Zaklínač 2: Vrahové Králů – ve víru smrtící politiky

Zpět do Severních Království

Podle očekávání navazuje Zaklínač 2 na svého předchůdce. Geralt z Rivie se dostal do služeb krále Foltesta a asistuje mu při útoku na hrad La Valette, kde se skrývají Foltestovy děti. Ofenzíva je úspěšná, hrad dobyt, jenomže pak se na scéně objeví záhadný kralovrah, a aniž bych chtěl spoilovat, král Foltest přijde o život. Vrahoun však zmizí a ze smrti krále obviní Geralta, jenž se tím pádem dostane do vězení. To by ale nebyl náš chrabrý Zaklínač, aby se z něj nedostal, teda za pomoci krásné a oblíbené čarodějky Triss Ranuncul a šéfa Foltestova komanda Vernona Rocheho. Úkol je tedy jasný. Najít kralovraha, zjistit jeho motivy a očistit vlastní jméno.

Zápletka je v základu dost jednoduchá, ale po vzoru knižní předlohy z pera Andrzeje Sapkowského se větví do nevídaných směrů a hlavně nabízí neuvěřitelné množství emotivních a dechberoucích momentů a samozřejmě také cut-scén. Už jen zabití Foltesta je zpracováno tak neuvěřitelným způsobem, že by i Mafia nebo Mass Effect 2 zbledly závistí. Příběh je prostě zase o úroveň výše, a je radost ho prožívat a v podstatě i tvořit, protože stejně jako v prvním dílu hrají podstatnou roli vaše rozhodnutí. A věřte mi, občas vašich voleb budete litovat, tomu se prostě nevyhnete.

V dobré společnosti

Neméně důležitou roli hrají samozřejmě postavy. Ty jednoduše nemají chybu, všechno působí dojmem, že i nejméně podstatný obyvatel má svoji duši a svůj příběh. Geralt, Triss, Zoltan a Marigold vám samozřejmě přirostou k srdci okamžitě, už v prvním díle šlo o jasné oblíbence, nezklame ani dost odměřený Vernor Roche, záhadný čaroděj Detmold nebo svůdná velitelka Saskia, a jakmile přijde řada na krále, je radost ty mocipány sledovat, ať už jde o egoistického Foltesta nebo Henselta, krále Kaedwenu. I hlavní záporáci mají něco do sebe, ačkoliv jak už to tak ve světě Zaklínače bývá, hranice mezi nepřátelstvím a spojenectvím je hodně, ale vážně hodně tenká.

Zapůsobit však dokážou i klasičtí nepřátelé. Na svých cestách potkáte řadu vojáků, ghůlů, banditů, přízraků a z řad nepřátel z prvního dílu nesmí chybět naši staří kámoši, Utopenci, jež tentokrát dokážou člověku docela zavařit.

Ohněm a mečem

A když už takové nepřátele potkáte, pochopitelně přijde na řadu boj. Stejně jako v jedničce, i tentokrát jsou základem dva meče, ocelový a stříbrný, které střídáte podle potřeby. Pomoct vám může i blok nebo pětice magických znamení, tedy Aaard, Igni, Axie, Yrden a Quen, přičemž se časem můžete naučit i šesté znamení, Heliotrop. Na rozdíl od dokonalého soubojového systému prvního dílu jde tentokrát převážně o klikačku, kdy levé tlačítko slouží na rychlé a pravé na silné údery, ale pořád musíte klikat opatrně. Jedině tak totiž dosáhnete skutečně účinného a elegantního boje, navíc máte větší šanci na kritické zásahy. Když totiž začnete klikat jako šílenci, můžete si tím způsobit menší komplikace a pomalejší postup.

Úžasně vymyšlený soubojový systém z jedničky sice překonán nebyl, ale nový systém se také povedl. Ze začátku je to sice dost jednoduché, ale postupem času vám nezbude nic jiného než taktizovat, pečlivě vybírat kombinaci stylů a sem tam i uskakovat. To však neplatí o bossfightech. Vizuálně sice nemají chybu a nevadilo by mi ani, že jde pořád o opakování toho samého způsobu (vždyť v jedničce to bylo totéž), ale jsou prostě moc jednoduché. Hra vám toho napoví až příliš, skoro vždycky přesně víte, kdy, kde a jak co použít, případně jak kliknout. Často dokonce stačí protivníka zahnat do kouta a tam ho sešvihat rychlým stylem. V základu je boj silnou stránkou hry, a také docela přístupnou, ale ty bossfighty mohly být trochu větší výzva. A aby se z toho boje snad nestal stereotyp, občas hra nabídne i stealth mise, jež perfektně oživí daný děj a do příběhu vždycky skvěle zapadají.

