Deadpool: The Game – i schizofrenie může být zábavná

Recenze z hraní Xbox 360 verze hry

Vždy, když se v příběhu objeví postava, která vám nejdřív vystřelí mozek z hlavy a teprve potom vás začne seriózně vyslýchat, je odsouzena hrát v tom lepším případě roli magora. Ovšem ne tak Deadpool; jeden z nejoblíbenějších superhrdinů nakladatelství Marvel. Ne snad, že by to nebyl pošuk, ale za ty roky na trhu si dokázal podmanit dostatek lidí po celém světě na to, aby k němu scénáristé přistupovali s opatrností a úctou. Dvojnásob, když si je tenhle žoldák moc dobře vědomí toho, že je komiksovou postavou a nemá tudíž problém vyskočit ze stránek a povraždit klidně celý tvůrčí tým, pokud se mu nezamlouvá, jakým směrem se děj ubírá.

Právě absence takzvané čtvrté stěny oddělující příběh a čtenáře je pro Deadpoola typická a tudíž nemohla, respektive musela chybět i v herní předělávce. Dějová linka je ale pro vývojáře spíš prostředkem k tomu, jak hlavního (anti)hrdinu dostat do akce a současně, jak jeho putování ozdobit celou řadou známých komiksových postav v čele s Wolverinem. Všechno začíná uzavřením dohody mezi držkatým žoldákem a studiem High Moon a pak už je to v podstatě nekonečná akční jízda.

Deadpool často vstupuje do děje, když se mu něco nelíbí, což je pořád, a z fleku to mění. Především díky tomu hra zvládá zůstávat jakž takž svěží a přestože se odehrává téměř celá na ostrově Genosha (milovníci X-Menů už jistě tuší, která bije), lokace se střídají tak akorát, abyste se nenudili. To vám ostatně nedovolí ani Wade Wilson, jenž zpod masky sype jednu nesmyslnou hlášku za druhou. Některé zvládnou pobavit víc než jiné a na jeho styl humoru protkaný narážkami na genitálie, exkrementy a hlavně ženská prsa si člověk musí chvíli zvykat. Někomu to vadit nebude, dokážu si nicméně představit, že se spoustě hráčů může jeho nekonečné remcání velice rychle přejíst.

To, co dělá Deadpoola alespoň rámcově snesitelným je především mistrně zvládnutý dabing, o nějž se postaral Nolan North alias Nathan Drake. A očividně si jeho namlouvání opravdu užil. Kromě samotného Wilsona totiž North nadaboval i oba hlasy, které se v jeho hlavě neustále dohadují a člověk se občas přistihne, že víc pozornosti věnuje jejich úsměvnému handrkování než dění na obrazovce. To ale může být problém ve chvíli, kdy si uvědomíte, že opravdu není chvíle, kdy by Deadpool nežvanil. Úspěšně tím totiž přebíjí všechno včetně soundtracku, který je díky tomu nevýrazný a upozaděný. Osobně jsem si navíc musel po pár hodinách hraní dát pauzu od všeho toho fekálního humoru.

To lze ale jen těžko titulu vyčítat. Kdo zná komiksy ví, že Wilson je zkrátka takový, a kdyby se toho v High Moon snažili vyvarovat schytali by to od fanoušků nejspíš víc než od recenzentů. Podstatně nepříjemnější je tudíž fakt, že nedostali i hráči možnost změnit všechno co se jim nelíbí, protože je toho v gamese víc než dost. Soubojovým systémem počínaje. Ten je rozdělený na dvě části – střeleckou a tváří v tvář – přičemž obě lze sbíráním tzv. Deadpool bodů vylepšovat. Problém je, že na hratelnost nemají dané upgrady de facto žádný vliv. Respektive, rozdáte větší damage, potažmo víc vydržíte, ale stále děláte to samé dokola.

