Hranice mezi dobrou a špatnou hrou může být někdy až překvapivě tenká. Jak se podařilo vybalancovat originálně vyhlížející titul jménem Contrast? Dozvíte se v naší recenzi.
Kontrast neboli protiklad, opak. Příhodnější název pro tuto hru byste hledali asi marně. Zakládá si totiž na vcelku ojedinělém přístupu, kdy se v plošinovkovém světě mísí hádanky a průchod trojrozměrným prostředím s logickými a skákacími pasážemi ve 2D. K tomu využívá postavu Dawn, imaginární kamarádku malé holčičky Didi. Ta nyní žije pouze s matkou, která po večerech pracuje jako kabaretní zpěvačka, a tak Didi zůstává doma úplně sama. I to je zřejmě jeden z důvodů proč nechává Dawn, aby jí dělala společnost. Obě dvě se pak potají vydávají do nočních ulic, aby zjistily, co stálo za rozpadem Didiiny rodiny a pokusily se dát umělecky založenou matku a lehce smolařského otce opět dohromady.
Taková moderní rodinka
Melancholický příběh může působit poměrně fádně, ale postupně se všechno několikrát zamotá a není nouze ani o pár zvratů a překvapení. Hlavní hrdinkou je sice Didi a zásadní úlohu hraje vztah mezi jejími rodiči a několika vedlejšími postavami, ale po celou dobu ovládáte pouze její kamarádku. Dawn nikdo kromě Didi nevidí a ona – a tím pádem ani vy – zase nevidí ostatní, nýbrž pouze jejich stíny. To je koneckonců vcelku logické vzhledem k tomu že se jedná o imaginární osobu. Dawn disponuje jednou speciální vlastností a to tou, že se na dostatečně osvíceném povrchu jako jsou zdi nebo reklamní transparenty dokáže změnit ve stín a ladně se tak přesouvat prostorem.
Na tom staví většina logických puzzlů, kdy je nutné najít nebo si vlastním úsilím vytvořit plochu, do níž jste schopni se promítnout v podobě stínu a dostat se na místa, která by byla v realitě se třemi rozměry nedostupná. Kontrast mezi světlem a stínem tu hraje prim, takže řešíte třeba hádanky, při nichž přemisťujete předměty tam a zpátky mezi dvou a trojrozměrným světem, případně jimi manipulujete v prostoru tak, že se v závislosti na dopadu světla zmenšuje či zvětšuje jejich odraz na stěně a následně jej využíváte k postupu ve stínové realitě. Během hraní vám jistě začnou hlavou šrotovat desítky možností, jak by se dala ona základní myšlenka v té které chvíli originálně rozpracovat, nicméně Contrast trochu alibisticky spoléhá na to, že už samotná premisa mísení dvou realit je natolik originální, že ji netřeba nějak výrazně obměňovat.
V tom ovšem spočívá kámen úrazu a po prvotním okouzlení si rychle uvědomíte, že se vám celý koncept začíná pomalu ale jistě zajídat. Ať už se totiž pohybujete ve 2D nebo 3D prostředí, Contrast působí po většinu času jako naprosto standardní plošinovka. Mačkání pák, zatěžování tlačítek bednami a hledání světelného zdroje do reflektorů není nic, kvůli čemu by se měly přepisovat videoherní dějiny. Contrast se snaží neupadnout do stereotypu, seč mu síly stačí, ale za ty tři hodiny, které u něj strávíte, se mu to daří jen výjimečně. V tomto ohledu si nejde nevzpomenout na nedávný Rain, jenž měl také velmi originální premisu, ale právě příliš jednoduché a stereotypní úkoly mu zlomily vaz.
Slunce schované za mraky
Nevyužití slibného konceptu zamrzí o to víc, že na vás čas od času vykoukne skutečně zábavný nápad. Ano, Contrast umí zprostředkovat nejen melancholický, ale na několika místech i vtipný zážitek. Takový interaktivní příběh o hrdinné princezně marně čekající na svého (odvážného) rytíře dokáže okouzlit a nadzvednout koutky úst i těm největším bručounům. A vůbec nevadí, že si při něm připadáte jako v nějakém prapodivném mixu Limba a Puppeteera. Nakonec vliv řady titulů prostupuje napříč celým Contrastem.
