A je to tu... Assassin's Creed se po roce vrátilo na naše obrazovky, aby nás přesvědčilo, že ještě nepatří do muzea. <strong>Plnohodnotná recenze</strong>.
Recenzováno na standardní PS4
Můžete sérii Assassin's Creed nenávidět, milovat nebo stát někde mezi, ale nelze říct, že by nešlo o světoznámou a vlivnou značku. Rok co rok vycházel díl za dílem, dokud se minulý rok nestalo nemyslitelné a dalšího dílu jsme se nedočkali. Roční pauza měla vývojářům nového dílu pomoci vytvořit něco, co by dalo sérii druhý dech. Koneckonců, stejně jako nejde zapírat, že jde o silnou značku, tak také nejde zapírat, že v posledních letech výrazně stagnovala, což začali pociťovat i ti větší příznivci série.
Takže se samozřejmě po roce čekání nabízí jedna prostá otázka - dostala série ten druhý dech, nebo se už se definitivně dusí?
Egyptským bohům nelze věřit
Assassin's Creed: Origins je dost možná jedna z prvních her v sérii, ne-li rovnou tou první, která chápe, co od ní chci. Samozřejmě jsem všemi deseti pro dobře vyprávěný filmový příběh s kvalitními postavami a událostmi, ale zatímco v předchozích dílech se prolog a úvod táhl bezmála několik hodin, kdy, pokud jste se náhodou dostali k volnému hraní, jste stejně neměli moc možností, co dělat, tak Origins stačí půl hodiny a pustí vás ze řetězu.
A přesně tam podle mě Origins začíná nad ostatními díly ze série vynikat. Po docela příjemně krátkém, i když zprvu hodně dezorientujícím úvodu a tutoriálu vás hra skutečně nechá dělat víceméně všechno, co si zamanete. Podobně jako třeba ve dvacetkrát vydaném Skyrimu a jemu podobných hrách se můžete takřka hned věnovat kromě hlavního úkolu i vedlejším misím, můžete prozkoumávat počáteční městečko Síwa, okolní pouště nebo se klidně vydat na druhý kraj mapy do velkých měst, k pyramidám v Gíze, řece Nil, do Alexandrie, zkrátka kam jen chcete. To, jestli tam přežijete, už je jiná věc. Ale prostě vám nic nebrání v kompletním průzkumu přesně tak, jak chcete vy, ne podle toho, kam vás zavede příběh. Samozřejmě z toho nebudete mít takový zážitek - vedlejší questy, jinak zpravidla dostupné už takhle ze začátku, budou daleko nad aktuální úroveň vaší postavy a běžným vojákům se neubráníte. Ale pohled na nejrůznější památky a architekturu bude úžasný vždycky.
To je celkově jedna z věcí, které jsem si hned v Origins všiml. Že celá hra je taková otevřenější, a to i její všelijaké aktivity a úkoly. Už nejde o uzavřené instance plné naskriptovaných momentů, kde jakmile misi ukončíte, tak všechna důležitá NPC zmizí (samozřejmě takové mise ve hře jsou, ale ve značně omezené míře). Teď tam prostě většina lidí je, existuje a žije a jakmile jednou quest začnete, tak ho můžete kdykoliv přijít splnit. V tomto ohledu se hra skutečně podobá spíše sandboxovému RPG v otevřeném světě, kde mají questy různé fáze a je na vás, jak budete úkoly plnit a v jakém pořadí. Nemusíte se zkrátka vždy zaměřovat jenom na jeden úkol, ale rozehrát si jich klidně deset, dvacet, kolik chcete, a kdykoliv se k nim vrátit, když máte třeba cestu kolem.
Jeden z prvních vedlejších úkolů, které jsem měl k dispozici, spočíval v zabití jednoho nepřátelského kapitána, který znemožnil místnímu kováři pokračovat v jeho práci. Po přiblížení k lokaci, kde se kapitán pohyboval a střežil, jsem zjistil, že je tam stráží více, než na kolik jsem si jich v té době troufal. Rozhodl jsem se tedy odpočívat až do večera, což je jednou z prvních odemykatelných schopností, a kapitána zabít, zatímco on a většina stráží spali. Zmíněný kapitán ovšem ve světě hry existoval i před začátkem tohoto questu, a pokud bych ho zabil předtím, než jsem si promluvil s kovářem, který mi úkol zadal, hlavní hrdina by rovnou oznámil, že už je po problému.
