Recenze: The Last of Us Part II – Emocionální jízda s designovými klopýtnutími
The Last of Us Part II už dávno není žádnou novinkou, a tak nemá smysl dlouze rozebírat samotný příběh nebo postavy. Přejdu tedy rovnou k věci.
To, co mě na hře zaujalo nejvíc, je právě její příběh – nápaditý, silný a excelentně odvyprávěný. Postavy v cutscénách působí autenticky, dabing je vynikající, hudba vždy dokonale sedne k danému okamžiku a hra dokáže ždímat emoce jako málokterý jiný titul. Celkově je příběh naprosto parádní a jednoznačně patří k hlavním tahákům celé hry.
Další silnou stránkou je vizuální zpracování a animace pohybu. Přestože má hra už "něco za sebou", stále vypadá velmi dobře. Postavy jsou skvěle rozpohybované, jejich pohyb působí realisticky a zejména při detailních záběrech na obličej vyniknou i ty nejjemnější grimasy – oči postav působí doslova senzačně. Hra navíc výborně pracuje s nasvícením. Pasáže v šeru s baterkou jsou vizuální pastvou pro oči.
Slabinou se však ukazují být kolize – často se stává, že postava sbírá předmět skrz stůl nebo jinou překážku, což působí nedotaženě. Podobně narušuje atmosféru i přílišné skriptování nepřátel. Často se stane, že místnost nejprve "prozkoumáte" pomocí poslechu a nevidíte nikoho, ale jakmile vstoupíte dovnitř, spustí se trigger a ze spawn pointů se vynoří nepřátelé. To kazí dojem z průzkumu a ubírá na uvěřitelnosti světa.
Co mě ale na hře iritovalo nejvíce, byl design některých úrovní. Hra vás motivuje k prozkoumávání – a to je super. Materiály na vylepšování zbraní a schopností se často nacházejí mimo hlavní trasu, což odměňuje hráče, kteří se nespokojí s rychlým postupem. Problém ale nastává ve chvíli, kdy projdete určitou částí mapy – a za vámi se zavřou dveře, aniž by vás hra varovala. Může se tak stát, že minete celou místnost plnou lootu, aniž byste o tom věděli. A když si to uvědomíte, už je pozdě. Save už je za zablokovanými dveřmi, takže se musíte vrátit do celé předchozí části kapitoly. To je naprosto zbytečné designové rozhodnutí, které mi pokaždé zkazilo radost z objevování.
Velmi rozporuplné pocity ve mně vyvolalo i hraní za postavu Abby. Nemám nic proti ní samotné – její vzhled ani motivace mi nevadily a nápad ukázat „druhou stranu“ konfliktu považuji za výborný. Ale délka její části byla neúměrná. Po dvou hodinách mě to přestalo bavit a táhlo se to jako žvýkačka. Chápu autorský záměr, ale celé to mohlo být mnohem kratší a údernější.
Závěrem lze říct, že The Last of Us Part II rozhodně není bezchybnou hrou. Z hlediska herního designu má své mouchy, které mohou výrazně zkazit zážitek z průchodu. Nicméně jako vyprávění těžkých, bolestivých témat a emocí funguje naprosto fantasticky. Je to hra, která vás zanechá přemýšlet – a to se počítá.
