Yomawari: Night Alone – pod peřinu a rozsvítit baterky

Recenzovaná verze: PS Vita

Jaký máte rádi druh hororu? Máte rádi pomalé budování atmosféry a tíživý pocit tajemna s vědomím, že vlastně nic nevíte. Ten druh strachu, kdy fantazie jede na plné obrátky a ještě dlouho po skončení příběhu bázlivě koukáte v pokoji do koutu, jestli se v něm něco neschovává? Jde pouze o mžitky před očima nebo se ten stín opravdu hýbe?

Nebo naopak upřednostňujete bezduché, ale dobře nastražené lekačky, kombinované s hektolitry krve, mozkem rozmašírovaným po okolních stěnách, doplněných duhou ze střev?

Já osobně se přikláním spíše k první variantě. Ohromně se mi třeba líbil první Dead Space, dvojka ještě ušla, ale trojku jsem ani nedohrál. Byla nudná, předvídatelná a akční. Žádný horor. A já se bojím rád dlouho. Rád se nechám vystrašit a rád si nechávám mozek zavařit neustálým přemýšlením, co se kdy a kde objeví. Když jsem pak poprvé uviděl obrázky z Yomawari: Night Alone, které vypadaly jako dětské malůvky, svitla mi naděje, že se zase budu chvíli kvalitně bát.

Noční můry fakt existují

Yomawari: Night Alone působí na první pohled jako dětská adventurka s hororovými prvky. Spíše jako taková oddechovka, se kterou si na chvíli sednete do křesla a pobavíte se. Tohle je bohužel úplně mylný dojem, který jsem před spuštěním hry získal z gameplay videí, z obrázků a informací na stránkách hry. Že se ve hře bude umírat, jsem tak nějak tušil, ale i tak jsem trošku nerozuměl ratingu 16+. Připadal mi nesmyslně vysoký. Vyléčen jsem byl ale dost rychle.

Než bych měl chodit kolem horké kaše, v našem případě spíše kolem tajemných a temných míst, popíšu vám raději to, co se mi stalo. Večer jsem hru nainstaloval, stihl si střihnout úvodní video a pak ještě o kousek víc. Již zde jsem pochopil rating Yomawari a zakázal jsem své 7leté dceři na hru i jen koukat. Bohužel jsem se večer ke smysluplnějšímu rozehrání nedostal. Střihl jsem si tak úvodní půlhodinku, která vás pěkně dostanete do děje, pochopíte herní principy a o co vlastně ve hře jde. Nicméně i tak jsem se nezbavil dojmu, že půjde o dětskou pohodovou hru s drsnějšími prvky a s nádechem tajemna.

Druhý den jsem si cestou do práce nasadil sluchátka a po deseti minutách soustředěného hraní (k čemuž pěkně pomáhalo ozvučení hry, které je bez přehánění skutečně dokonalé), jsem zažil takový šok, že mi v přecpaném dopravním prostředku našeho města velmi nahlas ujelo pěkné “Ku*vadopr*elejásenatovys*ru! Co to bylo?!”, že jsem byl fakt rád, že už vystupuju. Ještě při vaření ranního povzbuzovače v práci jsem cítil, jak mi tluče srdce.

Něco ztratíte a něco najdete

Takže proč jsem se tak vylekal? Příběhem to nebude, protože ten je u hry Yomawari: Night Alone velmi prostý. Malá holka jde k večeru vyvenčit svého pejska, ale domů se vrátí pouze s vodítkem a obojkem. Protože je ukecaná asi jako Gordon Freeman, své starší sestře toho moc neřekne. Ta se rozhodne vydat do tmy a pejska najít. Máte na ni sice čekat doma, ale protože se dlouho nevrací, jdete za ní.

„Ve stínech se ale schovává také něco jiného, než jen tma.”

Nechci se tady rozepisovat o příběhu nějak moc dlouze. Nejde ani o to, že bych možná prozradil něco důležitého, ale příběh není tím hlavním důvodem, proč budete chodit ven a spíše slouží jako takové logické propojení vašich nočních zážitků. Snad jen ještě prozradím, že nakonec budete v podobě malé holčičky hledat jak svého psa, tak i svou starší sestru. Při tom si projdete v rodném městě hodně rozličných míst, ale ono krásné a roztomilé sídlo vypadá v noci úplně jinak. Jeho noční ztvárnění je jedním z hlavních herních aspektů, které vytváří neutuchající pocit, že je něco špatně. A taky že je. Důkazů máte kolem víc než hodně.

Předně se ztratili všichni lidé. Teď není důležité vědět proč tomu tak je. Důležitější je, že díky tomu neuslyšíte okolo sebe žádné hlasy. Žádné příjemně lidské hlasy. Ale velmi zřetelně všude kolem na vás houkají sovy, sem tam něco zatřepotá křídly, občas zapraská žárovka v lampě na ulici a hlavně pořád cvrčí cikády. Ve stínech se ale schovává také něco jiného, než jen tma.

Budiž světlo!

Jednou z prvních, a rozhodně nejdůležitějších věcí, kterou najdete, je baterka. Sami byste asi do tmy bez nějakého světla nešli a tady ji budete využívat opravdu hodně. Díky baterce vidíte na zemi malé jiskřičky, kterými jsou prezentovány použitelné předměty. Děvčátko samo na všechny důležité předměty upozorní otazníkem u hlavy, který se při přiblížení k věci změní ve vykřičník, a díky tomu občas projdete místa, kam byste sami předtím asi ani nešli.