Většina vedlejších i hlavních questů sice není nijak zvlášť originální - stále se zpravidla jedná o klasické dojdi sem, zabij tohohle, seber tohle a/nebo osvoboď tamtoho, standard podobných her - ale díky celkově větší svobodě, kterou vám hra nabídne, se neohraje tak brzo. Takže i přes to, že zmíněný vedlejší úkol nebyl vlastně nic jiného než jen zabití jednoho víceméně náhodného vojáka ve víceméně náhodné lokaci, tak to působilo úplně jinak, protože jsem tam šel, kdy jsem uznal za vhodné, hra to reflektovala a hrál jsem tak, jak jsem chtěl. V tomhle konkrétním případě jsem tam šel v noci, ale samozřejmě jsem tam mohl vtrhnout za denního světla a nadělat z nepřátel paseku. Nebo oni ze mě.
V rámci osobní výzvy i pro účely recenze jsem si totiž hned od začátku dal nejtěžší obtížnost, kterou hra nabízí, a musím říct, že jsem definitivně zemřel víckrát než ve všech předchozích dílech dohromady. Stačil i jeden voják se stejnou nebo dokonce nižší úrovní, trocha nepozornosti a chamtivosti a už jsem žral písek. Zprvu to není tak cítit a vojáci nemusí představovat na prvních levelech až takový problém, ale později už jsem začal cítit, že zásahy nepřátel dost bolí. Ovšem pokud na to jde člověk takticky a nebojí se plížit, hned můžou souboje dopadnout jinak. Právě v Origins jsem se více než kdy dříve přistihoval, že jsem často chodil křovím a nenápadně proklouzával mezi strážemi, ne protože jsem musel nebo mi to hra diktovala, ale protože jsem zkrátka chtěl a přišlo mi to jako vhodnější taktika v dané situaci. Poprvé tak mám pocit, že stealth je stejně důležitou částí hry jako souboje, a to zkrátka proto, protože už nejste superman.
Ovšem nemyslete si, že došlo jen ke ztížení soubojů. I stealth je mnohem těžší. Nedoznal sice oproti předchozím dílům takových změn jako právě soubojový systém, ale stráže jsou celkově mnohem všímavější. Stačí chvilka a hned vás odhalí, případně jdou na místo, kde vás zahlédli. A jak radí i jedna z nápověd ve hře: nepodceňujte vyčkávání. Díky tomu, že už po ruce nemáte tolik pomocníků (jako je třeba vidění skrze zdi nebo deset nástrojů v každé kapse), tak se musíte spolehnout především na ty nejzákladnější věci, jako je rychlý kradmý pohyb, schovávání těl, lákání stráží a samozřejmě důkladný průzkum prostředí a přemýšlení.
Ale zpátky k soubojovému systému. Právě ten je celkově jednou z největších a nejviditelnějších změn, které v Assassin's Creed: Origins oproti předešlým dílům najdete. Nepřátelé už jeden po druhém nečekají až na ně přijde řada, a samotné souboje nejsou jen o mačkání tlačítek pro útok a výpad. Nyní se musíte krýt za štítem, uskakovat, používat lehký a těžký útok či měnit zbraně podle situace (např. ze silné a pomalé palice na rychlé kopí, které dokáže spolehlivě zasáhnout více nepřátel naráz). Také lze využívat vaše prostředí, tedy například zvěř v klecích, oheň pro zapalování šípů nebo nádoby s olejem, případně můžete utéct. Na nejtěžší obtížnosti se rozhodně často ocitnete v situacích, kdy vás trocha té lidské blbosti srazí na kolena. Klidně i řadový voják nebo divoká zvěř mohou být osudoví protivníci, když si nedáte pozor, a útěk je často jedinou možností, jak nějaký střet přežít.
V tomto ohledu bych se souboje skutečně nebál přirovnat ke kombinaci klasického Assassin's Creed říznutého mechanikami a principy například z Dark Souls. A to především co do náročnosti protivníků, faktu, že záleží na hitboxech a dosahu zbraně, toho, že každá chyba může bolet, a že je třeba k různým protivníkům přistupovat trochu odlišně. Zároveň vidím v soubojích i trochu inspirace ze série Batman: Arkham nebo Zaklínače; resp. celkovou plynulost a graciéznost a dojem, že i když nejste superhrdina jako dříve, jste pořád středem pozornosti a ne jen jedním z davu. Samozřejmě ale nejsou souboje až tak důmyslné, komplexní nebo složité - nečekejte tedy různá komba nebo nutnost dlouhého nacvičování - aby byly tou největší předností hry nebo něčím zcela originálním. Jenom oproti předchozím dílům fungují jinak a mnohem lépe a jde o další věc, díky které se hra podobá více a více akčnímu RPG.
