The Division - zákopová válka

Recenzovaná verze: Xbox One

Nyní už mírně upadající World of Warcraft kdysi ukázal, že jedním ze způsobů, jak si nejvíce namastit kapsy je vytvořit hru, respektive svět, kterému budete po dlouhou dobu přinášet nový obsah. Potvrdil to úspěch Destiny, ostatně pokud byste totiž odmazali sci-fi příběhové pozadí a naroubovali na něj rádoby reálný New York z The Divison, v herních mechanikách byste jen těžko hledali rozdíly. Rozhodně nechci říct, že The Division je kopií Destiny, přesto se obě hry snaží dosáhnout toho samého - přinutit hráče vracet se ke hře každý den a nejlépe ve více hráčích najednou. Daří se to?

Hře se zcela jistě nedá upřít skvělá atmosféra. Ta na vás dýchne již na začátku a už vás nepustí. Mix apokalypsy, kde vše hraje proti vám a s tím spojené vědomí, že jste jedním z mála členů Divize - společnosti lidí, která byla speciálně vycvičena na ty nejkrajnější situace. Autoři navíc díky tomu obchází spoustu spekulativních coby kdyby, protože jako člen Divize nemáte pouze bondovské povolení zabíjet, ale máte povolení vše řešit podle sebe.

Divize je poslední složkou domobrany a je povolána až v těch nejtěžších časech, kdy už nepomůže ani armáda či policie. Co se tedy v idylickém New Yorku stalo? Z počátku vlastně nikdo netuší a nebylo by záhodno prozrazovat vám, jak se vlastně věci mají. Postupem v příběhu si na to přijdete samozřejmě sami a to nejen z rozhovorů s vedlejšími postavami, ale především z mnoha úlomků, které budete v New Yorku nacházet. Telefonické rozhovory, holografické echo ozvěny, kterými můžete na určených místech rekonstruovat, co se stalo a další a další informace ve formě textu či dokonce video nahrávek. Po pravdě řečeno jsem se ale několikrát přistihl, že příběh, respektive původ celé katastrofy vůbec nesleduji, protože honba za zkušenostmi a novým vybavením je vždy na prvním místě. Vyprávění příběhu a jeho posuny kupředu totiž probíhají až na výjimky výlučně pomocí radiových rozhovorů, které je samozřejmě někdy těžké sledovat, když se zrovna snažíte nezemřít. Filmových sekvencí není více než deset a disponují tak divnou kamerou, že budete po celou dobu jen přemýšlet nad tím, proč z hlavního protagonisty musíte téměř v každém záběru vidět záda z co největšího detailu. Příběhových misí navíc také není tolik, jak se původně očekávalo, za to jsou ale netradičně dlouhé. Na normální obtížnost si rezervujte alespoň hodinku, na hard minimálně dvojnásobek. V lepším případě…

Big Apple v troskách

Mise jsou rozhodně nápadité, a ačkoli je jich málo, baví od začátku až do konce. Přestože se všechny odehrávají ve městě, prostředí je velmi různorodé. Jednou je to vylidněné nákupní centrum, jindy zase střechy výškových budov, hořící ruiny vybuchlých stavení, rozsáhlá síť podzemky či dokonce budova OSN. New York i po desítkách hodin hraní rozhodně nezevšední. Design celého města lze jen pochválit, protože při bližším pohledu zjistíte, že se vývojářům podařilo zachytit nejen jeho aktuální stav, tedy boj posledních civilistů o holý život či pouliční boje, ale skvělým způsobem ukazuje i co se dělo předtím, než jste byli vpuštěni do hry.

„Často lze vidět za určitými částmi ulic či domů schovaný vlastní příběh, který se zde odehrál.”

