Total War: Shogun 2 – znovu v císařově náruči

Návrat do dřevních dob

Fakt, že se autoři vrátili do dob starého Japonska, kdy měl každý svojí čest a porážku bral jako poctu, znamená jediné. Můžeme dát sbohem hojnému využívání střelného prachu, můžeme dát sbohem evropským bojištím, a můžeme dát sbohem i tomu francouzskému skrčkovi, co si bláhově myslel, že dobije půlku světa (správně Napoleone, mluvím o tobě). To však ani zdaleka neznamená, že by se druhým Shogunem série nikam neposunula. Právě naopak. Na první pohled nejsou novinky jasně patrné, ale ve skutečnosti jde o mílový posun kupředu. Ale jako vždy nebudu nikam spěchat a všechno vezmu popořadě.

Cesta k moci

Jedním ze základních prvků je samozřejmě kampaň. V ní jako hráč usilujete o post Šoguna, tedy nejvyššího vojenského velitele, přičemž si můžete zvolit, jak dlouhá vaše cesta za vítězstvím bude. Svátečním hráčům bude stačit volba krátké kampaně, kdy sice něco dokážou, ale nepůjde o tu nejepičtější cestu v dějinách Japonska. Klasičtí hráči naopak určitě uvítají průměrnou délku, no a pro ty, co chtějí ze hry vytěžit maximum a zároveň si musí dokazovat, že zvládnou pokořit každého, je tu připravena dlouhá kampaň se vším všudy. Zároveň si musíte zvolit váš klan, jehož volba trochu závisí na stupni obtížnosti. Nicméně, každý z klanů je něčím jedinečný, má své pro i proti, a to je asi nejlepší záruka znovuhratelnosti.

Samotné tažení už je pak víceméně klasika. Máte k dispozici taktickou mapu Japonska, která perfektně kombinuje 2D a 3D pohled (ve třetím rozměru vidíte veškerá dostupná území, ve 2D zbytek, kam zatím nemůžete), po ní přesunujete armády, zajišťujete vše potřebné pro již dobitá místa, stavíte budovy, zařizujete obléhání nepřátelských měst, a samozřejmě také dáváte počáteční impulzy pro vypuknutí monstrózních bitev. Však to znáte, kdo hrál některý z předešlých dílů, bude jako doma.

Pro čest a slávu

Nyní něco k samotným bitvám. V zásadě nejde o nic nového. Ovládáte několik jednotek, převážně složených z lučištníků a válečníků určených na boj zblízka (katana to vždy jistí), sem tam vám pomůže i kavalerie, a tak vám nic nebrání nakopat nepříteli zadek. Když navíc máte k dispozici několik generálů, kteří v duchu RPG nabírají zkušenosti a vy jim za ně můžete přidělovat jedinečné schopnosti, jde to válečné tažení jedna báseň. Nebo snad ne? Z počátku jsou bitvy jednoduché, stačí jenom pro jednotlivé bitvy zajistit dostatek jednotek (na to fakt bacha, ať se vám nestane jako mě, že se na taktické mapě překliknete a vyšlete do bitvy jenom jednotku slouženou ze sotva padesáti mužů), časem ale docela přituhne, to mi věřte, a musíte už trochu zapojit mozek a taktizovat. Rozhodně se rozlučte s tím, že stačí na nejbližšího nepřítele poslat všechno, co máte, a ono to nějak dopadne. Tohle není StarCraft. Každopádně, prostoru pro vymýšlení taktiky je vždycky víc než dost, takže se toho nebojte využít.

Klasické bitvy na otevřeném prostranství určitě mají své kouzlo a jako vždy nezklamaly, mnohem víc mě ale zaujalo obléhání, případně obrana hradu. Bránění je většinou hračka, jde jenom o to vydržet a nepustit si nepřítele moc k tělu, ale jestli si chcete nějaký palác přivlastnit, bude to většinou celkem těžký boj, zvlášť pokud má obránce dostatek lučištníků. Navíc musíte dávat pozor, abyste váš cíl nesrovnali se zemí, protože cílem dobývání hradu není ho zničit, nýbrž obsadit centrální budovu. Občas je ale k dispozici možnost diplomacie, takže pokud se vám věčné válčení nedaří, můžete se zkusit s nepřítelem dohodnout. Občas mi to pomohlo.