„Nepřátelé už jeden po druhém nečekají, až na ně přijde řada, a samotné souboje nejsou jen o mačkání tlačítek pro útok a výpad.”
Se souboji se i při častém využívání stealthu setkáte velmi často, takže je potřeba se do nového soubojového systému co nejrychleji vžít a uvědomit si, jak vlastně funguje. S takovým štítem sice vykryjete většinu úderů, ale jenom těch přímých, kdokoliv ze strany nebo zezadu může být pořád smrtící. Navíc nepřátelé často využívají silné údery, kterými vaši obranu prorazí a jejich následné útoky mohou být opravdu bolestivé. Ze všeho nejdůležitější je si zvolit správný cíl, který půjde dolu jako první. Může to být ten otravný lučištník vzadu nebo těžkooděnec s palicí a obrovským štítem. Stejně tak je potřeba hledět na zbraně a jejich statistiky a přednosti. Rychlé zbraně sice nedávají tolik poškození, ale jsou vhodné pro rychlejší generování adrenalinu, s nímž můžete vypustit masivní a silný úder nebo se dostat do tzv. Rage módu, a zároveň nejste s těmito zbraněmi při útoku tak zranitelní jako při napřahování obrovského palcátu nebo sekyry. Těžké zbraně se naopak hodí na vyvedení nepřátel z míry, kopí dokáže spolehlivě zasáhnout více nepřátel naráz a není třeba u nich být tak blízko, a do toho všeho jsou ve hře i různé typy luků. Kromě například silného luku vhodného třeba pro eliminaci nepřátel z úkrytu můžete ve hře najít i luk, který najednou udrží pět šípů (představte si zkrátka brokovnici v podobě luku) nebo lehký kousek, kterým můžete šípy střílet pomalu jako ze samopalu. Stejně jako zbraně nablízko, i jiné luky se hodí v jiných situacích. Ale to je všechno, co zkrátka musíte sami poznat během hraní.
Samozřejmě máte po ruce i různé nástroje, od uspávacích šipek po kouřové clony nebo ohnivé petardy, vždy ale můžete mít jen jeden nástroj v daný moment. Ve spojení s faktem, že souboje jsou nyní velmi závislé na hitboxech, takže úskok směrem ke zbrani nepřítele je pitomost, se pak ze soubojů stává překvapivě zábavná výzva, kterou je radost vyhledávat, ale zároveň je dobrý nápad se jí pokusit vyhnout a jít raději cestou kradmého postupu. Tak či onak ale nový soubojový systém celé hře jen prospěl.
Bájný bejk Bayek
Hratelnost je ale samozřejmě jen jednou z částí hry a svůj prostor dostane i příběh. O něm se nebudu detailně rozepisovat, ne snad, že by neměl co nabídnout, ale právě naopak, že dokáže být celkem zajímavý už téměř od začátku hry a nějaké zvraty nebo povedené momenty na sebe nenechají dlouho čekat. V podstatě se v jádru podobá příběhu z druhého dílu. Hlavní hrdina, v zásadě normální člověk, který nemá nijak zvlášť mimořádný život, se z vlastních osobních důvodů snaží najít členy tajné organizace, jejíž cílem je ovládnout svět. Pro Assassin's Creed hry nic nezvyklého, ale v kombinaci s novou hratelností nastane moment, kdy mi přišlo, že měl příběh opravdu prazvláštní tempo vyprávění. Origins je spíše takovým sandboxovým akčním RPG než příběhovou akční adventurou jako v minulosti, a podepisuje se to právě na vyprávění příběhu.