Silnice lemuje nouzové značení, které ukládá větším vozidlům používat jiné pruhy než těm osobním, aby evakuace města proběhla co nejrychleji. Některé ulice jsou uzavřeny, stejně jako některé chodníky. Křižovatky jasně ukazují, že řidiči přestali dbát na pravidla silničního provozu a civilizovanost nejlidnatějšího města Ameriky odešla stejně rychle, jako přišel záhadný virus. Přestože je prostředí v zásadě stejné, protože se neustále proplétáte ulicemi posetými pomačkanými auty a odpadky, New York vás rozhodně neomrzí ani po několika desítkách hodin. Jednotlivé části, které přicházejí s původními názvy čtvrtí, se samozřejmě mezi sebou drobně liší, co však zdobí hru v tomto směru nejvíce, je detailnost a propracovanost prostředí včetně až puntičkářské podoby některých budov s jejich reálnou předlohou.

V žádném případě The Division nepůsobí jako výsledek náhodného generování aut a dalších překážek. Často lze vidět za určitými částmi ulic či domů schovaný vlastní příběh, který se zde odehrál, reálnou chuť tomu všemu pak dodávají detaily, jako jsou rozházené odpadkové koše, ve kterých se prohrabuje hejno vran či toulavý pes nahánějící krysy opodál. Vylidněný New York vypadá zkrátka úchvatně. Opakující se vzorec ale samozřejmě najdete, to u hry takových rozměrů snad ani nejde neočekávat, vnitřní prostory budov jsou totiž často podle stejné šablony stejně jako vybavení bytů, v rámci detailnosti a komplexnosti celého města to je však malá daň za jinak detailní a heterogenní město. V souvislosti s tím nelze nezmínit fakt, že opravdu mnoho budov je otevřených a to až po samotné střechy, kam se ostatně podíváme častokrát. Celé město je pak přístupno bez jediného loadingu, jen s jedinou výjimkou, kterou jsou výtahy, ve kterých se vám vždy na pár sekund setmí obrazovka.

Hra na hrdiny

Mimo to, že jako člen Divize jste opravdovým hrdinou (přestože častokrát se střetáváte se skutečností, že vaše práce připomíná nabírání vodou cedníkem), je hra samozřejmě postavena na RPG základech. Jak je zvykem, tvůrci nešli úplně do nejhlubších podlaží celého žánru, ve hře tak naleznete z pravidla jen ty nejznámější a hráčsky nejjednodušší principy a mechaniky RPG her.

Vše samozřejmě stavíte na zkušenostech, které dostáváte prakticky za vše, co uděláte. Maximální úroveň je level 30, přičemž nepřátelé mohou být až na úrovni 32. První část hry, kdy se právě snažíte co nejrychleji vylepšovat postavu a protloukat se příběhem vám zabere zhruba 30 hodin, mě osobně trvalo dosažení třicátého levelu 28 hodin. To je samo o sobě dostatečná dávka herního času, nicméně oněch 28 hodin rozhodně nepředstavuje 28 hodin příběhových misí. Ty jsou vždy označeny doporučenou úrovní, kterou byste měli splňovat, přičemž každá následující mise má doporučenou úroveň o dva levely výše. Vzhledem k tomu, že za každou misi dostanete zkušenosti maximálně na jednu úroveň, nemusíte být zrovna jaderný fyzik, aby vám došlo, že tu druhou zbývající úroveň musíte nahnat nějak jinak.

„Je naprosto běžné, že po příběhové misi musíte udělat ještě spoustu vedlejších.”

Tím “něčím jiným” jsou samozřejmě vedlejší úkoly, kterých je v New Yorku nespočet. Dle očekávání se jejich náplň často opakuje a v zásadě se dělí jen na tři druhy. Často se jejích prostřednictvím dozvíte spoustu informací ze zákulisí celého incidentu a dotváří tak obrázek celého příběhu. Kromě vedlejších misí pak naleznete velké množství dalších vedlejších aktivit, jako je rekonstrukce událostí nebo hledání ztracených agentů. Trošku mi vadila nutnost dělat vedlejší mise chtě nechtě. Samozřejmě pokud vás daná hra baví, rádi z ní vycucáte všechen obsah, ale jako hráč mám rád, když mi pravidla hry nesvazují ruce. Je tak naprosto běžné, že po příběhové misi musíte udělat ještě spoustu vedlejších, aby se číslovka u vaší postavy vyhoupla výše a vy mohli pokračovat v příběhu dál.

