Blogování: Část 6. - Recenze

Po pár měsících jsem se opět rozhodl napsat další část mé série Blogování, která se věnuje psaní vlastních blogů, pravdilům, radám a která je věnovaná jak úplný začátečníkům, tak i pokročilým. Minule jsem se zaměřil na preview, teď jsou na čase recenze, jakožto nejrozšířenější typ článků.

Co je to zase za blbost?

S recenzí se snad setkal úplně každý. A nemyslím tím jenom recenze her. Recenzovat lze všechno. Teoreticky můžete zrecenzovat i víčko o petky. Jak velkou vypovídající hodnotu to bude ale mít je věc druhá. Obecně jsem ale chtěl říct, že recenze se netýká například jen her nebo filmů, ale jedná o zhodnocení v podstatě čehokoliv. Primárně se teda ale budu bavit samozřejmě o recenzování her.

Jak už jsem nepřímo řekl, recenze je (z)hodnocení. Jde v podstatě o kritiku (viz Blogování: Část 3.) nějakého produktu. Hmatatelného i... těch dalších. Něco ale hodnotit není nijak těžké. V podstatě řečeno stačí, pokud máte na něco názor. Jdete do kina na film Twilight, řeknete si, že je to ten nejlepší film na světě a teoreticky už je to recenze. Ale pouze teoreticky. Tak snadné to zase není.

I přesto, že jste opravdu film „zhodnotili”, není to hodnocení - nebo Recenze v tom pravém smyslu. Recenze by měla poukázat na klady i zápory dané věci. Pokaždé. Nic totiž není tak dokonalé (nebo tak hrozné), aby se na tom nenašlo nic záporného.

Pokud byste měli rádi ale „vylepšenou” recenzi, určitě by mělo jít o kritiku konstruktivní a pokud možno, co nejvíce objektivní (co nejvíce ale neznamená, že by měla být objektivní celá recenze. Je tak myšleno, že by to mělo být podloženo objektivními připomínkami). To znamená, že byste měli zároveň navrhnout nějaké řešení negativních aspektů recenzované věci. Nelíbí se vám tohle? Řekněte proč a navrhněte něco jiného, nebo možné řešení. Nenechte se ale zmýlit tim, že tak musíte dělat každé věci, která se vám nelíbí. Jsou aspekty her, které se nedají opravit, nebo jejich blbost mluví sama za sebe. Třeba optimalizace. Jen těžko budete navrhovat řešení pro blbou optimalizaci. A když už to navrhnete, je to k ničemu, protože to vědí stejně všichni.

Buď je toho málo, nebo hodně. Člověk si prostě nevybere

Velkou otázkou v rámci recenzí je ale jediná věc. Co hodnotit? Hru, samozřejmě že hru. To se rozumí samo sebou. Ale co v ní? Pokud budete recenzovat GTA V, je blbost na několik odstavců popisovat modely jednotlivých zbraní. I jiných her zase nemusíte najít dostatek věcí co zhodnotit a recenze pak vypadá, že v ní nic není.

Důležité si je určit priority hry. Pokud budete hrát sandboxovou hru v otevřeném světě, není úplně ideální věnovat příběhu větší část recenze. Naopak v příběhově založených hrách je tomu zase naopak.

Samozřejmě je potřeba zhodnotit obě stránky v obou zmíněných případech. Myšleno to bylo tak, že by se mělo psát hlavně o tom, v čem hra exceluje. Jsou i případy, kdy hra exceluje úplně ve všem nebo úplně v ničem. I přes to má ale každá hra něco, na čem se zakládá, nehledě na to, jak jsou její ostatní stránky kvalitní. Když bude mít Battlefield vynikající a neokoukaný příběh, hlavní část hry je pořád multiplayer a tomu byste se měli přimárně věnovat, i kdyby byl oproti příběhu strašný.

Samozřejmě to neznamená, že když se zaměříte na multiplayer, tak o příběhu napíšete jednu větu a zbytek recenze bude jenom o multiplayeru. Je důležité si obsah celé recenze pečlivě roztřídit, abyste se dostatečně věnovali všemu důležitému co hra nabízí, bylo co číst, ale zároveň aby se z toho nestal román. Což může, ale nikoho nebude bavit to číst a vás to nebude bavit psát.

I přes to všechno je ale příběh a multiplayer jen část všeho, co se dá zhodnotit. Z těch primárních věcí, nebo třeba „částí”, pokud upřednostníte tento pojem, jde o audiovizuál, bugy, samotná hratelnost a další řada potencionálních věcí, které se neustále liší.

Verdikt stupidity

Pokud úspěšně napíšete recenzi, která splňuje všechny „ať to vypadá pěkně” podmínky, je třeba jí zakončit pěkně úderným verdiktem s poslední dobou nechvalně proslulým číselným hodnocením.