První akt hry skvěle nadnesl pointu a důležité postavy a události. Mělo to spád a mělo to cíl. Šlo zkrátka o jakýsi prolog. Druhý akt hry ale značně pozvolnil na akčnosti a nechal právě větší průchod samotné hratelnosti a příběh jen zajišťoval, abyste měli důvod pro to, co děláte. Hodně mi to připomnělo například Metal Gear Solid V: The Phantom Pain. Následně přišel třetí akt, který sandboxovou hratelnost zadupal do země a napumpoval do vás tolik adrenalinu, cut-scén, naskriptovaných momentů a dialogů, že by to vystačilo na zbytek hry. A pak přišel zase pomalejší čtvrtý akt. Celkově se mi zdá, že příběh je zcela oddělenou entitou, která o sobě dá čas od času vědět, ale jinak je jeho hlavním úkolem spíše podporovat samotnou hratelnost, nikoli naopak, že hratelnost podporuje příběh. Osobně mi to až do zmíněného třetího aktu nevadilo, ale po něm jsem si uvědomil, jak to vlastně je (a asi tomu ani zvlášť nepomohlo to, že ten třetí akt působil spíše jako způsob, jak na vás rychle vysypat tunu zvratů a důležitých momentů, abyste si pak mohli zase v klidu hrát). Hra jako taková se hraje skvěle, což o to, dialogy jsou kvalitní a postavy jakbysmet, ale samotné tempo příběhu lítá nahoru a dolů a nepůsobí tak solidně jako v předchozích dílech.
Hlavním důvodem je nejspíš implementace úrovní (levelů) přímo do jádra hratelnosti. Na své úrovni odehrajete aktuální hlavní úkol a ten navazující vám oznámí, že doporučená úroveň pro jeho hraní je třeba o pět čísel nad vámi, takže vám nezbývá nic jiného, než se věnovat vedlejším úkolům - které zpravidla nemají s hlavním příběhem nic moc společného - a klidně až po několik hodinách odehrát ten další kousek hlavního příběhu, jen abyste se ve finále opět dostali do té samé situace a věnovali se dalším vedlejším aktivitám. Takže i přes to, že je příběh poměrně silný a nabízí vážně dobré a svérázné postavy a dialogy, tak už není i přes jeho kvality takovou alfa-omegou jako v předchozích dílech, což působí jako značný odklon od ostatních her ze série.
Naštěstí to ale není většinu hry tak zjevné, a to hlavně díky tomu, že svůj vlastní příběh mají i vedlejší úkoly. Často můžete narazit na obyčejné lidi v nesnázích, a i když se opět jedná o celkem standardní úkoly, tak jsou zkrátka zabalené do atraktivních mini-příběhů s dobrými postavami a dialogy. Vedlejší úkoly navíc mohou i dál rozvíjet samotného Bayeka, resp. hlavní postavu hry. Právě hlavní hrdina je pro mě snad největším překvapením ze všech. Z trailerů mi připadal podobný Connorovi ze třetího dílu; ten mi nikdy zvlášť nevadil, ale jeho osobnost rozhodně nebyla tou nejzajímavější. Naštěstí ale mohu konstatovat, že Bayek je vážně hodně dynamickým charakterem - je zásadovým, respektujícím, čestným, charismatickým, ale jakmile ho někdo naštve, tak se můžete spolehnout, že jedna lebka nezůstane celá.
V mnoha ohledech mi Bayek připomíná jakousi kombinaci - naštěstí velmi dobře fungující kombinaci - několika jiných hlavních postav z předchozích dílů. Osobně v něm vidím kupříkladu Altaïra, Ezia nebo oba Kenwaye, přesto se nemusíte nijak bát, protože se vším všudy jde o zcela vlastní charakter, který mi s každou scénou a dialogem více a více přirůstal k srdci. A to i proto, že je v mnoha ohledech zpracován poměrně realistickým způsobem. S kamarády nebo dětmi se baví a směje, mezi normálními lidmi v nouzi se chová autoritativně a nápomocně (nebo obrací oči v sloup, pokud se baví s někým, kdo je tak trochu magor) a v boji proti nepřátelům jde o běsnící monstrum, které udělá první poslední, aby dosáhlo svého cíle. Ve všech případech jsou ale jeho motivace jasné a jeho reakce logické.
„Bayek je vážně hodně dynamickým charakterem - je zásadovým, respektujícím, čestným, charismatickým, ale jakmile ho někdo naštve, tak se můžete spolehnout, že jedna lebka nezůstane celá.”