Doma je doma

Prakticky největší devízou The Division je vaše operační základna, která se skládá ze tří křídel. Zdravotnického, technologického a obranného. Za vedlejší a hlavní mise spadající pod dané křídlo pak dostáváte body, za které můžete určitou část základny vylepšovat, za což dostanete nové schopnosti. Z počátku je totiž vaše základna jen pár lůžek a podomní prodavač zbraní, postupně se však vypracujete v moderní nemocnici, která léčí civilisty napadené virem, a stejně tak technologickou velmoc, která vám dodává moderní gadgety, jako jsou naváděné granáty nebo automatické věže. Každé křídlo nabízí rovnou desítku vylepšení, přičemž vám odemkne jednak výše zmíněné speciální schopnosti ale i další řádku dovedností, jejichž výčet je poměrně dlouhý a jak se bude vaše základna zlepšovat, budete jich mít i několik desítek. Vlastně si ale žádnou z nich nijak výrazně nepamatuji, nejsou ničím zábavné ani vás nikterak výrazněji nezvýhodňují a jejich úlohu ve hře jsem moc nedocenil.

Rozdělení vaší základny na tři křídla vás však bude provázet na každém kroku, protože i vybavení má tři hlavní atributy. Kromě brnění u vybavení či poškození u zbraní má každý předmět větší či menší množství bonusů pro jednu ze tří oblastí. Bonus pro zdravotnictví logicky zvyšuje vaše množství životů, technologický bonus navyšuje dobu trvání a také poškození vašich speciálních schopností a body do obrany vám navyšuje poškození. Nejedná se však o žádné jemné nuance, kdy si polepšíte o pár HP. Změna například rukavic či nákoleníků může kompletně změnit charakter vaší postavy a klidně i o třicet procent snížit zdraví a naopak navýšit poškození. Je tak třeba sledovat nejen hlavní ukazatele předmětu ale i tyto tři vedlejší, které jsou neméně důležité. Pokud byste náhodou nějaký předmět mermomocí chtěli, ale jeho bonusy vám neseděly do plánu, na operační základně si můžete tyto tři atributy nechat náhodně promíchat.

Kryj mě!

Pokud jste viděli alespoň jedno gameplay video, jistě víte, že The Divison je zatvrzelou cover based střílečkou, tedy že se nepromenádujete po okolí jako Rambo, ale hezky a takticky řešíte každý střet z krytu. Právě z tohoto prvku jsem měl největší obavy, protože z bety jsem nabyl pocitu, že díky nutnosti se neustále krýt bude každý střet neuvěřitelně zdlouhavý, nudný a především stejný, jako všechny ostatní. Brzy se však ukázalo, že tomu je úplně jinak a byla to především moje vina, nepochopil jsem totiž způsob, jakým se The Division má hrát.

Z počátku jsem každou přestřelku řešil přikrčený po celou dobu za jednou překážkou a pouze čekal, až někdo z protivníků vystrčí hlavu. The Divison je však taktickou akcí, a přesně tak by se hra měla hrát - takticky. Level design je totiž vytvořen přesně tak, abyste své nepřátele obcházeli po stranách, zatímco druhý hráč na sebe stáhne pozornost nebo vás jistí krycí palbou. The Divison je především o spolupráci, taktice a tak trochu vyčůranosti. I po několika desítkách hodin hraní mě každý střet s nepřáteli baví a může za to nejen již zmíněný promyšlený level design, ale také skvěle odladěné ovládání. Troufnu si říct, že jsem dlouhou řádku let neviděl tak dobré provedení systému krytí, který je velmi intuitivní, lehce ovladatelný a efektní na pohled. Přecházení mezi jednotlivými kryty a stejně tak obtáčení se kolem rohů je velmi plynulé a nikterak neruší od válečné vřavy probíhající kolem. Sledovat sebe a ostatní hráče, jak se proplétáte mezi překážkami a odpravují jednoho nepřítele za druhým, často připomíná akční scény z hollywoodských spektáklů.