Návrat starých radovánek

Pokud jde o RPG principy, Zaklínač 2 toho nabízí vážně dost a jde v tradici svého předchůdce, žádné zjednodušování jako v Dragon Age II. Samozřejmě nechybí větvené rozhovory a propracovaný vývoj postavy, rozdělený do čtyř vývojových stromů. Tentokrát můžete rozdělovat talenty v běhu hry, už není potřeba zasedat k ohni a meditovat. Meditace, které už také nevyžaduje ohniště, se však pořád hodí, hlavně kvůli vaření lektvarů, probíhajícího víceméně stejně jako v prvním díle. Hra samozřejmě umožňuje klasické craftování, jež se hodí hlavně kvůli tvorbě bomb a pastí a co je nejdůležitější, vrací se i veškeré řádění spojené s hospodou, tedy vývěska s kontrakty přede dveřmi, kostky, pěstní souboje (stačí ve správnou chvíli stisknout správnou klávesu, což dodává souboji pořádný spád) a nově i páka, která mě však moc nechytla. Každopádně, je fajn vidět, že tvůrci nezapomínají na to nejlepší z prvního dílu a s mírným vylepšením vše aplikovali i do dvojky. Přesně takhle se má dělat správné pokračování.

A když už mluvím o pokračování, ještě zmíním vliv možnosti importovat uložené pozice z prvního dílu. Rozhodně nečekejte nic jako v druhém Dragon Age, kdy to mělo možnost na jeden nebo dva vedlejší questy, s následky svých skutků se potýkáte docela často, hlavně v rozhovorech. A pokud mě zrak ani paměť neklame, s importem dostane člověk stříbrný meč z jedničky, Aerondight, a to rozhodně není všechno. Každopádně chválím.

Jako v reálu

Grafika je vážně úchvatná, to říkám na rovinu. Každé prostředí, ať už jde o hrady, pralesy, vyprahlé pláně nebo jeskyně, všechno disponuje ohromným množstvím detailů, což platí i o vyobrazení postav a mimiky jejich obličejů. Třešničkou na dortu je počasí, skvěle navozující temnou, ale také „neuvěřitelně uvěřitelnou“ atmosféru Sapkowského světa. Nejvíc mě zaujal déšť, působící dojmem, že vám kapky vody vytrvale narážejí na monitor a stékají po něm. To sice nabízí i mnoho dalších her, ale v Zaklínači 2 to působí dojmem, že jste jen režisér stojící za kamerou, což jen přispívá ke skvělému dojmu.

Všechna ta nádhera však vyžaduje určitou daň, a to poměrně vysoké HW nároky, především pak na grafickou kartu. Nutnost mít grafiku s pamětí nejméně 512 MB se prostě jen tak nevidí, a ačkoliv mohla optimalizace dopadnout ještě hůř, přece jenom na tom mohl CD Projekt RED ještě trochu zapracovat. Jestli ale chtějí vážně převést Zaklínače 2 na konzole, přeji jim hodně zdaru, protože to může být pro ty dvě mašiny dost velký problém.

Ozvučení je pak kapitola sama pro sebe. Všechno zní realisticky, poutavě a přitom nijak rušivě a vypadá to, jako by se zvuky vzájemně doplňovaly. Povedl se také dabing postav, nenarazil jsem na žádnou postavu, jejíž hlas by mi nějak rval uši. No a soundtrack, to je hotové umělecké dílo dokonale doplňující každý pixel ve hře, každou cut-scénu i každý souboj, a rozhodně jde o jeden z nejpoutavějších hudebních doprovodů posledních let, jenž se může směle postavit vedle Crysis 2, Assassin’s Creed II nebo Mafie II.

Zapíchnul mu meč až po játra a pohádky je konec

CD Projekt RED se holt opět vyznamenal a podruhé dokázal, že je mistrem svého oboru. Ať už jde o příběh, souboje, postavy, vývoj hlavního hrdiny nebo audiovizuální stránku, Zaklínač 2 je prostě RPG jak má být, vedle něhož nemá třeba takové Dragon Age II vůbec žádnou šanci. Navíc hra nabízí rozsáhlé množství vedlejších úkolů (díky nim je trochu scestné hovořit o nějaké hrací době, která je ale i bez nich ideální), takže o zábavu je rozhodně postaráno. Navíc jsou pryč neduhy prvního dílu, jako třeba opakující se vzhled postav nebo všudypřítomné neviditelné stěny. Pár bugů se sice objevilo (třeba občasné pády hry), bossfighty mohly být trochu větší výzva, a také mohl CD Projekt víc zapracovat na optimalizaci, ale jde o jediné skvrny na jinak naprosto čistém díle. Vývojáři si zkrátka zaslouží ovace ve stoje, stejně jako v případě prvního dílu, a my PCčkáři si opět můžeme užívat téměř dokonalého RPG.

PS: Jako bonus vám do recenze přikládáme tři Launch trailery.