Vzestup a pád nejbrutálnějšího zločince a bandity v dějinách Indie.
Vzestup a pád nejbrutálnějšího zločince a bandity v dějinách Indie.
Koose Muniswamy alias Veerappan se narodil 18. ledna 1952 ve vesnici Gopinatham ležící kdesi v zapadlém severozápadním koutě státu Karnataka, v Indii. Pocházel z početné a velmi chudé tamilské rodiny. Tehdy nic nenaznačovalo, že by z něj vyrostl v budoucnu celostátně hledaný zločinec. Vše se změnilo v období dospívání. S pácháním trestné činnosti započal už ve velmi mladém věku. Veerappan odstartoval svou kariéru brutálního zločince jako pytlák slonoviny a sám se rád chlubil, že svého prvního slona zabil už ve svých čtrnácti letech. Už jako dítě byl bezcitný a rád se brutálně pral. Není divu, že svou první vraždu spáchal v pouhých sedmnácti. Později si jméno zkrátil a nechvalně proslul pod přezdívkou Veerappan, což znamená „ statečný". Na důkaz své mužnosti začal Veerappan nosit nápadně velké kníry.
Svůj první úkryt před strážci zákona hledal v neprostupných rozsáhlých a těžko přístupných částech pralesa Sathyamangalam. Krátce poté co vstoupil na dráhu zločince a bandity a zároveň začal s pašováním slonoviny a vzácného dřeva. Už tehdy se kolem něj vytvořila poměrně početná skupina podobně smýšlejících zločinců. Část peněz z utržené kořisti Veerappan často rozdával chudým vesničanům. Získával tak nejen jejich podporu ve formě potravin, ale i cenné informace o policejních hlídkách. Mohl tak s dostatečným předstihem měnit svůj úkryt před strážci zákona. Brzy se pro chudinu stal jakýmsi indickým Robinem Hoodem. Za trochu peněz vesničani přimhouřili rádi oči před jeho brutálními zločiny. Pytláctví, pašování, obchod se zbraněmi, krádeže a loupeže, k oblíbeným kouskům patřily únosy bohatých obchodníků, které nenechávaly v klidu místní policii. Brutalita Veerappanovi bandy se s postupujícím časem stupňovala a na účet zločinců začaly být připisovány další závažné trestné činy jako vraždy, mučení, zmrzačování a znásilňování. Nebylo proto důvodu, aby si úřady myslely, že je skutečně lidumilem. Během krátké doby gang zločinců rozšířil svůj akční rádius do širokého okolí.
Ze začátku tvořily jejich výzbroj jen staré lovecké pušky a nože, zatímco policejní síly byly na tom s arzenálem mnohem lépe. To se během krátké doby změnilo a banda začala používat moderní automatické zbraně. Vysoce oblíbená byla útočná puška AK-47, různé pušky, kulomety, pistole, granáty a dalekohledy pro noční vidění. Pro indickou policii tak začala být dobře vyzbrojená Veerappanova banda skutečně velikým problémem. Jeho řádění nenechalo v klidu ani vládu, jenž sídlila daleko v hlavním městě Indie. Nebylo tedy divu, když se do jeho pronásledování zapojila na rozkaz ministra obrany i armáda. Těm se sice podařilo polapit, či zabít v četných přestřelkách několik jeho lidí. Sám vůdce bandy byl díky své vychytralosti takřka nepolapitelný. Veerappan na oplátku přísahal policii a armádě krvavou pomstu a ještě přidal na brutalitě svých zločinů. Zato se stal nejhledanějším zločincem Indie. Psancem a banditou, jaký v její mnoha tísícileté historii nemá konkurence. Na jeho dopadení byla vypsána vysoká odměna. Během zhruba 40 let své zločinné dráhy spáchal snad všechny možné zločiny o kterých indické noviny rády přinášely každý týden nové a nové zprávy. To vše po dobu čtyřiceti let! Veerappan za ta desetiletí získal značnou kořist. Zdálo se, že nikdy nebude mít bohatství dost. Za jeho éry pašování santalového dřeva mu padlo za oběť tisíce vzácných stromů, o váze asi 10 000 tun. Jen na nezákonném obchodu se dřevem vydělal kolem 22 000 000 dolarů. Jako pytlák se podílel na zastřelení 2 000 slonů. Což mu vyneslo více než 88 000 liber slonoviny v hodnotě 2 600 000 dolarů. Na jeho konto je přičítáno spáchání 124 vražd, přičemž za každou mu hrozil trest smrti. Dalších brutálních zločinů má na svém kontě nepočítaně.
