Ori and the Blind Forest - chytí za srdce i pocuchá nervy

Recenzovaná verze: Xbox One

Čas od času vám některý z titulů přinese více či méně hluboký emocionální zážitek. Někomu stačí k ukápnutí slzy smrt psího spojence v Call of Duty a někdo má naopak srdce z ledu a v rámci videoher s ním jednoduše nic nehne. Pokud se řadíte do druhé skupiny, patrně jste ještě nehráli Ori and the Blind Forest.

Nestyďte se plakat

Celá hra se odehrává v lese Nibel, který je zasažen řadou devastujících bouří. V lese žije i Ori a poté co přijde o svého přítele Narema, který ho vychoval, vydá se na cestu. Postupně zjišťuje, co je jeho osudem a vydává se na nebezpečné dobrodružství s jediným cílem – zachránit les. Tvůrci se netají inspirací u klasických animovaných filmů, takže hra nejen kouzelně vypadá a hraje všemi barvami, ale i způsob vyprávění vás dozajista chytne za srdce. Úvod hry je silně emotivní a jak stojí v brožuře pro novináře, nemusíte se stydět plakat.

„I přes svoji hravost a roztomilost vám Ori and the Blind Forest nedá nic zadarmo a nervově nestabilní jedinci by se měli předzásobit náhradními ovladači.“

To je ale pouze jedna strana mince. Emoce s vámi po úvodu hry budou mávat jako divé, ovšem Ori and the Blind Forest je především plošinovka s hratelností, kterou bych se nebál označit za hardcore. Rozjezd je samozřejmě pomalejší, hra vás intuitivně učí základním principům, avšak většinu času strávíte kocháním se krásnou přírodou a pohádkově zpracovaným prostředím, které by se dalo nejblíže přirovnat ke Trine. Velmi rychle však začne přituhovat a i když hra stále nezapomíná na emotivní vyprávění, soucit či smutek rychle vystřídá hněv a mnohdy také frustrace. I přes svoji hravost a roztomilost vám totiž Ori and the Blind Forest nedá nic zadarmo a nervově nestabilní jedinci by se měli předzásobit náhradními ovladači.

Ačkoli to na papíře vypadá jako podivné spojení, mix emotivního vyprávění spolu s hardcore hratelností je kupodivu dobře vyvážen a v rámci provařeného žánru plošinovek přináší alespoň trošku svěží podání. Základní principy hry jsou přitom velmi jednoduché. Cílem je nalézt tři elementy a navrátit tak rovnováhu do zničeného lesa, což je pouze zástěrka k tomu, abyste s Orim dělali to co v každé plošinovce. Procházeli nejrůznější lokace, sbírali potřebné předměty a mimo jiné bojovali s roztodivnými nepřáteli. Ti jsou ve hře, ostatně jako všechno ostatní, zpracovaní velmi dobře. Každý vyžaduje rozdílný přístup a především v případě bossů je třeba přidat k rychlým reflexům a precizně zvládnutému ovládání také notnou dávku logického myšlení.

S postupem příběhu se však vyvíjí i vaše postava, která toho v počátku moc neumí. Postupně se však naučíte dvojitý skok, lezení po stěnách, potápění se nebo velmi šikovné a v pozdějších fázích hry důležité odrážení se od nepřátelských projektilů, což vám umožní dostat se na jinak nedosažitelná místa. Se stále se rozšiřující paletou vašich schopností se úměrně mění i prostředí a protivníci, takže hratelnost se neustále obměňuje, což je rozhodně dobře. Velmi příjemné je také to, že nové schopnosti získáváte opravdu po celou dobu hraní a tak i závěrečná část hry je stále zábavná a neokoukaná. Doposud jsem však popisoval pouze schopnosti, které dostáváte za postup příběhem, Ori však sbírá ze zabitých nepřátel zkušenosti v podobě zlatých orbů a ty lze investovat do tří stromů zkušeností. Rozhodně se nejedná o nikterak složitý systém, který by koketoval s prvky RPG žánru, nicméně jde i tak o velmi důležitou část hry. Vylepšit si můžete již tradičně například sílu a jednotlivé druhy útoku, ale odemykáte si i další věci, které, jak sami tvůrci prozradili, nejsou klíčové pro dohrání hry, ale rozhodně vám její průchod zpříjemní.

