Mohla to být zajímavá nezávislá akce, zasazená do hororové nádhery. Takhle to je pouze ta černobílá nádhera!
Znáte ten pocit, když opravdu chcete, aby se vám něco líbilo, ale ono to prostě nejde? No, tak přesně to samé budete cítit při hraní experimentální prvotiny od vývojářů z Black Powder Games, kteří za sebou mají i minulost v Monolith Productions a hry jako F.E.A.R. Jestli si ale myslíte, že Betrayer je další demonstrací jejich hororové geniality, pak se šeredně pletete. Ano, nejdříve vás tahle hra uhrane, ale záhy následuje znudění a nakonec i znechucení!
Prvních pár minut
Betrayer hraje na první dobrou a podřizuje tomu naprosto všechno. Je to hra, kterou si máte koupit jen na základě kratičkého videa nebo pár obrázků. Jednoduše řečeno, forma ohýbající obsah ve svůj prospěch a snaha zaujmout, šokovat za každou cenu tady hraje jednoznačně prim. Bohužel to ale funguje pouze kratičkou dobu. Prvních pět minut je naprosto uhrančivých a vyrovná se jim jen máloco. Grafika, zajímavý herní svět a strhující ozvučení vás doslova obejmou a jen tak nebudou chtít pustit. Jak ale plyne čas, pomalu začnete odhalovat, o čem skutečně Betrayer je. Přijdete na to, že se jedná o neskutečně prázdnou a nefunkční pózu, která opravdu baví jen prvních pár minut a skutečně brilantních prvků nabízí pomálu. Jestli si vlastně vůbec máte tuhle hru koupit, pak jedině kvůli grafice a uměleckému vyznění.
Černobílé vyvedení Nového světa s problesky agresivní červené je totiž neskutečně epesní a v houštinách a stromech blíže nespecifikovaného plácku někde v Americe bych rád strávil roky. Saturace, odstíny šedé a citlivé použití barevného kontrastu vytváří z téhle hry skutečné umění. Spolu s vytříbeným stylem jdou navíc i technologie, a ačkoli to nemusí být úplně patrné, povedená simulace větru nebo animace ohýbající jednotlivá stébla trav tady mají své pevné a neodmyslitelné místo. Kdyby vám to pak náhodou nestačilo, Betrayer útočí ještě na jeden smysl, a sice sluch. Nenajdete tady vůbec žádnou hudbu, ale přesto budete okouzleni. Ambientní podbarvení zvuky přírody a mnohdy až tíživé ticho vytváří nezapomenutelnou atmosféru někde na pomezí hororu a relaxační terapie.
Bolestivá tajnosnubnost
To je ale bohužel všechno. Betrayer skutečně stojí a padá s grafikou, které autoři podřídili úplně všechno. Dokonce i ten herní svět, jenž je prvních pár minut uhrančivý. Po chvíli totiž zjistíte, že je složený jen ze stromů, travin, holých plání a nějakých těch opuštěných pevností plných podivných, po červené lačnících, conquistadorů. Zkrátka neuvěřitelně sterilní a prázdné hřiště! Bezpochyby je to daň za malý rozpočet a problematický vývoj stejně jako absentující příběh.
I když on tady vlastně je, jen si ho musíte objevit sami a jeho interpretaci také nechávají vývojáři z velké části na vás. V kostce se jedná o variaci na příběh o zmizené kolonii Roanoke, kterou scénárista přibarvil právě zmutovanými conquistadory a trochou duchařiny. Vedle "reality" totiž ještě můžete vstupovat do jakéhosi světa duchů plného kostlivců a poletujících lebek. Zkrátka je to docela divočina. Bohužel ale divočina, kterou někdo zoufale nezvládl ukočírovat a vyprávění pouze skrze textové zkazky, jenž nalézáte během vašich putování překrásnou, ale sterilní krajinou povětšinou nudí. Pár nenadabovaných rozhovorů s ženštinou oděné do ďábelsky červeného roucha tomu také nepomáhá. Tvůrci prostě chtěli být tajnosnubní a vyrukovat s dalším explorativním dobrodružstvím. Bohužel to ale trošku přepískli a akorát hráče znechutili.
Rozpačitá akce
Ono je vůbec zajímavé zamyslet se nad žánrovým zasazením. Betrayer totiž není adventurou ani explorativním experimentem, ale také se nejedná o čistokrevnou akci, byť hratelnosti kralují prvky FPS. Vlastně by se dalo prohlásit, že se jedná o jakousi směsku všeho možného, jen to moc dobře nefunguje dohromady. A jak že se to má s tou akcí?
Betrayer skutečně je asi hlavně akcí viděnou z první osoby, kdy za pomoci bojových propriet 17. století likvidujete všechny ty zmutované lidi a stínové přízraky. To znamená, že útočnou pušku tentokráte vyměníte za luky, primitivní pistole a kuše. Naneštěstí ale spolu s tím vyměníte také chytlavou akční řežbu za neskutečně nudné, unylé a zdlouhavé souboje, které jsou pekelně obtížné a nezajímavé. Natahování luku dlouho trvá, neustále přebíjení vyloženě irituje a umírání opakující se každé dvě minuty je pak někde na hranici frustrace.
Tohle je totiž také další variací na veleúspěšné Dark Souls. Téměř všechny zbraně a předměty po každé smrti ztrácíte, a pokud je nezvládnete hned poté sebrat, další smrt znamená jejich úplné zmizení. Stejně se to pak má i s obtížností, kdy souboj s více než dvěma nepřáteli automaticky znamená smrt. Vyhnout byste se tomu měli díky implementaci stealth systému. Dokonce musíte maskovat své kroky za ševelení větru, ale v praxi to prostě nefunguje. Takto totiž sundáte jednoho protivníka, ale další čtyři na vás pořád ještě čekají a už o vás vědí.
Kralující forma
A to je přesně ten hlavní problém, který Betrayer vykazuje úplně na každém kroku. Jedná se o zoufale nezvládnutý koncept, který možná vypadal zajímavě na papíře, ale v ostrém provozu vůbec nefunguje. Nic tady není vyvážené, jednotlivé herní mechanismy nefungují a akce se pere s explorativními prvky a tajnosnubným příběhem. Posledním hřebíčkem do už tak dost pevné rakve pak je rozpačité technické zpracování, kolísavý framerate a docela vysoké hardwarové nároky.
Prvotní myšlenka možná byla geniální, ale způsob jakým se tvůrci zaměřili pouze na to, jak hra vypadá a zbytek prostě nechali plynout je až trestuhodný. Za nějakých 20 euro totiž dostanete několikaminutovou lekci experimentálního umění, která rychle nadchne a rychle omrzí. Hrát to, ale rozhodně není zábavné!
Verdikt
Betrayer je experiment, který všechno podřizuje jen grafice, svým vyprávěním nudí a skoro se nedá hrát. Přinejmenším to tedy není zábava!
