráčů, může vás poté doplnit umělá inteligence, což je poměrně vhodné, protože velikost map je příliš velká na kupříkladu 2 vs. 2 střety, nemluvě o soubojích jeden na jednoho. Je tak rozhodně na zvážení, jestli se investice do Sudden Strike 4 vyplatí.
Verdikt
Na první pohled detailně propracovaná strategie s relativně dobře zvládnutým ovládáním. Skrze nablýskanou uniformu však velmi rychle začne prosakovat krev z drobných ranek, které ale dokáží ve výsledku zkazit herní zážitek.