Právě od Bayekovy povahy se navíc odvíjí řada cut-scén a dialogů a celá hra působí tak nějak... uzemněně. Nebudu říkat, že je to špatně, protože není, ale v dřívějších dílech (resp. těch posledních) jsem často míval pocit, že se celá hra tak nějak nebere vážně a šlo hlavně o to, aby to všechno působilo nadneseně a pozitivně a „teen-friendly”. To jsem cítil hlavně v případě Assassin's Creed: Black Flag a Syndicate, kde byla nějaká rádoby vtipná nebo střelená postava snad na každém kroku. A i přes to, že můžete v Origins najít pár takových postav někde ve vedlejších úkolech, tak nejde o nic, co by bylo častým jevem nebo co by působilo nemístně. Jinými slovy je Assassin's Creed: Origins sice barevnou a nádhernou, ale především velmi surovou a díky tomu i uvěřitelnou hrou, kde všechno má své místo a nic nepůsobí tak vycucaně z prstu. Což je další vítanou změnou, protože pak víte a cítíte, že události hry mohou mít na zbytek příběhu vážně dopad a nejde o nic, co bude hlavní hrdina se smíchem ignorovat, jako třeba Jacob Frye ze Syndicate. U většiny cut-scén a dialogů je cítit, že jejich hlavním úkolem není hráče pobavit nebo v něm vyvolat „wow" pocit za pomoci rádoby epických momentů, ale čistě a jednoduše ho připoutat k obrazovce a rozvíjet kvalitní charaktery hlavních i v drtivé většině stejně kvalitních a svérázných vedlejších postav a celkových událostí ve světě.
Ach ten krásný, barevný, brutální a prokletý Egypt
Všemu tomu samozřejmě vypomáhá i audiovizuální stránka hry. Když už se to povede, tak dokáže Assassin's Creed nabídnout zajímavé a exotické lokace, ale u ničeho to není pravdivější než u barevného a rozpáleného Egypta z Origins. Takřka kdykoliv a kamkoliv se kouknete, tam se můžete kochat oku lahodícím pohledem na horizont, kde kromě pouští můžete najít třeba i špičky pyramid, vodu nebo velké město a vesničky. A když vás přestane bavit civět na horizont, tak není nic jednoduššího než se ke zmíněným věcem přiblížit a prohlédnout si je zblízka. A tam už začíná jiná kapitola. Malé vesničky a městečka jsou špinavé a plné chudých, ale pracovitých lidí, kteří jsou utlačováni vojáky a mají různé potíže. Ve velkém městě zase můžete najít čisté ulice a domy se vznešenějšími a vzdělanými lidmi a kdekoliv v přírodě není problém narazit na hrochy, lvy, hyeny, nejrůznější ptactvo a samozřejmě také na bandity nebo nějaké karavany.
Mezi největší obavy ohledně Egypta samozřejmě patřil fakt, že velkou část mapy tvoří pouště. A ačkoli se různým dunám a zdánlivě opuštěným místům nevyhnete, tak tam často ani být nemusíte. Můžete trávit svůj čas kolem zabydlených oblastí, kde stejně budete většinu času. Naštěstí je ale i tak pohyb po poušti zajímavý. Nejen, že jde zkrátka o krásný pohled, ale můžete zažít i halucinace. A pokud vám víceméně prázdné pouště opravdu nesedí, tak vždy můžete využít rychlého cestování, abyste tyto části přeskočili. Přesto si nemyslím, že to bude potřeba. Když prostě jedete po poušti a v dáli vidíte pyramidy v Gíze, překročíte jednu nebo dvě duny a ty pyramidy máte najednou před nosem, tak to ve vás zkrátka skoro vždycky vyvolá ten úžasný pocit ohromení.
Samozřejmě totéž platí i o různých městech, vesničkách, vilách a dalších lokacích, které ve hře jsou. Je až s podivem, jak různorodý dokáže ten Egypt vlastně být. Stačí chvíli někam jet a hned cítíte, že jste někde jinde, všechno to vypadá jinak a má to jinou atmosféru, ale pořád je to Egypt. Díky krásnému osvětlení a kombinaci různých architektur to navíc všechno přichází k životu raz dva. A díky tomu, že každé NPC má nějakou svou činnost - obchodníci prodávají a v noci jdou domů, stráže hlídkují a večer spí, támhle si dvě postavy povídají - se zkrátka z Egypta stává celkem živoucí svět, kde každý dělá něco trochu jiného a nejde jen o náhodné postavy chodící z bodu A do bodu B nebo stojící na bodě X.