Jediný rozdíl je v tom, že si můžete odemknout nové zbraně, především střelecké, jejichž využití je ale tak trochu na tužku. Systém střelby je řešený nešťastně a velmi rychle se může stát frustrujícím. Ať už kvůli rozdivočené kameře, nebo neviditelným bariérám, jež vám kupříkladu čas od času nedovolí zastřelit nepřítele krčícího se za překážkou i přesto, že mu vykukuje celá hlava. Boj hezky z očí do očí je v tomto směru mnohem uspokojivější, neboť víceméně celý stojí na vrstvení komb. Na druhou stranu, ty je téměř nemožné díky možnosti counter-attacku (jako byl k vidění třebas v Arkham Asylum) přerušit a po čase už nepředstavují žádnou výzvu. Ta přichází až s bossy či většími nepřáteli, jejichž zneškodnění naneštěstí není otázkou schopností jako spíš štěstí. Když to hodně zjednoduším, téměř celou hrou lze s trochou cviku projít s využitím jednoho tlačítka na boj zblízka.

To obzvlášť vynikne v kombinaci se skoro nulovou rozmanitostí protivníků. Ti jsou víceméně armádou generických postav, které se až na výjimky liší jen drobnými detaily (puška místo zbraně na blízko, štít v ruce atd.). Taktika řezat všechno hlava nehlava je proto stejně účinná jako cokoliv sofistikovanějšího a s každou další projitou úrovní se proto gamesa stává nezajímavější. Ne snad, že by někdy začala opravdu nudit, na to je scénář až moc peprný a spoře oděné, dobře vyvinuté dámy se objevují jako na běžícím pásu. Jen po dohrání chybí takový ten pocit zadostiučinění a o nějaké replayabilitě vlastně nemůže být řeč.

Na to má ale vliv i další velký neduh titulu. Technické zpracování. Řekněme si to na rovinu, čistě co se audiovizuální výbavy týče, asi všichni jsme už viděli hezčí hry. I přesto je ale Deadpool: The Game relativně líbivou záležitostí, která sice možná nenadchne, ale rozhodně neurazí. Tedy, pouze do té doby, než člověk postřehne, že hledáním bugů autoři pravděpodobně moc času nestrávili. Ty se sice dají přežít, ale že by zážitek jakkoliv umocňovaly se říct nedá. Ostatně, co si mám myslet o hře, která se mi kousne hned po pár minutách hraní a já musím potupně nahrávat první checkpoint?

Takových momentů je přitom v gamese celá řada. Od relativně neškodných, jako je zasekávání o neviditelné překážky, až po ty dost nepříjemné, kdy kupříkladu zahodíte nepřítele pryč z lokace aniž by ale umřel a tím pádem nemůžete dál, protože jste nezabili všechny a titul neodemkne další úroveň. Takových kiksů je v průběhu kampaně k vidění až trestuhodně mnoho a je trochu s podivem, že hra bez obtíží prošla fází betatestu. Že by Deadpool držel autory pod krkem?

Ať tak či onak, jde o vcelku nešťastné rozhodnutí uvážíme-li, že kromě klasické singlové kampaně vlastně nemá gamesa moc co nabídnout. Pravda je tu ještě challenge mód, v němž v relativně malých arénách změříte síly s nekonečnými přívaly nepřátel, avšak ten dokáže většinu hráčů zabavit sotva na pár desítek minut. Deadpool: The Game je zkrátka takovou zvláštní směsicí fungující na několika úrovních. Hned po dohrání má člověk pocit zklamání a nenaplnění, které se ovšem po čase rozleží. Ne tak, aby dotyčný chodil a titul každému doporučoval, ale dost na to, aby mu nebylo líto investovaných peněz. Je to zkrátka takové obyčejné béčko, které jeden ze zahraničních recenzentů docela trefně přirovnal k filmům s Nicem Cagem, jež mají své světlé momenty, ale zdaleka jich není tolik, aby převážily pomyslné misky vah.