Ace Combat: Assault Horizon – oceloví andělé

Řadu leteckých arkád Ace Combat známe už od devadesátých let. Bohužel až na výjimky svým sci-fi přístupem, nezáživným příběhem a přílišnou arkádovostí prolétala pod radary většiny hráčů. Kluci z Project Aces se ale s čerstvým dílem rozhodli podniknout radikální otočku. Přiblížili se realitě, přidali do příběhu emoce a charakter a v neposlední řadě vymodelovali všechny stroje k dokonalosti. A víte co, Assault Horizon to zatraceně sekne.

Za lásku

Příběh, který má na starosti známý americký spisovatel Jim DeFelice, se odehrává v roce 2015 a konečně se zdatně opírá o válečné reálie a konflikty, které od nás nejsou zas tak daleko. Vžijeme se do statečných bot podplukovníka Williama Bishopa a zblízka poznáme jeho letku Válečných Vlků. Projednou tu nejsou piloti jen pytle z masa a kostí, které se rozprsknou společně s jejich letadly. Díky krátkým interaktivním filmečkům, kde povětšinou jen kroutíte hlavou, si představíme jejich lidské stránky. Náš kolega Jose „Guts“ Gutierrez je vtipálek jak se patří, pilotka Janice Rehl naopak představuje něžnější stranu celého konfliktu a příjemně zpestřuje nervydrásající atmosféru. Díky podobným maličkostem a aktivní komunikaci v každé misi si vytvoříte se všemi opravdu silné pouto a každý sestřelený pilot vás bude bolet o to více.

Na pozadí celého příběhu stojí konflikt vojenských sil NATO a Rusů, kteří se spojí proti teroristické organizaci SRN, jenž hrozí útokem africkému kontinentu. Ze začátku vše vypadá na klasickou válečnou řež, která se ale náhle mění v něco více. SRN má totiž mezi Rusy více spojenců, než se původně čekalo a veškerá situace se v mžiku přetáčí na tu špatnou stranu. Teroristé navíc demonstrují svou ničivou sílu pomocí zbraně Trinity, která skrývá nebývalou moc a v zaměřovači je najednou i USA.

Jak jsem ale podotknul, celý konflikt je pouze pozadím souboje dvou špičkových pilotů – vás, jakožto Williama Bishopa a vašeho nemesis, ruského plukovníka Andreje Markova, přezdívaného „Akula“, neboli žralok. Scénář skvěle vyzdvihuje vaše osobní šarvátky a přidává do koktejlu také zradu a strach, ale i lásku a bolest. Příběh je totiž řádně zamotaný a nabízí hned několik zvratů, které vás neustále vrací do kokpitu. Z prvních několika zdánlivě obyčejných úkolů se nakonec vykloubá cestování po celé zeměkouli a navštívení vzdušného prostoru takových měst, jako je Moskva, Tokio, Miami, Washington či Dubaj. Nakonec právě velmi osobní přístup a přiblížení postav zaručí, že si každý sestřelený letoun patřičně užijete.

Mám tě na háku

Silně proklamovanou novinkou je systém vzdušných soubojů Dogfight. Kromě klasického ovládání letounu, které známe snad ze všech leteckých simulátorů a arkád, se totiž můžete přepnout do módu stíhání, který se aktivuje vždy, kdy se dostanete k nepříteli na dostatečně blízkou vzdálenost. To deaktivuje volné ovládání letu a napíchne vás na zadek oběti. Na vás už pak je jen udržet nepřítele v kruhovém zaměřovači a držet se jej co nejaktivněji. To totiž definuje, nakolik ničivé budou vaše rakety, případně kulomet.

Musím dodat, že jsem ve hrách ještě nezažil podobně adrenalinové vzdušné souboje a systém dokonale předvádí to, co povětšinou vídáme ve filmech. Nervydrásající a frenetické stíhání, kde postupně kulometem odlupujete kusy letounu a pak jej pošlete k zemi dobře mířenou raketou. Vypadá to skvěle a neomrzí ani po stopadesáté.

Zkušenější piloti vám ale nic nedarují. Nejen, že to samé mohou udělat vám a vy pak musíte manévrovat o sto šest, ale hlavně dělají neskutečné kotrmelce, aby se vám ztratili ze zaměřovače. Úplní profíci pak mohou podniknout salto, díky kterému se ihned dostanou za vás, a karta se obrátí. Podobnou frajeřinku ale umíte i vy a ze soubojů těch největších es se tak obvykle stávají epické přestřelky, které se navíc často odehrávají jen pár desítek metrů nad povrchem. Pokud jste někdy přemýšleli, jak vypadají akční orgie stíhaček, máte je na dosah.

Klasika musí být

Souboje stíhaček jsou ale jen jedním z dílků celkové skládačky. Máte tu samozřejmě souboje na dálku s úplným ovládáním, bombardování pozemních cílů, jež vyžadují o něco lepší koordinaci vašich smyslů, kobercové nálety a další skopičinky. Bombardování navíc používá stejného systému, jako souboje stíhaček a ukotví vás na určitou dráhu, která sleduje všechny potřebné cíle. Čas od času osedláte i vojenský vrtulník Apache na podporu pozemním jednotkám a v neposlední řadě vyzkoušíte i rotačák na korbě Blackhawku. Celkově tedy musím pochválit skladbu misí, která je velmi variabilní a nedává vám odpočinout ani na vteřinu, natož upadat do nudy.