Bohužel ale musím konstatovat jednu věc, která se týká technického stavu, konkrétně na standardní PS4. Jde o něco, čeho se lidé často báli a bohužel se různým problémům nevyhneme. Technický stav rozhodně není tak tragický jako v případě Unity a řekl bych, že je i lepší než v případě Syndicate, ale časté propady snímků za sekundu, delší načítání, doskakování textur a modelů, to jsou věci, na které dojde, ať už ve větší nebo menší míře jak na PS4, tak na PS4 Pro. Až na jeden případ si ale nevybavuji moment, kdy by se ze hry stal nehratelný kus šrotu, většinou je pokles snímků v právě těch zabydlených oblastech a bohužel cut-scénách, a i když s tím osobně nemám takový problém, tak vím, že ostatní ano.
Pokud ale máte s Assassin's Creed na PS4 (a předpokládám, že i na Xboxu One) zkušenosti, tak můžete vesměs očekávat celkem podobný technický stav jako u dřívějších dílů. Snad nejvíce mě zaráží časté a někdy dlouhé načítání. Na načítání před cut-scénami nebo misemi už jsem si zvykl, ale čekat bezmála pět až deset vteřin na načtení doslova dvouvteřinové cut-scény následované dalším načítáním, to mi hlava nebere. Časem jsem si na to zvykl a mám pocit, že je později takových momentů čím dál méně, ale stále jsou tam.
V ostatních ohledech ale nemám s PS4 verzí problémy. Ovládání je na jedničku a responzivní, což je důležité především u soubojů, hra dokáže opravdu často vyrazit dech, a kromě několika bugů je Origins jinak celkově bez chyb. Snad nejvýraznější bug byl ten, že jsem se setkal s nekonečným loadingem, což vyřešil rychlý restart hry a od té doby jsem nic podobného nezažil.
Kromě krásné grafiky hra nabízí i kvalitní zvuky, a především výborný dabing, hlavně u Bayeka. Ale i ostatní postavy, ať už ty hlavní nebo vedlejší, jsou kvalitně nadabované. U vedlejších postav se může občas objevit menší pokles v kvalitě, především u dětí, ale není to nic hrozného. Snad mě jen mrzí, že je samotná hudba celkem upozaděná. Kromě hlavní znělky a několika konkrétních skladeb v konkrétních momentech nejde o nic, co bych si dokázal vybavit. Což mi přijde jako velká škoda.
Egypt, země příležitostí a historie bez historie
Ne všechno je ale v Assassin's Creed: Origins tak skvělé, jak se může na první pohled zdát, a rozhodně jsou věci, se kterými jsem měl dříve či později problémy. Své obavy a problémy s tempem hlavního příběhu už jsem zmiňoval a trochu horší technický stav také, ale problémy jsme nacházel i v samotné hratelnosti. Kromě těch menších, a ne tak vážných problémů jako je třeba méně přehledná mapa hry (resp. fakt, že jsem měl problém koukat na bílé značky na žlutobílé světlé mapě), to, že jinak velmi kvalitní český překlad nemusí výjimečně obsahově nebo kontextuálně sedět s originálem, nebo to, že závodění v hippodromu je neskutečně nudná, i když bonusová záležitost, tak jde i o ty vážnější. Asi za největší problém považuji nutnost častého používání Senu. Fakt, že orlice Senu nahradila klasický orlí pohled beru za jednu z těch lepších změn, i díky tomu, že se ovládá pěkně, je efektivní a ten výhled tam nahoře je bezkonkurenční, ale hra vás často „nutí" k tomu jí využívat.
Protože dokáže Senu označovat nepřátele a najít v určité oblasti vaše cíle, tak se do ní musíte často vžít a váš cíl najít. Pokud je váš cíl v nějaké pevnosti, tak ho sice můžete najít i na vlastní pěst, ale v praxi jde o něco, na co není hra tak úplně stavěná. Ve finále mi to tedy připomnělo nutnost častého používání zaklínačských smyslů ve třetím Zaklínači, kdy jste se bez nich často nedostali dál. S nimi jsem ale zase takový problém neměl, ale u Senu mám problém s tím, že vám hra sebere ovládání hlavní postavy a tu chvíli musíte ovládat orlici, takže stále přepínáte mezi dvěma postavami a zkrátka to na sebe tak úplně dobře nenavazuje. Bez zkušeností to může znít jako prachsprosté hnidopišství a jen drobný nedostatek, ale s každým dalším používáním Senu za účelem nalezení cíle více a více cítím, že i když považuji orlici v ostatních ohledech za obrovský přínos, tak tohle zkrátka někdo nedomyslel a hře to následně ubírá na té plynulosti.
