Vývojáři z Irrational Games hlásí hotovo a my jsme dostali možnost hrát první dvě a půl hodiny kampaně. O ten zážitek se s vámi prostě musíme podělit.
Nedávno jsme vám přinesli rozsáhlé preview a už tehdy jsme mohli slíbit, že BioShock Infinite za to bude rozhodně stát. Teď, když za sebou máme poměrně dlouhou část kampaně, to oficiálně potvrzujeme (no dobře, raději si ale nechejme nějaký prostor na recenzi). Krátké připomenutí již známých věcí snad nebude na škodu. Jako hráč se vtělíte do Bookera DeWitta, nájemného detektiva, chlápka na všechno, který má ale evidentně nějaký problém – dluh, který musí splatit. Hra začne a vy jste na loďce, doprovází vás dvojice, která vás moc neřeší, místo toho si povídají spolu. Docela zábavně, nutno dodat (není to naposledy, co je potkáváte). A atmosféra je hodně hustá už od samého začátku.
Napínavý atmosférický příběh
Aniž bych to tušil, tak jsem jen tak pro jistotu zalezl hned za první roh a hurá, na zemi jsem našel nějaké mince. A tak to chodí neustále, nevyplácí se úrovněmi prosvištět, ale je lepší si vše prozkoumat, obzvlášť když jste v nějakých domech. Mince se vám budou hodit, až dojdou náboje nebo budete potřebovat rychle uzdravit. Zpět ale k té atmosféře – první lokací je opuštěný maják. To samo o sobě nezní zrovna příjemně, ale Bioshock to ještě trochu opepřil, přidal pár osobních vzkazů, jako třeba mrtvolu s cedulí „Nezklam nás!“. Běhal mi z toho trochu mráz po zádech, a to i díky ozvučení, které tu hororovost podtrhovalo. Vadila mi akorát přílišná tma. Jakože úplná tma, chvílemi jsem netušil, kde jsem a v čem to zrovna stojím. A takových tmavých prostředí je ve hře hodně. Jak říkám, přišlo mi to chvílemi přehnaně tmavé.
„Přiveď holku a zamázni dluh.“ To je, panečku, motivace!
Nezdržíte se ale dlouho a speciální modul na vrcholu majáku vás už nese do oblak. První pohled na město v oblacích skrz malé kruhové okénko je perfektní, město vypadá skvěle, pak ale podezřele zamíříte dolů a skrz věž proputujete až do tajemného chrámu. Ten slouží jako očista před vstupem do města. A je taky velmi atmosférický – zaplavené místnosti, svíčky, temná zákoutí – a opět platí, že se vyplatí prohledávat i menší vedlejší místnosti. Kněží vám moc pozornosti nevěnují, až na kněze u výlezu (spíš průplavu) z chrámu, který se vás pokusí utopit.
A pak už je vše krásné, zelené, modré a prostě dokonalé. Jdete ulicí, o zábradlí se opírá pár, pozorují mraky, slunce, u stánku prodavač nabízí zmrzlinu a vše vypadá jako z pohádky. Naprosto dokonale – všude jsou zmínky o geniálním otci a prorokovi Comstockovi, lidé se jen prochází, občas prohodí slovo… je to až umělé. Má to taky nevýhodu, téměř nikdo na vás nereaguje. Skupina děvčat sice prohlásí: „Koukněte na toho fešáka,“ když se přiblížíte, víc toho ale není a až na pár detailů působí svět mrtvě. Ne prázdně, neustále se tam něco děje – ale nepatříte do něj. Jenže to trvá jen chvíli a dost možná je to tak schválně – lidé jsou pravděpodobně zblblí a vše by se vysvětlilo delším hraním.
Hodně mě zaujal tutoriál, jak postupujete prvními ulicemi, tak dojdete k zábavnímu parku, ve kterém se procvičíte ve střelbě, používáním speciálních schopností (Vigors) a pochopíte úplně základní principy hry. Dobrý nápad, do hry to sedlo jak prdel na hrnec. A navíc jste za dobré skóre v tutoriálu odměněni několika mincemi, takže to ani není vyhozený čas. Prvním naučenou schopností je pak Possession, která přinutí stroje spolupracovat – třeba kulomet místo do vás střílí do nepřátel. Časem pak tato schopnost jde povýšit a působí i na organické nepřátele. Než ale přestanu spoilerovat s příběhem, tak ještě dořeknu poslední zásadní událost.
