Spin-off k taktické sérii XCOM nabízí zajímavou atmosféru a alternativu pro hráče, které strategie příliš netáhnou. Můžete si to tak s hmyzáky vyříkat napřímo.

Reklama

Recenze z hraní PC verze

Každá hra potřebuje několik klasických archetypálních postav. Minimálně jedna se musí postavit za pultík a prohlásit "We are at war." To ale většinou nebývá sám hráč. Hráč ovládá postavu, která splňuje požadavek "best for the job" a k tomu ještě "badass". Nesmí chybět potrhlý vědec, který sice stojí na straně dobra (tedy USA), ale zároveň neskrývá nadšení z povedené likvidace a účinných vychytávek, které vlastní nepřítel. Pak je tu svůdná žena, ze které se nakonec vyklube velmi labilní postava se soukromými motivacemi. Co dál? Militantní blb, který sice neumí počítat do pěti, ale je to skutečný patriot. A jistě bychom toho našli ještě hodně. A The Bureau se tohoto schématu striktně drží.

Začínám příběhem a postavami, protože ty tvoří základ pro vyprávění příběhu a The Bureau se skutečně o něco takového snaží. U klasického XCOMu mi nikdy tak důležitý nepřišel, tady s ním ale musíme počítat. Je rok 1962 a Amerika se děsí nukleární války. Když hra začíná, tak se armádní špičky o aktivitě nepřátel skutečně baví. Na otázku, zda jde o Rusy, ale přichází negativní odpověď. My už samozřejmě víme, že jde o slizáky z vesmíru, a proto nás zajímají dvě věci - o co jim jde a jak je zastavit. Příběh tak není nejsilnější stránkou hry, ale později se začne zajímavě vyvíjet.

Hráč ovládá postavu, která splňuje požadavek "best for the job" a k tomu ještě "badass".

We have a badass over here

Tato hláška mě napadla při hraní hned několikrát. Já totiž miluji vyprávění příběhu, kreslení postav a budování vztahů. Jenže to se tady moc nepovedlo. Problémem je, že se vaše postava, Will Carter, k ostatním chová úplně jinak, než byste očekávali. Chová se jinak, než by to dávalo smysl. Chápu, že se scenáristé snažili nějak vykreslit jeho pocity, charakter a nějak nastavit vztahy. To ale zaniká v tom, že k tomu jako hráč nevidíme žádnou motivaci. Štve mě, když se postava, se kterou bych se měl ztotožňovat, naprosto nesmysl naváží do ostatních a nemá k tomu důvod. Obzvlášť, když o dialog dál se tváří jako skutečné sluníčko.

Ještě lepší ale je, že mám v dialozích občas na výběr. Jako hráč tak mohu kontrolovat, jakým tónem třeba odpovím. Problém je, že na to hrdina kašle. Scenáristi si prostě usmysleli, že nebudu důvěřovat svému nadřízenému. To by bylo v pohodě, kdyby to nějak vysvětlili nebo k tomu dali důvod. Rozhodně tomu nepomůže, že při každém rozhovoru hrdina zmíní "Nevěřím mu." A já se ptám: "Ale co tě k tomu vede?" A to ještě musím zmínit, že jsem měl možnost při rozhovoru s ním odpovídat nedůvěřivě nebo důvěřivě. Vybral jsem druhou možnost, ale hrdina pak stejně dál držel svoji.

XCOM Effect

O této hře se většinou mluvilo jako o "střílečce XCOM". Mnohem blíž má ale k RPG ve stylu Mass Effectu. A to myslím skutečně vážně. Co dělá Mass Effect Mass Effectem? Je to systém krytí? Jsou to speciální schopnosti? Je to taktizování a úkolování parťáků? Nebo systém: příběh, místnost s krytím - vlna nepřátel - střílení, příběh, střílení, příběh atd.? To vše má i The Bureau, podobný je také systém rozhovorů a hrdina si trochu hraje na Sheparda. Také máte k dispozici komplexní základnu, ve které se bavíte s postavami, rekrutujete vojáky, řešíte vybavení a vyrážíte na mise. Základna je dobře navržená a za chvíli se v ní slušně orientujete. Trochu škoda je, že se v ní vlastně nemusíte moc pohybovat - vše se dá vyřešit z centrálního počítače. Běháte tak vlastně jen kvůli rozhovorům.