Zcela odlišnou kapitolou jsou úkoly, které nemohou nabídnout kýženou různorodost. Ať už jste kdekoliv, povětšinou se jedná o klasiku v podobě „znič všechny cíle ve vzdušném prostoru“, „braň základnu“ nebo „zlikviduj bombardéry dříve, než doletí k cíli“. Naštěstí jednotvárnost úkolů často protne změna v podobě nečekaného útoku nebo nutnosti manuálně provést přistání. Skvěle jsou provedené především střety s vaším nemesis, kterých se dočkáte hned několikrát. Mají říz, atmosféru a jsou skvěle vměstnány do celkového konceptu.

Ať máme z čeho vybírat

Ace Combat nabízí variabilitu ve všem, což se vztahuje i na váš hangár. Máme tu přes desítku detailně vymodelovaných letounů, kde nechybí nejznámější andělé smrti v podobě F-22 Raptor, F/A -18 Super Hornet, F-4 Phantom či F-117 Nighthawk. Narazíte i na několik prototypů. Každá stíhačka má své vlastní parametry, ovladatelnost a vlastnosti, takže si každý najde svého miláčka. Liší se také svým arzenálem a zde Ace Combat trochu odbočuje od reality a přiklání se k více zábavnějšímu stylu. Často totiž ponesete stovky raket s možností vystřelit několik najednou, což sice není moc realistické, ale samozřejmě zábavné a akční. A o tom je Ace Combat především.

Smutnit nebudete ani během misí. Mění se totiž nejen herní prostředí, ale také počasí a celkový nádech oblohy. V Miami tedy létáte za jasného slunečného počasí, v Moskvě potkáte husté sněžení a poté se přenesete dál, kde je silný slejvák a vítr, takže si užijete pořádné vzduchotřesení. I to přispívá k pocitu, že nelétáte pořád v tom samém místě, i když jste vysoko v oblacích. Naopak stačí sletět k zemi a uvidíte velmi detailní město, které nepostrádá detaily. Hodně dogfightů se odehrává těsně nad povrchem a vývojáři si tedy nemohli dovolit do hry cpát rozmazané domečky. Slalom mezi mrakodrapy tedy vykouzlí patřičný mráz na zádech a ať už se koukáte na vodní hladinu, přístav nebo město, vše vypadá tak, jak má. Občas sice narazíte na lehce mázlé textury menších nedůležitých stavení, to ale bylo vzhledem ke kvalitě celkové grafiky očekávané.

Když už jsme zabrousili do audiovizuálu, Assault Horizon sliboval menší revoluci i na poli grafiky a rozhodně nezklamal. Veškerá vojenská technika je precizně vymodelována, postavy jsou dostatečně realistické a prostředí také není postavené z kartónu. Velmi se mi líbily malé efekty počasí a především výbuchy, které měly vše, co se od nich očekává. Tedy tlakovou vlnu, fešný záblesk ohně a dunivý zvuk. Možná si řeknete, že už je to víceméně jedno, ale i taková maličkost je důležitá ve hře, kde povětšinou jen něco vyhazujete do vzduchu. Celkově se dá audiovizuál ve hře popsat jako velmi uspokojující a skvěle filmový.

Korunku všemu nasazuje hudební doprovod, který mi osobně dokonale sedl a každý důležitý souboj ve hře patřičně podtrhl. Hudba většinou střídá rockové smyčky s orchestrálním doprovodem a nikdy se nestalo, že by vyloženě neseděla k dané situaci. Palec nahoru.

Nikdy nejsi sám

Hrát Assault Horizon kvůli příběhu se rozhodně vyplatí, hra ale nabízí i zajímavý multiplayer. Povětšinou se jedná o klasické módy včetně deathmatchů, držení určitého území či bránění důležitých objektů (a jejich bombardování ze strany druhé). Díky obsažení systému dogfightů a vlastně veškerých vychytávek ze singleplayeru se ale ze hry více hráčů stává velmi chytlavá záležitost. Každé stíhání je tu totiž osobnější, když víte, že je před vámi živý člověk, navíc už dogfighty nebudou tak jednoduché, jako v případě umělé inteligence. Multiplayer tedy nepřináší nic revolučního do žánru, ale dokáže patřičně prodloužit herní dobu po dohrání příběhu. O to více, pokud rádi odemykáte nové letouny a zbraňové systémy.

Tak to je jiná

Ace Combat: Assault Horizon trefil hřebík na hlavičku a přinesl něco svěžího a neokoukaného v době, kdy většina hráčů kouká na letecké arkády s přimhouřeným okem. Nejen, že překvapil osobním a propracovaným příběhem, ale nabídl velkou variabilitu během hraní a přinesl i několik skvělých novinek v čele s libózním systémem Dogfight. I kdyby nabízel jen singleplayerový zážitek, doporučil bych o Assault Horizon alespoň uvažovat. Pokud ale máte rádi multiplayerové souboje a vedle vás pár věrných pilotů, nemáte o čem přemýšlet.