Váš příchod je dávno předpovězen. Už při procházení městem narazíte na nějaké zmínky o „The False Shepherd“ neboli „Falešný Pastýř“, který má být označen písmeny „AD“ na ruce. Nic moc víc o něm hra neříká, jen to, že se před ním mají obyvatelé mít na pozoru. Připletete se k nějaké parádě, kde u pódia lidé losují míčky. Vaše číslo je 77, přičemž to je i číslo vítězné. Dostanete možnost si hodit po dvojici černochů. Ano, v té době nic neobvyklého, můžete ale míček raději mrštit po moderátorovi celé zábavy. A tady je zádrhel – policie si všimne vašeho znamení, lidé utečou a od teď se už ve hře téměř nezastavíte. Jdou po vás všichni – tedy skoro všichni.
Souboje a tak vůbec
Soubojů jsem se velmi obával. Proč? Z trailerů mi přišlo, že nepřátelé nereagují na vaši střelbu. To u akčních her úplně nenávidím, když do někoho střílím a on si provádí dál svoji animačku a jen se mu ubírají nějaké pomyslné životy. Opravdu jsem se toho bál, protože by mi to dozajista zkazilo celý zážitek z Bioshocku Infinite, který byl do této chvíle velmi vysoko. A teď už si mohu oddechnout, žádné drama se nekoná, střelba funguje dobře, díky zvukům a efektům cítím jak zpětný ráz zbraně, tak i nepřátelé vnímají mě. Resp. to, co do nich nasypu.
Měl jsem možnost si vyzkoušet samopal, kulomet, pistoli, brokovnici, sniperku a pušku. Se vším se střílelo dobře, nést můžete maximálně dvě zbraně a nábojů je proklatě málo. Neustále musíte nějaké hledat nebo dokupovat. Naštěstí tu ta možnost je. Elizabeth (o té jsem tu dnes ještě nemluvil?) vám v případě potřeby může nějaké hodit. To je hodně dobrá vychytávka. Stejně tak vám může pomoci s odemykáním zámků nebo hledáním mincí. Souboje jsou ale mnohem zábavnější díky schopnostem. V tomto demu jsem si vyzkoušel Devil’s Kiss, který vám dovoluje házet výbušniny nebo umisťovat výbušné pasti. Dále pak Bucking Bronco, který nepřátele vynese do vzduchu, a vy je můžete rozstřílet, aniž by se mohli bránit. Poslední a moje zatím nejoblíbenější schopnost byla Murder of Crows. Murder jako „fakt hodně“, jednoduše ale vypustíte hejno vran, které zpomalí a zraňuje nepřátele. Vyloženě hezký pohled, když někoho uklovají k smrti.
Na používání těchto schopností budete potřebovat Salts (jo, jakože soli, jen nevím, jestli to můžu přeložit), což je tekutina v modré láhvi. Stejně jako mince je můžete nalézt v různých místnostech nebo vytáhnout z nějaké police. Životy i Salts si můžete doplnit i jídlem, které se různě po městě nachází – nepřidávají ale tolik jako lékárna nebo lahvičky.
Songbird je takový Big Daddy, akorát je to Songbird, tedy mnohem větší a děsivější.
U lanovek jsem si také oddechl – skutečně to je taková zábava, jak slibovali a dokonce se to opravdu jednoduše ovládá. Připadáte si jak na horské dráze, skáčete z jedné dráhy na druhou, pak na třetí a z té na nepřátele. Vyzkoušel jsem si také používání trhlin, kterými umí Elizabeth přenášet věci z jiné dimenze. Občas vám takto může přinést kulomet, zbraně, lékárny nebo háky, na kterých se budete držet. Výběr je na vás – hratelnosti to dost pomáhá.
Co je na hře ale úplně nejlepší? Ta atmosféra, když se dostanete do Hall of Heroes a budete procházet jakýmsi muzeem, je to skutečně zážitek. Hodně velikou roli hrají také světla, barvy a zvuky. Grafika je hezká, stylizovaná, ale Crysis to není. Nečekejte přehnaně ostré textury nebo dokonalé objekty – zde je to postavené na dojmu, hodně velkých kontrastech a souhře hudby, zvuků a kulis. Prostě celkové atmosféře. A do toho ještě Elizabeth, její nepředvídatelné chování, povedený dabing a hodně zamotaný příběh. Jestli jsem si předtím nebyl jist, tak teď už jsem – Bioshock Infinite za to skutečně stojí, navíc jsem měl možnost hrát hru na stroji Republic of Gamers od Asusu, takže jsem si to fakt užil.