Za chvíli budete mít plné kapsy kamenů, mincí, sucharů pro kočky, ale i zápalek a dalších drobností. Sbírání předmětů je důležité z několika důvodů. Za prvé je budete opravdu hodně používat a za druhé zde funguje celkem zajímavý způsob respawnu.

Nechci prozrazovat, na co nebo proti komu jednotlivé předměty použijete, součástí hry je takřka nulový tutoriál a na vše si musíte přijít sami, což dodává tísnivému pocitu ještě větší intenzitu, ale prozradím, že pokud chcete hru uložit, musíte vhodit minci do malé svatyně. Ty jsou naštěstí po městě rozesety v dostatečně hustém i řídkém rozestupu. Podle toho, jak se na to koukáte. Jsou prostě tak blízko ale i tak daleko, abyste stále měli strach z procházení již známých míst a museli se vracet přes strašidelné ulice dost dlouho.

Hlavním účelem ukládání pozice u těchto svatyní ale je to, že fungují jako místo, kde se po zabití znovu objevíte. A umírat budete velmi často, takže si střádejte mince, kterých můžete nést nanejvýš 10. Ještě jeden problém ale může nastat v něčem jiném. Pokud ve hře umřete, objevíte se znovu u svatyně se všemi předměty, které jste do té doby nasbírali. Což je fajn, protože některé jsou důležité pro postup v příběhu. Zároveň se ale respawnujete bez těch předmětů, které jste již použili. Můžu vás ujistit, že minimálně ze začátku budete třeba kameny a mince sbírat stále dokola a riskovat, aby vám náhodou nedošly.

Bojíte se? Je čeho!

Yomawari je prostě atmosférickou hrou. Její hutnost by se dala krájet velmi dobře nabroušenou katanou a stejně by vydržela déle než ostrost vašeho meče. Všechno je podřízeno zážitku, navštívíte opravdu různá místa - školu, bazén, obchodní čtvrť, továrnu, útesy a rýžová pole - a všude na vás bude čekat něco starého a něco nového.

Po cestě budete potkávat duchy, duše nebo možná oni, když už jsme v Japonsku. Některé stačí zahnat, některým utečete, některým se schováte. To že se k nim blížíte, vám prozradí jedna důležitá věc, a to tep vašeho srdce, což je dalším skvělým, a perfektně fungujícím, aspektem hry. Čím blíže jste duši zemřelých, tím víc vám srdíčko pumpuje krev do žil. Tím silněji se tep ozývá ve sluchátkách a tím více se třepe i obraz hry. Můžete se sice schovat, ale jste malé dítě, takže se vaše alter ego jako malé dítě chová. Když se chcete schovat, čapne si a zakryje si oči. Pak jen v temnotě posloucháte mručení, ťápoty a pak hlavně své zblázněné srdce. Věřte mi, že jde ze začátku o nervy drásající zážitek, kdy se pořád dokola rozhodujete, jestli už můžete vykouknout nebo ne.

„S přechodem do nové lokality se navíc vždy objeví něco, na co zajeté strategie neplatí a kdy musíte vymyslet něco nového, abyste přežili.”

Vaši nepřátelé jsou různí, někdy vás vyděsí létající aktovka, která vám nic nedělá, jindy ale stačí na dotyčného posvítit a tím ho paralyzovat, někteří slyší pohyb a jiní jsou prostě jen naštvaní, ale na každého platí jiná strategie a utíkat se moc nevyplácí. Jsou rychlí a hlavně vy sami moc dlouho nevydržíte běžet. V klidovém stavu, když jste sami a kolem nikdo a nic není, je výdrž velmi solidní. I na takového malého prcka. Ale jak se jednou dostanete k duším a zvýší se vám tep, jde to s vámi pěkně z kopce a i po malém sprintu se hned zadýcháte a končíte.

S přechodem do nové lokality se navíc vždy objeví něco, na co zajeté strategie neplatí a kdy musíte vymyslet něco nového, abyste přežili. V tomto směru nemůžu autorům nic vytknout, protože nuda při hraní rozhodně nehrozí. Pořád zaměstnáváte mozek, pořád je čeho se bát. Ve městě ještě k tomu můžete plnit nepovinné úkoly a dostávat za ně předměty, které se pak po návratu domů objeví vystavené ve vašem pokoji.

Jsem rád dospělý

Jako malý jsem noční můry nemíval. Ty přišly až po prvních filmech. Ale spousta dětí se i dnes bojí, že mají pod postelí bubáka, že se ve skříni schovává strašidlo nebo že je odnese do pekla čert. Yomawari: Night Alone vám dokáže, že tomu tak skutečně může být. Pihy na kráse tohoto horůrku ale najdete. Konkrétně dvě.

Tou první je nepříjemný pád hry. Možná za to může novinářská verze, ale stalo se, že mi hra spadla. Moc by to vlastně ani nevadilo, ale celkové ukládání hry funguje prakticky jen ve vašem rodném domě. Pokud si hru uložíte v modlitebně, jde jen o přechodné uložení, quick save, a já jsem díky tomu přišel asi o tříhodinové zkoumání města, asi 10 předmětů (některé se mi už fakt nechtěly hledat znovu) a další asi hodinu postupu v příběhu.

Druhou vadou je určitá nevyváženost hry, což je daleko horší. Někteří nepřátelé jsou totiž skutečně houževnatí a porazit je vám sežere hodně nervů. Napětí z hororové atmosféry se tak koncem hry několikrát přemění na nervy hozené do kýblu a to díky neustálému umírání a nedostatku možnosti uložení hry. Nicméně i tak vám příběh malé holčičky, jejího ztraceného psa a sestry a podivného nočního města vřele doporučuju.