Vlk samotář

No jo, ale jde hrát The Divison i sám? Nebo co když moji kamarádi zrovna nemůžou? Asi není třeba zmiňovat, že ve více hráčích je The Divison daleko zábavnější a nutno podotknout z vlastní zkušenosti, také o dost lehčí. Ale ano, vystačíte si i sami. Prakticky všechen obsah můžete splnit jen na vlastní pěst, otázka samozřejmě je, jak moc je moudré po tom toužit. Zhruba desetinu hry jsem prošel sám, především vedlejší mise, to když moji parťáci odešli na jídlo či už prostě nechtěli hrát. Úroveň zábavy rychle začala klesat, přesto vám hra v tomto směru nehází klacky pod nohy, což se často stává v jiných hrách podobného ražení. Naopak vám ony klacky pomáhá sbírat, protože v každém úkrytu můžete využít speciální schopnost a zažádat si o přátele z herního světa okolo. Vybrat si přitom můžete, jestli se chystáte na plnění misí (PvE) anebo do Temné Zóny (PvP). Stejnou možnost pak máte u startu každé hlavní mise a ve všech případech trvalo najití vhodné party jen několik sekund, matchmaking tak v tomto směru lze pouze pochválit. Fakt, že si můžete online RPG hru užit i v situaci, kdy nemáte ve friend listu podobně naladěné hráče, je rozhodně značná výhoda, kterou si uvědomuji i mimo jiné díky více než roční zkušenosti s Destiny.

Dark Zone alias Temná zóna

Temná zóna, v originále Dark Zone, je uzavřená část města New York, která je celá kontaminovaná. Tím pádem se v ní nikterak neangažují složky domobrany, což má za následek jediné - totální chaos. Zlotřilé gangy si zde dělají, co chtěj. Lze si tady přijít k tomu nejlepšími vybavení. Zatímco ostatní částí města, kde plníte mise a další úkoly zastávají roli PvE části, zde se můžete pustit do křížku i s ostatními hráči, jinak řečeno, Temná zóna představuje PvP část The Divison. Zatímco je jinde zabít ostatní agenty nemožné, v zóně se takovou akcí stáváte tzv. odpadlým agentem, který je náhle vyznačen na mapě a ostatní agenti jsou vyzvání k jeho likvidaci. Jako odpadlík totiž můžete získat daleko více zkušeností, speciální Dark Zone měny a také tu nejlepší výbavu, cena za to vše je ale velmi vysoká. Na vaši hlavu je v případě zrady vypsána odměna, která rozhodně stoji za ukořistění, takže přiláká spoustu hráčů. Avšak v případě, že přežijete v časovém limitu, který ohraničuje hon na vaši osobu, získáváte odměnu vy a stejně tak další speciální vybavení, ke kterému jinak nelze přijít. V opačném případě však ztrácíte obrovské množství zkušeností, Dark Zone měny a získané vybavení.

Temná zóna patří k hlavnímu end game obsahu, což je to hlavní, co o kvalitě, respektive úspěchu hry, jakou je The Divison, rozhoduje nejvíce. Jen pár dní po vydání je však velmi brzy s hodnocením této části hry a proto se k ní vrátíme za pár dní.

Chytřejší, než byste mysleli

Co však můžeme zhodnotit už teď, je umělá inteligence nepřátel, na které do jisté míry stojí celá PvE část. Nechci tvrdit, že je to s umělou inteligencí jako na houpačce, ale má své lepší i horší chvilky. Po většinu času se nepřátelé chování poměrně inteligentně a poměrně dobře se jim daří vytvořit určitou iluzi týmové spolupráce. Často se vás snaží obcházet, a pokud jste sám, jdou na vás klidně dva každý z jiné strany. To jsou však věci, které se stávají, až když narazíte na nepřátele trochu vyspělejší, rozumějte s vyšší úrovní. Ti, kteří mají nad hlavou jednociferná čísla, vypadají hloupě, nereprezentují však schopnosti herní AI celkově, jinak řečeno, jsou hloupí záměrně.