Na podobu s ME se ale můžete vykašlat, já to udělal a hru jsem si tak mohl užít. Znamená to ale, že příběh je dávkován postupně a je prokládán akcí. Ta akce ale není bezduchá a hra dokonce i na střední obtížnost přináší výzvu. Není to vůbec tak lehké, jak by se mohlo zdát. Celou dobu vás také bude tížit nedostatek nábojů. Zprvu se válí všude, pak ale mizí a při delších a těžších soubojích budete přesně potřebovat vědět, kde se náboje nachází a snažit se tam přesunout.

A bez příkazů a taktizování to prostě dávat nebudete (na rozdíl od Mass Effectu). A to je věc, kde se hra mnohem víc podobá taktickému XCOMu. Máte tým, o který se staráte, který znáte, a vyrážíte s ním na mise. The Bureau bere tento model a kompletně ho převádí do TPS. A to velmi dobře!

Nečekejte žádné hloupé střílení, členy ve svém týmu musíte mít správně namixované, a když někdo umře, tak se už nevrátí. Parťáci levelují jako vy a jsou plnohodnotnou součástí týmu, přestože ve střílení se vám nevyrovnají. Věřte mi, že shození štítů, léčení, odhození apod. velmi silně poznáte. Problém ovšem je, že vás hra moc nenutí tým měnit. A proto trénujete další hlavně kvůli "nehratelným misím", které fungují tak, že tam pošlete tým svých volných vojáků a oni úkol splní, zatímco vy budete na jiné misi. Stejně tak hra drží systém, že nelze být všude najednou a budete se tak muset rozhodnout, do kterých misí vyrazíte.

Na podobu s Mass Effectem se ale můžete vykašlat. Já to udělal a hru jsem si užil.

Atmosféra

Z úvodu to může vypadat, že je hra příšerná. Nenechte se zmást. Šlo o hlavní neduhy, které mě obzvlášť mrzí, protože k nadšení nechybělo mnoho. V názvu kapitoly jsem napsal, čím mě hra uchvátila nejvíce - atmosférou. A to hned od začátku. Nečekejte dlouhý a nudný start, tady jste vhozeni do dění přímo a od prvních kroků bude vaše hraní doprovázet časté "wow". Alespoň já jsem to tak při hraní cítil. Úrovně se zbytečně neopakují a v jednom kuse nabízejí něco, co vás zaujme. Jelikož je to tunel, tak bych nečekal, že mě to bude táhnout do slepých uliček. Ale přece - když jsem nalezl odbočku, tak jsem tam vždy šel, protože tam na mě čekala působivá scéna, která přidávala trochu do příběhu, ale hlavně nádherně dokreslila atmosféru. V jiných hrách prostě sleduji dál hlavní cestu.

Na Unreal Enginu je vidět jeho stáří a propracovanou grafikou vás hra tedy jistě neohromí. Ale i přes menší počet polygonů a komprimované textury vypadá nádherně. Za to může působivá práce světel a stínů, pár slušných efektů a hlavně chytře udělaný level-design. Ač to může znít nedůležitě, tak toto bylo jedním z taháků, proč mě hra chytla. Stylové prostředí, působivý design a hutná atmosféra. A to tu mám připravené ještě další výtky. Třeba v ovládání občas zlobí přilepení za zeď. Obzvlášť, když u ní stojíte - je potřeba třeba udělat krok zpět a zkusit to znovu. Parťáci vám také často stojí v cestě a blokují úzké východy. Nemluvě o tom, že se teleportují. Někdy dost okatě.

Ale přesto

Přes velké množství chyb, technických nedotažeností a počátečním problémům s uvěřitelností postav mám ze hry velmi dobrý pocit. Teď se na mě asi sesypete, ale bavila mě více než zmíněný Mass Effect. Jako hlavní plusy vidím velmi slušně udělaný taktický mód, rozdávání úkolů je svižné a plánování útoků zábavné. Podoba se strategickým XCOMem je také skvělá, na základně jsem se cítil jako doma a vychovávání týmu je skvělá bokovka. Slušná obtížnost je motivující a zajímavé jsou i odbočky z hlavního tunelu. Příběh o útoku mimozemšťanů je sice klišovitý, ale to už k XCOMu patří. A během hraní zjistil, že není tak hloupý a jednoznačný, jak by se mohlo zprvu zdát. Se svoji postavou se časem také identifikujete. A ta atmosféra!