TRON: Legacy 3D

Byl jsem na premiéře filmu v pražském IMAXU! a své dojmy píšu až dnes.../Mezi IMAX verzí a 3D verzí pro normální kina je rozdíl zážitku tak třetinový, možná větší. V normální 3D projekci je obraz příliš tmavý, neostrý (tváře jsou až rozrastrované), zvuk MNOHEM slabší. V IMAX verzi je obraz křišťálově čistý a přehledný i v tmavých záběrech, zvuk je intenzivnější a hudba vnáší do děje silné emoce.Může se to zdát jako prkotina nebo důkaz toho, že Tron stojí čistě na technologii.

Jenomže technologie má vliv na styl a styl má vliv na emoce. Koukat se na Trona v normální 3D projekci nebo dokonce 2D projekci je rozdíl jako mezi tím, když jste na technopárty, nebo si pustíte nějaké techno z kazeťáků (ano, z kazeťáku, žádného vinylu přes bedny nebo MP3 do sluchátek.) Tímto chápu i všechny zklamané diváky...

Tron: Legacy volně navazuje na první díl z roku 1982, ale scénář je napsán citlivě, aby se v ději orientovali i lidé, původním filmem neosvíceni. Design světa neprošel žádnými dramatickými změnami. Opět tu máme prostor tvořený z geometrických útvarů, jež jsou lemovány barevnými neony. Díky pokroku technologií, už nebyli designeři tak limitováni v zhmotňováni svých představ, jako u prvního dílu.

Atmosféra celého snímku je velmi těžce definovatelná. Chladný cyberpunkový motiv se přirozeně mísí s tím duchovním. Ve světě probíhá válka mezi vírou v uživatele (dosaďte si vaše oblíbené monoteistické náboženství) a ateistickou ideologii, která věří, že programy, jakožto dokonalé nadřazené bytosti jsou lepší, než samotní uživatelé.

Joseph Kosinski

Šestatřicetiletý, celovečerně debutující režisér Joseph Kosinski, který vystudoval mechaniku na stanfordské univerzitě a architekturu na té kolumbijské, do své prvotiny promítl zkušenosti z obou těchto oborů. Respektovaný tvůrce reklamních kampaní na herní konzoli Sony Playstation nebo k videohrám Gears of War a Halo, zabývající se rovněž technickým designem výrobků,(výrobky společností Lincoln, Hummer a Chevrolet), potvrdil v tomto filmu svého designérského génia s naprosto ojedinělým citem pro vizuálno, má to však jedno ale. A to je příběh.

Sci-Fi / Akční / Thriller / Dobrodružný Film TRON: Legacy můžeme zařadit do všech těchto kategorií a i přes krásnou vizuální stránku můžeme říci že něco filmu chybí. A sice hloubka příběhu. Na film podobného typu ale nechodíme proto abychom dlouho přemýšleli co nám chtěl režisér vlastně říci ale spíše se u filmu pobavit. A to film zvládá na jedničku. Postavy a celý svět jsou udělány dobře, vůbec bravurně jsou vyvedeny efekty a celkově vizuály. Prostě a jednoduše, u tohoto vám spadne brada a zůstanete zírat s otevřenou pusou a řeknete si: "WOW TO BYLO EFEKTNÍ!"

Příběh

Hrdina jedničky Kevin Flynn (Jeff Bridges) před dvaceti lety zmizel. Jeho syn Sam (Garrett Hedlund) trpí odcizením, nemá zájem o řízení otcem vybudovaného impéria a místo toho dělá vedení společnosti každý rok nějaký ten naschvál. Na naléhání bývalého otcova kolegy se nezbedný syn vydává do dávno zavřené herní arény a nachází tajnou skrýš s přístrojem, který už v jedničce Kevina úspěšně "naskenoval" do počítače. A Sam tatíka samozřejmě následuje. V počítačovém světě zase vládne tyran, tentokrát ovšem Kevinem vytvořený program Clu (digitálně omlazený Bridges). Sam se musí zúčastnit diskového souboje s dalšími programy, projet se na digitálních motorkách, najít otce, vyjasnit si s ním svoje pocity, svrhnout tyrana, prostě klasika.Naivně jsem čekal nějaký nový přístup k tématu, ale jde vlastně jen o vizuálně sofistikovanější update jedničky.

Tron: Legacy je přímým pokračováním osmadvacet let starého předchůdce TRON(1982) sci-fi scénáristy a režiséra Stevena Lisbergera, který se na novém díle podílí v pozici producenta.

V Tronovi se dá nalézt i mnoho odkazů na první díl a na hry vůbec. Například, když Sam (ve skutečném světě) stojí na věži sídla bývalé otcovy firmy, kamera se kolem něj otáčí jako ve hře Assasin Creed nebo závody světelných motorek připomínají místy TrackManii. Hlavní postavy si občas pobroukávají hlavní theme od Wendy Carlos a postavičky v dětském flynnově pokoji, jsou i po designérské stránce přesnými replikami z původního Trona.

Tron nás oproti Avatarovi do svého smyšleného světa nenápadně nevtahuje, neustále na něj a na jeho smyšlenost upozorňuje, nutí nás kochat se jím zvnějšku. Jistě, je to zřejmě nejdražší videoklip Daft Punk, ale videoklipové a přitom strhující jsou dodnes i velkoměstské symfonie, natočené před nástupem zvuku (Muž s kinoaparátem, Berlín: Symfonie velkoměsta). Nejen víra, že Tron bude ještě za několik desítek let podrobován kritickým rozborům, ale také ohromení z nadreálného audiovizuálního (!) zážitku mne vede k přehlédnutí mnoha otravností, zahrnujících mizerné herecké výkony, nezajímavý úvod či připitomělé hlášky, a udělení 10 z 10, film na mne skutečně udělal dojem.