Herní adaptace známých filmů nikdy moc nehýřily úspěchem. Jak je na tom nejnovější počin ze stáje Transformerů?
Myslím, že se mnou budou všichni souhlasit, pokud řeknu, že jsou většinou herní adaptace hollywoodských filmů vyvíjeny především pro to, aby si fanoušci filmové předlohy sáhli ještě hlouběji do peněženky a kvalita je tak to poslední, na co tvůrci myslí. Čestnou výjimkou je X-Men Origins: Wolverine, kterého doteď považuji za nejlepší herní adaptaci vůbec. Nyní ale přichází Transformeři a po relativně úspěšném War for Cybertron pro změnu panáčkují pod taktovkou třetího filmu. I když…ne tak úplně.
Dobro vs Zlo
Kluci z High Moon Studios naštěstí dodrželi několik klíčových faktorů, díky kterým není Dark of the Moon takovým propadákem, jaký se původně očekával. Filmový příběh tu prozrazovat nebudu, na lepší pochopení si zajděte do kina (jako návštěvník premiéry mohu jen doporučit). Do začátku vám bude stačit, že válka mezi Autoboty a Decepticony opět pokračuje a Země vůbec není v bezpečí. Zatímco ve filmu se však chystá plnohodnotná invaze, hra filmovému příběhu předchází. Lidstvo je tak pod záštitou Optimuse a jeho party, která křižuje planetou a vyhledává zbytky Decepticonů. Hráč se postupně ujímá role některých Autobotů, ale také Decepticonů a vidí konflikt z obou stran.
I když se to rozhodně pozitivně podepisuje na různorodosti a variabilitě náplně misí, hráč se nikdy nestotožní ani s jednou ze stran. Je totiž těžké najít sympatie k právě kočírovanému StarScreamovi, když za chvíli běháte bojištěm v roli Optimuse. Naštěstí není Dark of the Moon bůhvíjak svazováno příběhem a mise tak hráč bere spíš jako jednotlivé úkoly, než jako součást něčeho velkého. Je silně cítit, že byla hra vytvořena pro spojení s filmem a ten, kdo jej neuvidí, nemusí být spokojen. Bohužel také misí je v singleplayeru žalostně málo a titul není problém dohrát za čtyři až pět hodin čistého času. To v případě, že vám na jedné ruce visí sourozenec, hlavu okusuje domácí ještěrka a nohu leští rozkrokem milovaný pes.
Plnou polní nebo do křoví?
Naštěstí samotná hratelnost nestrádá žádným syndromem adaptací a nabízí to jediné, co dokáže udělat bezchybně. Bezmyšlenkovitou a zábavnou akci, kterou zpestřují sami Transformeři. Každý má totiž své specifické schopnosti a zbraně, navíc kromě podoby robota a vozu (případně jiného dopravního prostředku) oplývá ještě jakýmsi hybridním módem, který poskytuje lepší štíty a silnější zbraně. Většinou je tedy úkolem postřílet vše živé a plechové a jít si za svým cílem, který není nic jiného, než spuštění tlačítka, otevření dveří nebo vyslání signálu. Nic světaborného, ale zabaví. Bohužel tím ale výčet zábavných činností končí a hra tak trestuhodně nevyužívá svých hypotetických možností, jako je bohatší seznam Transformerů k výběru, upgrady postavy a mnoha dalšího. Určitě by něco šlo vymyslet.
Každá mise je naštěstí zcela jiná. Jednou tak postupujete zdevastovaným Detroitem a drtíte veškerý odpor, poté se rychlostí blesku přesouváte na tropický ostrov a hledáte tajnou základnu, případně se v kamufláži snažíte protáhnout zarostlou džunglí. Nakonec se chopíte přerostlé ještěrky a proletíte se podzemním komplexem. Nudu tedy bez problémů zažehná plejáda děje na obrazovce a opravdu bohaté prostředí, jež se jen tak neokouká.
Na jakou stranu se přidáte?
Po dokončení kampaně máte naštěstí ještě jedno útočiště, do kterého se můžete uchýlit, a tím je multiplayer. Konec singleplayeru vám odemkne dva nové Transformery (mezi kterými je i můj oblíbenec ShockWave) a od vás už si žádá jen výběr strany. Na mapách po celém světě se pak vrhnete s kamarády to týmových rvaček a podáte si nepřátelské Transformery se vší parádou. Nečekejte hloubku Battlefieldu či vychytanost Crysis, tady jde opravdu jen o zpestření, které bylo po délce singleplayerové kampaně téměř nutností. Pokud vás tedy láká dát přes držku svému kamarádovi Decepticonovi, máte možnost.
Když vládne licence
Audiovizuál ve mně zanechal překvapivě pozitivní dojmy. Nejen, že je prostředí živé a přirozené, nepostrádá smysl pro detail a především poskytuje působivé kulisy pro všechnu tu akci. Herní adaptace filmu pak většinou znamená i licenci, která tak poskytla Transformerům filmovou vizáž i dabing, který se vážně povedl. Hudba sice licencí neoplývá, ale zdárně napodobuje svého kolegu. Na poměry titulu se tak nakonec dostavila velmi slušná prezentace, která ničím výrazným nepřekvapí, ale ani nesráží kvalitu neustálými bugy a chybkami.
Do kina, nebo za monitor?
Jako plnohodnotnou hru bych Dark of the Moon rozhodně nedoporučoval. Fanoušci univerza sice budou mít radost, všichni ostatní ale dostanou velmi krátkou a částečně i nepochopitelnou zábavu. V případě, že již máte filmovou premiéru za sebou (nebo se na ni chystáte), o herní adaptaci přemýšlejte alespoň jako o rozšíření obzorů. Když nic jiného, letní dny herního sucha vám zkrátí přístupnou a zábavnou akcí.
Verdikt
Ve vodách herních adaptací patří Dark of the Moon rozhodně k lepšímu průměru, bohužel částečně i proto, že se kvalitní konkurence moc nenajde. V případě extrémní nudy a špatného počasí tak můžete dát plecháčům šanci. Pro mě zůstává zarostlý Wolverine dosud neporažen.