Když už byla řeč o Rain, jehož šedivě promáčená varianta Paříže vyvolávala v hráčích zejména splín, je dobré zmínit, že Contrast je v tomto ohledu alespoň o trochu optimističtější. Shodou okolností se také odehrává v Paříži, ale na časové přímce se vracíte do 20. let minulého století. Prostředí stylového a stylově vymodelovaného městečka nabízí v rámci možností a žánru poměrné otevřené lokace s možností průzkumu. Kromě plakátů a novinových zpráv, které pomáhají dokreslovat příběh, sice ve městě žádné výrazné vedlejší aktivity nenajdete, ale jsou to právě ony na pohled liduprázdné ulice osvícené neony, kabarety a noční kluby, jež tvoří společně s jazzovými melodiemi velkou část nezaměnitelné atmosféry a „ksichtu“ hry.
Ulice se rozpínají do dálek, šířek i výšek, ale svůj odraz lze promítnout jen do minima objektů. Na jednu stranu se vám tak před očima rozprostírá bezpočet uliček s desítkami vícepatrových domů, ale dokud to sami tvůrci nedovolí, jste uvězněni pevně na zemi a ke hvězdám můžete maximálně tak vzhlížet.
Vězněm proti své vůli
I když ono je to v určitém ohledu možná přeci jen dobře, protože pohyb Dawn je poněkud neohrabaný. Jeho rychlost se dá sice pomocí analogové páčky korigovat, ale existují pouze dva stupně – chůze a běh. Chůze se přílišného využití nedočká, protože je až moc pomalá a běh je naopak příliš zbrklý. Právě to v těch několika pasážích ve výškách občas působí lehké problémy, ale smrt naštěstí neznamená žádný postih a umístění checkpointů je vcelku štědré.
Jedním z těch úplně největších a nejotravnějších nešvarů je neuvěřitelná, ale opravdu neuvěřitelná zabugovanost. Ať už se jedná o neustálé propadávání skrze objekty či zasekávání se o všechno možné, trubkami počínaje a neviditelnými zdmi konče, nervy vám budou téct prakticky neustále. Sice se dá z takovýchto patových situací vždycky vybruslit nahráním poslední uložené pozice, ale pokud co deset minut opakujete jednu pasáž, protože testeři nebyli schopní podchytit dobrou polovinu nejviditelnějších problémů, začnete se rozhlížet po pokoji, abyste zhodnotili, kde nadělá mrštěný ovladač co nejmíň škody.
Kontrast neboli protiklad, opak. Když jsem se k tomu vyjadřoval na začátku, bylo to v očekávání závanu svěžího větru do žánru skákaček. O těch protikladech nakonec nejsou pouze herní mechaniky, ale vlastně celá hra. Když na vás občas vybafne nějaký originální prvek, vypaří se dřív, než se nadějete. V tom lepším případě. V tom horším jej zhatí neplánovaný glitch, kterých je při provádění určitých činností (manipulace s krabicemi) taková spousta, že se snad musí jednat o nějakou chybu v kódu. V jednu chvíli se výborně bavíte a uznale pokyvujete hlavou nad nápadem využít neustále se pohybujících lidských stínů jako součást herního level designu, abyste o pár sekund později museli frustrovaně načítat poslední uloženou pozici, protože s Dawn samovolně rotující prostorem jednoduše nehnete. Tohle asi neměl být ten zamýšlený kontrast, že?
Verdikt
Contrast staví na vynikající premise. Jeho autoři si však buď ukrojili příliš velké sousto, nebo neměli úplně jasnou vizi, případně nejsou zase až tak kreativní. V těch nejlepších momentech se jedná o výsostnou zábavu, v těch nejhorších o zkoušku trpělivosti.