Jakmile postupujete příběhem dále, nepřátelé začnou využívat nejrůznější boční uličky a zatímco na jednoho střílíte, dva další vás obejdou. Nepřátelé v Temné zóně jsou pak vyloženě agresivní, a jakmile vás uvidí, jdou přímo k vám, takže v jednom či dvou hráčích máte mizivou šanci na přežití. Všimnete si také, že se velmi rychle přemisťují a poměrně bystře reagují na vaši změnu pozice a sami si hledají místo, kde budou dobře skryti a stejně tak budou mít dobrý výhled na vaši maličkost. Frázi “tyjo, oni nejsou blbí” budete opakovat co deset minut.

Ne vždy je ale posvícení. Nepřátelům dělá především problém boj z blízka. Často se stane, že naběhnou přímo k vám a vy jen čekáte na smrtící ránu z brokovnice z půlmetrové vzdálenosti. V ten okamžik však nepřátelé často zapomínají, jak se mačká spoušť a pouze se kolem vás nemotorně motají. V rámci celkového dojmu jde ale o maličkosti a umělá inteligence si zaslouží pochvalu. Mimochodem, druhá nejčastější fráze při hraní s kamarády je: “Fakt sorry, já ho neviděl, přišel ke mně zezadu.”

Porodní bolesti

Projekt takových rozměrů a ambicí se samozřejmě neobejde bez problémů. Snad každá větší online hra si je zažila, což rozhodně není omluva, nicméně v dnešní snaze vydat vše co nejdříve to je více než trefné konstatování. V redakci hrajeme The Divison od prvního dne a technických problémů jsme zažili naprosté minimum. Odpojení od hry kvůli nestabilitě serverů jsem osobně zažil jen jednou, o něco častější je však výrazný pokles snímkování, vždy ale pouze na dvě až tři sekundy, tento problém se však vyskytoval spíše v prvních dnech. Až po více než dvaceti hodinách hraní se mi stalo, že bych se dostal do prostoru mimo herní plochu a s postavou jsem se nemohl dostat zpět, hra to však okamžitě zaregistrovala a sama mě přesunula do nejbližšího úkrytu.

Hezky česky

Zvláštní palec nahoru si zaslouží i česká lokalizace ve formě kompletně přeložených textů. Kvalita překladu je více než ucházející a vzhledem k množství informací, které ve města naleznete, je to rozhodně skvělá zpráva pro všechny, kteří si chtějí hru užít na sto procent a nevládnou přitom angličtinou. Je jasné, že občas vám trošku zabrní uši a posteskenete si nad tím, proč je zrovna tohle přeložené takto, ale to je obvyklý problém nejen herních překladů. Snad jedinou výraznější, přesto stále zanedbatelnou připomínku bych měl k pojmenování menších úkolů. Ty se většinou v rámci českého jazyka označují jako “vedlejší”, nicméně v The Division najdete po mapě rozeseté velké množství “postranních” úkolů. Význam je samozřejmě jasný, nicméně v rámci konzistence českých herních překladů to je trošku úsměvné.

Zmínit je třeba samozřejmě i audiovizuální zpracování, o kterém se však už řeklo snad vše. Na konzolích nové generace samozřejmě hra vypadá o něco hůře než na PC a přestože jsme nedostali kvalitu, po které jsme toužili na základě prvních gameplay videí, výsledek vypadá skvěle. Noc, sněhová bouře i ranní východ slunce. Vše vypadá v podání enginu Snowdrop nejenom realisticky, ale především krásně. Odrazy v kalužích, padající sníh či modely zbraní. Dobře se povedly i samotné postavy, které nejen že dobře vypadají, ale také se hezky a přirozeně pohybují. Mnohokrát jsem si típnul screenshot jen abych si uchoval krásný pohled, který se mi naskytl, což se zase tak často neděje. Je však vidět že verze pro Xbox One naráží na hranice výpočetního výkonu konzole, protože mnoho menších objektů vykresluje detailnější textury až při vašem přiblížení a totéž platí i o objektech naopak nejvzdálenějších. Výškové budovy a mrakodrapy v pozadí jsou většinou tmavé vysoké nevzhledné kvádry a až při přiblížení se začnou objevovat odlesky oken nebo snad dokonce světla jednotlivých obydlí. Rovněž vykreslovací vzdálenost není nikterak závratná, nicméně nic co byste nemohli čekat, pokud vezmete v potaz velikost a detailnost celého New Yorku.