Sbohem, suchozemská kryso

Stejně jako v Empire nebo novějším Napoleonovi, i druhý Shogun nabízí námořní bitvy. Z nich mám ale trochu rozporuplné pocity. Sice většinou končí mnohem rychleji než klasické pozemní boje, ale i tak jsem u nich většinou usínal. Přitom je to ale vymyšleno docela dobře. Máte k dispozici několik lodí (nebo spíš plovoucích pevností), naložených tunou vojáků, vrhnete se proti nepříteli, naklikáte útok nebo nalodění a pak už jen sledujete, jak si vaši svěřenci na palubě nepřátelských lodí poradí. Tak nějak to asi skutečně tehdy probíhalo, takže oceňuju i historickou uvěřitelnost, ale pořád se mi zdá, že tomu něco chybí. Nečekám boj rychlostí světla, ale prostě by to jen potřebovalo nějaký prvek, co by všechno trochu urychlil a zároveň mě pořád nesváděl k tlačítku zrychlení hry, které samozřejmě také zůstalo.

Když vám nejsou nepřátelé dost dobří…

Ke kampani pro jednoho se váže jedna podstatná novinka, a to možnost vystřídat nepřítele ovládaného umělou inteligencí skutečným hráčem. AI se sice zlepšila, což chválíme, ale pořád má své nedostatky a tak občas není od věci posadit na její místo osobu z masa a kostí. Sice se tím pádem tak nějak mažou hranice mezi singleplayerem a multiplayerem, ale rozhodně takovou funkci chválím.

Když už je řeč o hře více hráčů, tak u ní bude nejlepší zůstat. Ačkoliv mě to vážně mrzí, v době recenzování nebyl k dispozici žádný server, kde bych mohl poměřit své síly s živými protivníky, takže jsem zákonitě nemohl vyzkoušet ani výše zmíněné vystřídání AI. Nicméně, i bez samotných protivníků nebyl problém zkusit aspoň nejzásadnější muliplayerovou novinku, a to tzv. Tažení Avatara. Jak už název vypovídá, v tomto módu si vytvoříte svého vlastního generála, můžete si vytvořit svou armádu podle libosti, a na taktické mapě, která je trochu zjednodušená oproti singleplayeru, opět řešíte všechno podstatné a vybíráte si dostupné bitvy. Jenom škoda, že jsem ten MP nemohl dotáhnout do konce.

Veteráni do zbraně

Nerad bych zapomněl na jednu důležitou informaci. Pokud jste dosud se sérií Total War nepřišli do styku, mohly by vás v prvních okamžicích čekat krušné chvilky. Ačkoliv se hra nováčkům v žádném případě nebrání, k dispozici je několik tutoriálů, navíc vás v začátcích pořád pronásleduje nápověda, i tak jde o hru, která by nezkušeného stratéga mohla velice snadno odradit. Ale dobře vám radím, minimálně to zkuste. Bez dlouhých hodin strávených v předešlých dílech se sice nevyrovnáte zkušenějším hráčům, ale nenechte se tím zastrašit, a určitě věnujte čas tutoriálům a nezapomeňte taky na encyklopedii, kde může každý snadno zjistit vše důležité o jednotkách, dostupných taktikách nebo i historických hrdinech.

Japonsko pod drobnohledem

A jak je na tom audiovizuální stránka? Musím říct, že skvěle. Série Total War byla vždy proslavena na svou dobu kvalitním vizuálním zpracováním, a ani Shogun 2 není výjimkou. HW nároky se sice opět zvýšily, a občas se hra i na silnějších strojích trochu zadrhává, ale i tak odvedli v Creative Assembly vynikající práci. Každá jednotka je do detailu propracovaná, stejně jako každá budova, každý kousek lesa, a hlavně celkové zpracování grafiky skvěle napomáhá k navození jedinečné japonské atmosféry. Tu ale navozuje i audio stránka. Součástí soundtracku sice nejsou žádné epické chorály jako v Napoleonovi, ty vystřídaly odlehčenější, ale o to stylovější skladby. I tak je ale hudba víceméně podprahová, ozvučení samotného boje hraje mnohem větší roli, ale ani tady tvůrci nešlápli vedle. Všechen ten řev vojáků, řinčení zbraní, nebo dusot koňských kopit působí rozhodně uvěřitelným a hlavně kvalitním dojmem.

Vzhůru na trůn

Shogun 2 se prostě povedl, o tom není pochyb. Na první pohled sice zaostává za svými předchůdci, ale už na ten druhý pohled jde o díl, který předešlým hrám není vůbec nic dlužný, naopak je ještě předhání. A to hlavně díky možnosti vystřídat AI skutečným hráčem, zábavnému dobývání hradů, trochu pozměněnému přístupu k multiplayeru (který však kromě samotného Tažení avatara do verdiktu nezahrnu), skvělému ozvučení a grafice, a také celkové atmosféře starého Japonska, která nám v dnešních hrách vážně chyběla. Jenom škoda těch propracovaných, ale bohužel hrozně utahaných námořních bitev a mírně zvýšených HW nároků. Bez nich by druhý Shogun možná dosáhl na ultimátní hodnocení, takhle ale půjdu jen o bodík níž, což je myslím i tak naprosto výstižné.