Ukládej kdy chceš, ale…

Zlaté orby se zkušenostmi nejsou jediné, co budete sbírat. Z rozbitých krystalů budete nasávat energii, která slouží ke speciálnímu devastujícímu útoku, ale především k možnosti vytvořit si vlastní save point. Hra totiž nevyužívá klasického automatického ukládání, ale nechává na hráči samotném, kdy a kde si hru uloží. Zdá se to jako zajímavý detail, ovšem u takto obtížné hry jde o velmi důležitý prvek. Vzhledem k tomu, že narazíte na méně čí více obtížné pasáže, správně umístěný save point, který po vaší smrti slouží logicky jako checkpoint, vás může dělit od zdlouhavého a obtížného návratu na místo, kde jste předtím zemřeli. Naneštěstí energie není nikdy dost, takže na jednu stranu toužíte ukládat před každou překážkou, zápasíte přitom ale právě s nedostatkem energie. Ta navíc slouží i k otevírání tajných průchodů, takže se z ní rychle stává cenná komodita, se kterou není radno plýtvat.

„Všechno do sebe neuvěřitelně zapadá a velmi těžká, přesto většinou vyvážená hratelnost vás žene neustále kupředu."

Největší výzvu samozřejmě představuje samotné prostředí, ve kterém se pohybujete. Troufnu si říct, že to je vytvořeno naprosto excelentně. A to jak co se týče vizuálů, tak i level designu. Prostorové puzzly jsou vytvořeny opravdu velmi chytře – většinou vám intuitivně dávají najevo co se od vás očekává, přesto je však často velmi složité provést přesně to, co si představujete. Najdete spoustu známých prvků z ostatních plošinovek, ale narazíte i na zajímavosti, které jsou velmi příjemnou inovací. Hlavní však je, že všechno do sebe neuvěřitelně zapadá a velmi těžká, přesto většinou vyvážená hratelnost vás žene neustále kupředu.

Mistrovské dílo

Zvláštností je, že celý herní svět není rozdělen na jednotlivé úrovně, ale jde o jednu obrovskou síť chodeb, ve které se můžete volně pohybovat. Nenarazíte tedy na žádné nahrávací obrazovky. Prostředí je navíc maximálně rozmanité a po celou dobu hraní vás bude překvapovat vizuální zpracování, které v rámci plošinovek nemá obdoby. Pohádkové pojetí vás dozajista chytne za srdce a jeho kvalita zpracování oslní. Ruku k dílu přikládají i textury v pozadí, nebo naopak občas zasahující objekty v popředí, kde se čas od času něco mihne. V zásadě obyčejná 2D plošinovka tak dostává naprosto nový rozměr a právě neokoukaný vizuál, který se neustále mění, vás bude táhnout i ve chvílích, kdy budete chtít prohodit ovladač oknem. Jedinou a zároveň obrovskou kaňkou na jinam mistrovském díle je nemožnost vrátit se do hry poté, co dokončíte příběh. Celá mapa obsahuje obrovskou spoustu tajných chodeb a míst, kam se dostanete až se schopnostmi získanými v pozdějších fázích hry, takže i po dokončení příběhu má hra co nabídnout.

Kdo si myslel, že v žánru plošinovek, který je vůbec jedním z nejstarších herních žánrů, už nelze vymyslet nic nového, měl by zpytovat svědomí. Je pravdou, že Ori and the Blind Forest občas recykluje již mnohokrát využité principy, ale jejich absolutně bezchybné provedení vše vynahrazuje. K tomu si hra samozřejmě přidává své vlastní nápady, což v kouzelném světě umírajícího lesa dělá nejlepší plošinovku za poslední dobu. V průběhu hraní sice občas zapomenete na srdceryvný příběh, ten se ale čas od času připomene a na konci hry vygraduje takovým způsobem, který slabším povahám vžene slzy do očí. Zmínit je nakonec třeba i famózní hudební doprovod, který skvěle souzní s uměleckým stylem hry a určitě obstojí i jako samostatný soundtrack.