Samotný verdikt může být lehký i velmi těžký k napsaní. Měl by v jednom středně dlouhém odstavci shrnout pozitiva i negativa hry a zároveň lehce samotnou hru popsat. Není to podmínkou, ale většinou se to tak dělá.

Příklad: Nová hra od HonzasStudios vypadala velmi nadějně. Během hraní ale zjistíte, že vlastním očím prostě nemůžete věřit. Hra sice disponuje něčím, co se tváří jako příběh, většinu času se ale budete tlouct do čela a přemýšlet nad tím, jak tohle mohl někdo napsat. Aspoň že to není tak dlouhé.

Co se samotných plusů a mínusů a číselného hodnocení týče, to by mělo být většinou jednotné. Napsat plusy a mínusy není nic těžkého. I tak jsou ale momenty, kdy si nebudete jisti, jestli to, či ono, patří do minusu nebo například do plusu. Může jít o fajn věc, která vám osobně ale vadí. V tomto případě záleží hlavně na tom, jak to cítíte vy. Koneckonců jste to vy, kdo hru recenzuje.

Pokud jde o číselné hodnocení, měla by zde fungovat poněkud jednoduchá stupnice. Samozřejmě číslo odráží vaše nadšení nebo zklamání ze hry, ale opravdu nízká hodnocení by se němlo dávat hrám, které se vám prostě nelíbí. Pokud jste náruživý hráč RPG her, který si sedne k lineární střílečce, není to důvod ani omluva pro to, že automaticky dáte 1/10, protože to prostě není RPG.

To samé samozřejmě platí i v opačném případě. Pokud jste milovníky otevřených RPG her a dostane se k vám Zaklínač 3, není to důvod ani omluva, abyste dali 10/10 (samozřejmě v případě, pokud si to vyloženě hra nezaslouží). Otázkou ale zůstává jaké dát číslo? Koneckonců má mnoho z vás stejný názor. Dneska se i průměrným hrám dává úplně normálně 8/10. Důležité si je uvědomit, že v mnoha případech číslo neodráží kvalitu hry, ale nadšení nebo doporučení recenzenta. Proto je důležité číst recenzi celou, abyste si o hře udělali vlastní obrázek. Což je věc, kterou většina lidí ani nedělá. Kouknou na číslo a pak si stěžujou, že je něco špatně.

Aby se tomu mohlo zabránit, je možné dát číslo takové, jaké si hra zaslouží. Ale něco takového je těžké, ne-li nemožné. Museli byste být absolutně nezaujatí. A to prostě nelze. Koneckonců recenzujete třeba hry, které se vám líbí nebo na které jste se těšili. Dost pochybuju, že recenzujete první hru na kterou narazíte. A i v takovém případě je recenze složená z vašich dojmů. Tudíž tomu odpovídá i samotné hodnocení a verdikt. Nelze se ani zavděčit všem. Někomu se bude líbit něco, co se vám nelíbí a naopak. A v tom případě je „objektivní” číselné hodnocení úplně k ničemu.

Proto je většinou číslo takové, které vyjadřuje jak se líbí hra recenzentovi. Ne jaká doopravdy ne. Pokud si ale i tak nejste jisti číslem a rádi byste se nad tím zamysleli, můžete použít jednoduchou stupnici (která se samozřejmě může měnit podle toho, jaký typ hráče jste).

X - „Objektivní” hodnocení / Subjektivní hodnocení

10 - Perfektní hra / Jsem naprosto nadšený9 - V mnoha ohledech skvělá hra / Opravdu doporučuji, téměř bezchybné8 - Opravdu vynikající hra s několika chybami /  I když by šlo něco vylepšit, vážně jí mám rád7 - Nadprůměr / Řada věcí by šla zlepšit, ale najde si spoustu fanoušků i tak6 - Lehký nadprůměr / Ještě je co dodělávat, ale když se budu nudit, zahraju si to5 - Průměr / Dá se to hrát, ale radši bych se tomu vyhnul4 - Nic moc / Tohle člověk bude hrát jen když je milovník žánru (série,...). Já ne3 - Hrůza / Je možný to hrát, ale chtěl bych vidět někoho, kdo to hrát vážně bude2 - Naprostá hrůza / Tohle budu hrát maximálně jen když budu fakt nalitej1 - Odpad / NOPE!

Mimo to si je ale důležité pamatovat taky tohle: „Pokud je všechno průměrné, pak se vždycky najde něco výjimečného. Pokud je ale všechno výjimečné - je všechno průměrné.”

Doufám tedy, že jsem (opět?) napsal všechno důležité proto, abyste měli představu jak „správně” psát recenze. Budu jen doufat, že to někomu pomůže.