Vypadá to tedy, že The Divison je nakonec přeci jen povedenou hrou, to je však verdikt po prvních několika dnech, kdy jsem se oddával především PvE částí. Po dovršení levelu 30, což mi zabralo 28 hodin, se odemknou denní mise, za které dostáváte speciální měnu a také možnost zahrát si všechny hlavní mise na novou extrémní obtížnost. Není třeba poukazovat na to, že bude hra postupem času rozšiřována jak v oblastní PvE tak i PvP, jak to ale bude vypadat ve skutečnosti, ukáže pouze budoucnost. Prozatím se můžeme pouze podělit o ne zrovna malé obavy, protože denní mise a možnost vracet se do Temné zóny prozatím nevypadají jako zrovna velká záruka každodenní touhy vracet se ke hře. Za pár dní se vám přihlásíme zpět už s konečným hodnocením, až si pořádně otestujeme nejen denní mise, ale právě Temnou zónu.

End game obsah

Pokud jste četli původní recenzi, jistě jste si všimli chybějícího výsledného hodnocení. O úspěchu či neúspěchu hry jakou je The Divison totiž do značné míry rozhoduje end game obsah, na jehož otestování je třeba více času (jen příběhová část nám zabrala více než třicet hodin). Rozhodně to ale nebyla taková fuška, jakou jsme čekali. Už poslední příběhové mise vysílaly varování, že to s end game obsahem nebude zase tak slavné, což se posléze ukázalo jako pravda. Přesto totální fiasko určitě nenastalo a hráči opravdu dostanou každodenní zábavu. Jak ale dlouho vydrží bavit?

End game obsah se ve hře v zásadě dělí na dvě části. Tu první představují tzv. denní mise. Několik příběhových misí na vyšší obtížnost, které jejich délku minimálně zdvojnásobí, přičemž jedna z nich je přístupná i na obtížnost “vyzývavá” (opět trošku zvláštní český překlad), která nejen že prodlouží misi na několikanásobek ale zároveň je tak obtížná, že její dokončení není vůbec zaručeno. Každý protivník v takovém případě působí jako boss a chování protivníků se diametrálně liší od toho, co jste doposud znali. Jsou daleko agresivnější a ve velkých počtech spolupracují na tom, aby vás dostali pod tlak. Už jen z toho důvodu je prakticky nemožné hrát tyto mise sólo. V momentě, kdy se na vás vyřítí čtyři elitní vojáci s brokovnicemi, nemáte jedinou šanci, protože je technicky nemožné je všechny zabít včas. Za tyto mise pak dostáváte samozřejmě speciální odměny v podobně end game vybavení a také end game měny Phoenix kreditů, za kterou si můžete nakupovat právě zmíněné end game vybavení. Za jednu misi na vyšší obtížnost dostanete 15 kreditů, za vyzývavou obtížnost rovnou dvacítku. Nejlevnější předměty, možné koupit za tyto kredity, stojí minimálně sto kreditů.