V osmdesátých letech úřadům došla konečně trpělivost, hon na Veerappana se vystupňoval a štvanice propukla s nebývalou intenzitou. Do nepřetržitého pronásledování se zapojilo více než 1000 mužů policie, armády a speciálních sil Task Force (STF). Začal největší hon na zločince v dějinách země. Svým rozsahem mu může konkurovat snad jen pátrání po známém kolumbijském králi drog. Tím byl Pablo Emilio Escobar Gaviria (1.12. 1949 - 2.12. 1993), nechvalně proslulý nejkrutější, drogový boss v historii obchodu s drogami. Zločinec jehož časopis Forbes v roce 1989 označil jako sedmého nejbohatšího muže na světě. Banditovi Veerappanovi nešlo ve skutečnosti jen o peníze a bohatství. Ve vraždách a mučení svých obětí se totiž vyžíval. Byl to sadista a mnohokrát se chlubil, že mnohé mrtvoly rozkrájel na malé kousky a naházel do řeky jako krmení rybám. O jeho soukromém životě se toho moc neví. Během svého čtyřicetiletého útěku před zákonem se údajně stal otcem tří dětí. Jak se mu dařilo unikat tak dlouho před spravedlností? Jednak za to mohli koupené informace díky nim měl Veerappan vždy čerstvý a velice přesný přehled o pohybu svých pronásledovatelů. Nahrával mu i výběr místa úkrytů, neboť zdejší terén s hustým porostem džungle mu poskytoval výborné útočiště. Veerappan byl notoricky známý pro svou partizánskou taktiku, pečlivě plánoval všechna přepadení a únosy svých obětí. Útočil vždy ze zálohy a velice rychle se pak se svou bandou stáhl do bezpečí pralesa.
Až v roce 1986 se indickým speciálním silám Task Force (STF) podařilo díky náhodě Veerappana polapit. Bohužel to bylo jen na krátký čas. Zločincovi se podařilo podplatil několik policistů a z přísně střeženého žaláře se mu podařilo uprchnout. Čtyři neúplatní policisté zaplatili jeho touhu po svobodě životem.Indické bezpečnostní síly (BSF) byly následně uvedeny ve stav nejvyšší pohotovosti. Rozkaz byl stručný. Zadržet banditu živého, či mrtvého. Za každou cenu. Jenže polapení Veerappana nebylo zrovna dvakrát snadné. Měl spoustu svých informátorů ve vesnicích podél džungle kde se ukrýval. Mnoho z nich bylo i v řadách policie i armády. Bandité se pohybovali na těžko přístupném území o rozloze 6.000 km², kde zachytit jeho stopu byl skutečně nadlidský úkol. Pronásledovatele zdržovalo i to, že často naráželi na důmyslné nastražené pasti. To jim obrovsky stěžovalo postup. Do rukou policie se dostal zcela náhodně. Prvním krokem jejich plánu, aby byl považován za úspěšný, když policejní úředníci zachytili Veerappanův dopis zaslaný jeho bratrovi. Byla to jeho osudová chyba. Byly tam totiž popsány jeho nejbližší plány. Bandita plánoval blízkou spolupráci s tamilskými extremisty.
Po mnoha útrapách a nadlidském úsilí se podařilo zachytit pronásledujícím jednotkám velice čerstvou stopu bandy u vesnice Dharmapuri, v Tamil Nadu. Veerappan zrovna trpěl zdravotními problémy, jejichž důvodem bylo údajně staré zranění. Bandita nutně potřeboval lékařské ošetření. Policie tajně sledovala místní malou nemocnici. Dne 18. října 2004 se Veerappanův stav se zhoršil, a tak se konečně kolem jedenácté hodiny večer odvážil navštívit lékaře. Po jeho příchodu na ambulanci byl objekt neprodyšně obklíčen speciální policejní jednotkou STF. Lékařský personál na znamení policistů vyklidil nenápadně pole. Je dán povel k útoku. Veerappan je v místnosti jen se třemi po zuby ozbrojenými bandity. Na začátku úderu policista maskovaný jako řidič sanitky hodil ruční granát do místnosti ambulance, STF spustila bez varování zdrcující palbu na ambulanci. Veerappan, největší a nejbrutálnější zločinec Indie byl přítomností policie zjevně zaskočen a při krátké asi dvacetiminutové přestřelce spolu se svými věrnými druhy zabit.
Kolem Veerappanovi smrti panuje mnoho dohadů. Někteří dokonce tvrdí, že se mu podařilo uprchnout. Možná k tomu přispěl i fakt, že si krátce před tím nechal přistřihnout svůj knír. Pravdou je, že DNA testy mrtvého těla bandity nebyly provedeny. Velitel policejní jednotky STF trval na svém a tvrdil „ ...jsme si stoprocentně jisti, že zabitý muž je Veerappan".
Další záhadou je kam se poděly miliony dolarů získané za čtyřicet let činnosti bandy? Veerappan prý údajně svou kořist zlato, šperky a peníze ukryl do plastové fólie a tu pak pohřbil do vykopané jámy v okolí Karnataka -Tamil Nadu. Příběh největšího bandity a rádoby Robina Hooda samozřejmě neunikl domácím filmařům v indickém Bollywoodu. Bylo tak natočeno několik dobrodružných filmů a seriálů, které se staly v Indii velice populární.
