Že i first-person střílečky se dají dělat jinak, se snaží dokázat autoři mimo jiné hororové série F.E.A.R. a špionážního No One Lives Forever.
De facto hned od ohlášení bylo jasné, že Betrayer se do klasických škatulek bude vměstnávat jen s obtížemi. Ve světě, kde bílá značí apatii a černá hrůzu z neznáma, je novinka studia Blackpowder Games světélkující fialovou, jež kašle na konvence. Na první pohled možná splňuje pravidla žánru, avšak umělecké ladění a důraz kladený na tajemnou atmosféru z ní dělají brýlatého šprta v třídě plné sportovců. Ovšem šprta, který nemá problém sáhnout vám přes váš konečník na mandle, pokud se na něj byť jen neupřímně usmějete. A to je základ, na kterém se dá docela dobře stavět.
Gamesa samotná se odehrává v divočině koloniální Ameriky, kde ani tak nejsou vaším problémem Vinnetouovi naspeedovaní příbuzní lačnící po pomstě, jako spíš mrtví conquistadoři, kteří jednoduše odmítají přejít na druhou stranu. V tomhle sluníčkovém prostředí se snažíte zjistit, co se stalo s opuštěnou britskou osadou, jíž podle kreativního ředitele Craiga Hubbarda stála předlohou známá kolonie Roanoke. O lehké nadpřirozeno proto není nouze, přičemž celá premisa ještě navíc těží z přístupu vývojářů, kteří se rozhodli vydat ne tak úplně narativním směrem.
Veškeré detaily o příběhu proto získáváte z po okolí roztroušených stop jako jsou náhrobky, zápisky, či nejrůznější předměty, přičemž jejich nalezení závisí pouze na vašich schopnostech. Jasně máte tu mapu s vyznačenými body, mezi nimiž můžete rychle cestovat, ale to je všechno. Žádné vypsané úkoly, žádné nápovědy kudy se vydat. I uživatelské rozhraní je při nejlepším minimalistické. Všechno je tudíž jen na vás a vaší ochotě poslouchat. Kdykoliv totiž můžete poklepat na akční klávesu a ozve se zvláštní zvuk, jehož intenzita se snižuje, nebo zvyšuje podle toho, jak daleko jste od další stopy.
Tenhle vcelku netradiční přístup nicméně hře ohromně svědčí, neboť jí pomáhá zachovat si auru tajemna a samotné prozkoumávání světa se zničehonic stane nesmírně odměňující záležitostí. Hubbard sice v jednom z rozhovorů přiznal, že zpočátku počítali s klasickými úkoly, ovšem ty prý zabíjely napětí i vyznění hry. Místo, aby se hráči angažovali, prostě jen plnili jednotlivé mise a pramálo jim zleželo na tom, co se kolem nich vlastně děje. Nebylo to přitom proto, že by byly líní, nebo je titul nebavil, prostě jen neměli důvod věnovat jednotlivým jeho aspektům víc času než bylo nezbytně nutné.
A to byla obrovská škoda, protože dějové zasazení Betrayer má hodně co nabídnout. Koloniální období totiž bylo možná až přehnaně brutální, což byste se ale nedozvěděli, pokud by pro vás hraní představovalo nekonečné pobíhání z jednoho místa na druhé. „Nevím, jestli jste o tom četli,“ navnadil Hubbard. „Ale život v koloniích osadníků rozhodně nebyl procházka růžovým sadem. Pokud jste kupříkladu porušili nějaký zákon, mohli vás klidně potrestat tím, že na váš hrudník tak dlouho vrstvili kameny, než jste pod jejich tíhou v obrovských mukách konečně vydechli naposledy. Bylo to vážně brutální.“
To paradoxně ještě podtrhuje černobílé zpracování, v němž jsou jedinou další barvou – červenou – nepřátelé a nejrůznější předměty, které lze využít. Celý svět díky tomu působí extrémně chladně a nepřátelsky, a je proto skoro s podivem, že hra málem vypadala úplně jinak. Tvůrci totiž počítali s využitím klasické barevné škály, na kterou ovšem testovací publikum zdaleka nereagovalo tak pozitivně jako na to monochromatické. „Černobílé vyznění se lidem zamlouvalo mnohem víc, protože se jim tak Betrayer snáz zarýval pod kůži a podněcoval v nich zájem o tajemství.“
A to je něco, pod co se lze s klidem podepsat. Ani dlouho po vypnutí není snadné hru dostat z hlavy. Stejnou měrou jako audiovizuální zpracování, se na tom podílí taky soubojový systém, u kterého se až nechce věřit, že na něm pracovalo jen šest lidí. Ostatně, jako na celé gamese. Pohyb je přirozený a příjemně arkádový (nekonečné sprintování, běhání pozpátku plnou rychlostí apod.), zatímco střelba je řešena obdobně jako ve Far Cry 3. Dokonce i s lukem není problém protivníka trefit, protože místo aby se autoři snažili o falešné realistické zpracování, raději věnovali čas jiným věcem.
Třeba fyzikálnímu enginu, díky němuž se před vámi nepřátelé skládají jako hadrové panenky. Nebo jejich umělé inteligenci a rozestavení. Pokud v nějaké lokaci zemřete, při následné návštěvě se můžete těšit na protivníky, kteří přichází v jiných počtech a odjinud než před chvílí. Potěší taky implantace featurky z Dark Souls, kdy předměty a peníze, které jste měli u sebe, zůstanou na vaší mrtvole a vy si pro ně musíte po respawnu dojít. Pokud ovšem cestou znovu umřete, definitivně o ně přijdete. Důrazně proto nedoporučuju, přistupovat k Betrayer stejně, jako k běžné akční hříčce.
Ani tenhle projekt však není tak černobílý, jak se zdá. Pořád má spoustu chybek, z nichž tou největší je prázdnost celého herního univerza. Opuštěné lesy a osady sice dělají divy s atmosférou, ale po čase jsou vlastně už jen nudné. Bohatě by přitom stačilo, kdyby vývojáři oživili zmiňovaný prostor lesní zvěří. Ostatně, kdo ví, třeba se toho ještě dočkáme. Od 14. srpna je totiž titul k dostání skrze Steam Early Access a není proto vyloučeno, že tvůrci budou zpětné vazbě od hráčů bedlivě naslouchat. Prodejní žebříčky tahle hra sice asi nezboří, ale to zvládl málokterý dnes kultovní kousek. A legenda se z Betrayer klidně stát může. Jen to nepo…!