Druhou část pak představuje v recenzi již zmíněná Temná zóna, která je směsicí PvE a PvP. Její fungování a principy jsme si představili už výše, ale jak to vše probíhá v praxi? Ačkoli se autoři zaříkávali, že Temná zóna nabídne dlouhotrvající zábavu, její účelem je pouze jedno. Spolu se svými spoluhráči obcházíte vyznačená místa s nepřáteli a doufáte, že je mezi nimi boss, který vám může dát nejen Phoenix kredity ale také nějakou zlatou zbraň (zlatá barva indikuje end game vybavení). Do tohoto jednoduchého systému pak vstupují ostatní hráči mimo váš tým, kteří mohou mít stejný úmysl a lze tak spolupracovat. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že to je většinová taktika a jen málo hráčů se naschvál pouští do střetů s dalšími agenty. Riziko ztracení nalezeného vybavení, kreditů a samozřejmě zkušeností je totiž velké.

Ono kouzlo zóny, tedy fakt, že ostatním hráčům můžete, ale nemusíte ublížit, však vytváří zvláštní výbušnou směs. Nikdy si totiž nejste jisti, zdá vás někdo v příští sekundě nesestřelí a nevezme vám vše, co jste pracně získali. Teoreticky to působí jako velmi zajímavý mechanismus, který může vytvářet nejrůznější situace, bohužel ale má své mezery. Přestřelky v The Divison jsou poměrně divoké a pokud se vám najednou srazí dva týmy po čtyřech hráčích a mezi nimi pobíhají AI protivníci, kteří jsou v zóně daleko více agresivnější, je opravdu velká šance, že chtě nechtě trefíte agenta z jiného týmu. Rázem se tak z vás stává rogue, tedy odpadlý agent, který zabíjí další agenty, což samozřejmě změní celý chod událostí.

Ostatní hráči si toho jsou naštěstí vědomi, takže spousta z nich jedno letmé zasažení promíjí, tato mince však má i druhou stranu. Několikrát jsem byl součástí týmu, kdy jsme se intuitivně spojili s dalšími hráči proti umělé inteligenci. Při konci boje pak leader našeho týmu navrhl, abychom lezli do rány hráčům z druhého týmu, což za pár sekund samozřejmě vyústilo v to, že dva z nepřátelských agentů se staly rogue agenty. Mohli jsme je tak zabít aniž bychom tak byli sami označeni a protože ostatní, prozatím neoznačení hráči druhého týmu, bránili ty označené, na které jsme pálili, stali se také rogue agenty a nebylo pro nás už složité vyvraždit celou čtveřici a přivlastnit si jejich loot.

Nejde říci, že pravidla zóny jsou špatná nebo dobrá, každý může mít pohled odlišný, rozhodně však současné nastavení nabízí výše uvedené možnosti a aktivity, které mohou někomu sedět a někomu nikoli. Rozhodně je však zóna tím nejzajímavějším z celého end game obsahu a přestože je v základu jen o vybíjení silných AI skupinek, fakt, že vše mohou v sekundě změnit další hráči je alespoň pro několik dalších týdnů dostatečnou motivací se do této kontaminované oblasti vracet. Na rozdíl od čistě PvE oblasti má zóna levelový strop až na čísle 90, jehož dosažení může trvat desítky hodin, hodně závisí na tom, jestli hrajete v týmu či nikoli a samozřejmě jak moc budete umírat, protože smrt vám získané zkušenosti odebírá.

Na první pohled tak toho hra nenabízí po dohrání příběhu mnoho, na druhou stranu, pokud chcete každý den odehrát denní mise plus jednu z nich na vyzývavou obtížnost a ještě si zařádit v zóně, rozhodně si přichystejte několik hodin na každý den. Současné nastavení end game obsahu odpovídá zajeté klasice, tedy end game měna, kterou získáte za denní end game obsah, jenž můžete utratit za end game vybavení. Recept známý a jednoduchý, přesto účinný. Současný mix denních misí a krásné organické zábavy v zóně nebude stačit každému, přinejmenším ale jde o poměrně dobrý příslib. Tři denní mise a zóna se na papíře zdá jako malý výčet, ale pokud chcete hrát každý den, budete si muset rezervovat několik hodin a to už je myslím dostatečně dlouhá zábava.

Bohužel se nám nepodařilo vytáhnout z Xboxu One vlastní screenshoty.