Nejvíce mě ovšem na Assassin's Creed: Origins zarazila absence klasických sekvencí, které známe už od prvního dílu, a s nimi spojené možnosti mise opakovat nebo plnit dodatečné bonusové úkoly pro „plnou synchronizaci". Ani jedno v novém díle není. Jednotlivé mise opakovat nejde (nebo se mi alespoň nepodařilo najít jak) a příběh hry je rozdělený spíše na akty než sekvence. Na jednu stranu to sedí hře a směru, kterým se série vydává, o něco více, na druhou stranu bych se rád čas od času vrátil k nějakým událostem ve hře, abych se znovu koukl na nějakou cut-scénu. Aby ale těch věcí, co od předešlých dílů chybí, nebylo tak málo, tak asi největší mezeru za sebou zanechala absence do jisté míry ikonické databáze. Ta v Origins prostě není. Popis jakýchkoliv postav, událostí, památek, měst, předmětů... nic takového už ve hře není, resp. ne v takové míře jako dříve. Budu tedy doufat, že až vyjde tzv. Discovery Tour, tak bude dostatečnou, ne-li lepší náhradou, a právě Discovery Tour je důvod, proč samotná databáze chybí. Zatím ale platí, že opravdu chybí.
A snad poslední věcí, která mě na Origins zklamala, je příběh ze současnosti. Sice jsme se po letech dočkali konečně nějakého hrdiny s tváří, jménem, osobností a osobním životem jako u Desmonda, ale události v něm spíše jen slibují nadcházející velké věci, kterých se snad v příštím díle dočkáme. Nečekejte tedy zázraky, jenom takovou řekněme demoverzi.
Zrození asasínů, znovuzrození Assassin's Creed
Přiznám barvu a řeknu, že s finálním hodnocením jsem měl celkem problémy. Na jednu stranu je ta hra prostě strašně dobrá a zábavná, na druhou stranu ale člověk vidí a cítí spoustu prostoru pro zlepšení. Tak či onak ale nemohu zapírat, že jsem si těch 41 hodin, co jsem hru hrál, opravdu až na pár výjimek užíval a problémy jsem nacházel spíše až v době, kdy jsem nad nimi začal vyloženě přemýšlet.
Velmi kvalitní příběh (i když s podivným tempem), skvělé postavy a dialogy, výborná sandboxová hratelnost, nádherný Egypt, který je radost prozkoumávat, a samozřejmě nový soubojový systém jsou všechno důvody, proč tuhle hru doporučit nejen fanouškům série, ale i těm, kterým předchozí styl Assassin's Creed moc nevyhovoval. Naopak nutnost častého využívání Senu (srovnatelného například s nutností častého používání zaklínačských smyslů ze Zaklínače 3), občas méně přehledná mapa, samozřejmě už zmíněné tempo vyprávění příběhu a celkově to, že pro někoho může Origins působit jako až moc velký odklon od toho, jaké Assassin's Creed hry vždy byly, můžou být zase důvody, proč být s pořízením nového dílu obezřetní. Častější propady snímků nebo časté a občas delší načítání už jsou jen nežádoucími třešničkami.
Ale pravdou prostě je, že i přes ty různé problémy jsem si tuhle hru vážně dost užil. Řada změn v hratelnosti je zkrátka dobrý krok kupředu (nebo spíše skok důvěry správným směrem), ale je to teprve začátek. Základ je to solidní, a pokud na tomhle postaví další hry ze série, můžeme s jistotou říct, že jsme se dočkali znovuzrození Assassin's Creed.
Assassin's Creed: Origins vyšel s českými titulky na PC, PlayStation 4 a Xbox One. Hru koupíte v našich obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.
Verdikt
Pro fanoušky série povinnost, pro ty ostatní jedinečná příležitost dát Assassin’s Creed druhou šanci. Řada menších i masivních změn v samotné hratelnosti ve spojení s nádherným Egyptem a po několika dílech zajímavým příběhem, to jsou věci, které z Assassin’s Creed: Origins dělají po letech skutečné pokračování a ne jen to samé s jinou omáčkou okolo.
